Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti A. S., zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. listopadu 2022, sp. zn. 20 Nt 7027/2022 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 26. října 2022, sp. zn. 2 ZN 2742/2021, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, celním orgánem Generálního ředitelství cel je vedeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením dle § 268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterých se mohli dopustit podezřelí J. M., I. J., B. J. a A. J. tím, že přechovávali a následně uváděli do oběhu zboží neoprávněně označené ochrannými známkami, s tím, že mělo jít o odeslání přibližně 2800 položek s předpokladem výnosu z prověřované trestné činnosti v přibližné výši 3 600 218 Kč. Usnesením celního orgánu Generálního ředitelství cel ze dne 9.
5. 2022 bylo podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnuto o zajištění osobního motorového vozidla značky BMW, jehož vlastníkem a provozovatelem je stěžovatel. Stěžovatel podal proti usnesení orgánu Generálního ředitelství cel dne 9. 5. 2022 stížnost, která byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 7. 2022 zamítnuta. Dne 21. 7. 2022 stěžovatel podal žádost o zrušení zajištění předmětného motorového vozidla, kterou státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 zamítl podle § 79f odst. 2 tr.
řádu. O stížnosti proti tomuto usnesení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 tak, že stěžovatelovu stížnost zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, za užití § 146a odst. 1 písm. c) tr. řádu, když dospěl k závěru, že není důvodná.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá to, že jeho vozidlo nemělo být zajištěno, když tvrdí, že dostatečně prokázal, odkud pocházejí prostředky na jeho koupi, a když nejsou on ani vozidlo nijak s prověřovanou trestnou činností spojeni. Dále namítá, že prověřování trestné činnosti trvá více než půl roku, a že jeho vozidlo ztrácí na tržní hodnotě. Stěžovatel uvádí, že finanční prostředky na koupi vozu měly pocházet z darů rodinných příslušníků, kdy dar ve výši 50 000 Kč měl stěžovatel dostat od prarodičů, částku 15 000 Kč od svého strýce za výpomoc a částku ve výši 175 000 Kč obdržel od své tety a kmotry, J. J., jako příspěvek, který vybrala ze svého bankovního účtu. Stěžovatel uvádí, že je přesvědčen, že vozidlo nemá jakýkoli potenciál přispět k objasnění celé věci a opakuje, že dle jeho názoru bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek a pokojně ho užívat, a jeho právo, aby v jeho věci bylo rozhodnuto bez průtahů.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud primárně konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů a jiných orgánů veřejné moci je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. tr. řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. 12. 2004,
I. ÚS 155/06 ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2887/22 ze dne 15. 11. 2022 a další).
7. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79a a násl. tr. řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 11 Listiny (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13.
8. 2015). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království ze 7. 12. 1976, č. 5493/72, § 62). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či
III. ÚS 125/04 ze dne 11. 3. 2004).
8. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. tr. řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
9. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí obvodního státního zastupitelství a obvodního soudu a jejich závěry o tom, že existují konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že zajištěné vozidlo mohlo být pořízeno z výnosu z trestné činnosti, z ústavního hlediska obstojí. Státní zástupce dovozuje, že vozidlo bylo zakoupeno některým z podezřelých, rodičem, či prarodičem stěžovatele, a ač je formálně registrováno na stěžovatele, je vysoce pravděpodobné, že prostředky na jeho koupi pocházejí z prověřované trestné činnosti.
Státní zástupce v napadeném usnesení zohlednil, že pro učinění závěru, že předmětné vozidlo je namístě zajistit jako zprostředkovaný výnos, není nezbytné, aby bylo prokázáno, že do poslední koruny bylo vozidlo zakoupeno pouze z výnosu z trestné činnosti, ale že postačí podezření, že z výnosu z trestné činnosti bylo zakoupeno z podstatné části. V projednávaném případě pak toto podezření státní zástupce dovodil k převážné části kupní ceny vozidla, a to ve vztahu k částce 175 000 Kč od paní J. J. (tety stěžovatele), kdy z finančního šetření je dle státního zástupce jednoznačné, že se nejedná o osobu, která by vzhledem ke své finanční situaci byla schopna stěžovateli poskytnout dar ve výši 175 000 Kč. Ústavní soud neshledal závěry obvodního státního zastupitelství za rozporné s výše uvedenými požadavky - rozhodnutí není svévolné, státní zástupce se v napadeném usnesení vypořádává s otázkou důvodů pro zajištění předmětného vozidla i stěžovatelovými tvrzeními o původu finančních prostředků.
I napadené usnesení obvodního soudu je dle Ústavního soudu logicky a náležitě odůvodněno v souladu s § 134 odst. 2 tr. řádu, resp. ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Obvodní soud (v bodě 8) konkretizuje, proč se ztotožnil se závěry státního zástupce obvodního státního zastupitelství v tom, že peníze, které vybrala stěžovatelova teta ze svého účtu v listopadu 2021, s velkou mírou pravděpodobnosti na nákup předmětného vozidla poskytnuty nebyly. Uvedl, že tyto prostředky ve výši 175 000 Kč totiž jednak J.
J. vybrala dlouho před koupí předmětného automobilu BMW, a jednak doba výběru přesně koresponduje s nákupem jiného osobního motorového vozidla, a to ze strany samotné paní J. J. Obvodní soud dále odkázal na skutečnost, že s ohledem na absenci příjmů stěžovatele a jeho matky i otce, je dáno silné podezření, že předmětný automobil byl zakoupen za prostředky utržené prodejem zboží neoprávněně opatřeného ochrannými známkami, z něhož je matka stěžovatele podezřelá, a dodal, že se lze domnívat, že účet J.
J. mohl taktéž sloužit páchání trestné činnosti, což je prověřováno. Ústavní soud v dané fázi řízení uvedený postoj obvodního soudu a obvodního státního zastupitelství postoj akceptuje, a to s ohledem na rané stadium trestního řízení, kdy postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Lze dodat, že majetkové zajišťovací instituty se ukládají ve vztahu k věci a není tedy zásadní vztah vlastníka věci, která je nástrojem trestné činnosti, k této trestné činnosti samotné (srov. usnesení sp. zn. II.
ÚS 1829/15 ze dne 21. 7. 2015).
10. Z judikatury Ústavního soudu dále plyne, že zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho, neboť plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce. Ústavní soud v minulosti v některých případech z důvodu neúměrné délky trvání zajišťovacího opatření již shledal za nepřiměřené a tedy protiústavní omezení vlastnického práva dotčeného jednotlivce v důsledku použití některého z majetkových zajišťovacích institutů, upravených v § 79a a násl. tr. řádu, avšak v těchto případech trvalo řízení řadu let (např. více než šest let) [srov. např. nálezy ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07
(N 25/48 SbNU 291) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07
(N 62/52 SbNU 609)]. Vzhledem k délce předmětného řízení, kdy sám stěžovatel uvádí, že zajištění vozidla trvá o něco déle než půl roku, Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelovu tvrzení o porušení jeho práva na projednání jeho věci bez průtahů, když se ztotožňuje s hodnocením obvodního soudu, že délku řízení nelze označit za nepřiměřenou (bod 14 usnesení obvodního soudu) a dodává, že z usnesení obvodního soudu plyne, že celní orgán systematicky činí další úkony, které mohou reálně k objasnění věci přispět, a že došlo ke konečnému prodloužení délky prověřování rozhodnutím státního zástupce.
11. V dalším řízení tedy bude třeba objasnit původ prostředků, za které stěžovatel vozidlo zakoupil, a tomu přizpůsobit i další rozhodování o zajištění vozidla stěžovatele. Při tomto objasňování a rozhodování stěžovatel může i nadále využívat všech svých zákonných práv. Závěr, že majetkové hodnoty byly pořízeny z výnosů z trestné činnosti, přitom nemusí být hodnověrný nade vši pochybnost a není ani konečný; může být dalším šetřením vyvrácen. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení je mohou omezit nebo zrušit i bez návrhu [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07
(N 25/48 SbNU 291) a ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429)].
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu