Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1062/58, proti usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2022 č. j. 0 Nt 28022/2022-273, 0 Nt 28022/2022-291, 0 Nt 28022/2022-300, 0 Nt 28022/2022-304 a čtyřem usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, oddělení hospodářské kriminality ze dne 26. 5. 2022 se shodným č. j. KRPT-74097/TČ-2019-070781, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), kterými bylo podle § 79a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zajištění nemovitostí v jejím vlastnictví. Navrhuje rovněž zrušení označených usnesení Okresního soudu v Ostravě, jimiž byly zamítnuty její stížnosti proti usnesením policejního orgánu, resp. v případě usnesení č. j. 0 Nt 28022/2022-273 došlo ke zrušení odpovídajícího usnesení policejního orgánu ve výroku I.
a k jeho nahrazení výrokem o zajištění nemovitostí, v němž byly nemovitosti označeny souladně s údaji z katastru nemovitostí. Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatelka nejprve obsáhle rekapituluje obsah napadených usnesení, jakož i toho, co předcházelo jejich vydání.
Zdůrazňuje, že policejní orgán poprvé rozhodl o zajištění jejích nemovitostí v roce 2021, avšak Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") tehdy k její stížnosti rozhodnutí policejního orgánu zrušil. Uvádí, že napadená usnesení policejního orgánu jsou v zásadě shodně odůvodněna jako ta předchozí z roku 2021, a cituje nové části jejich odůvodnění. Stěžovatelka považuje napadená usnesení za nezákonná a nepřezkoumatelná. Opakovaně zdůrazňuje, že nepředkládají žádná hodnocení ani důkazy o tom, jak a kdy se měl její jednatel J.
Ž. dozvědět, že společnosti A v budoucnu vznikne závazek vůči společnosti B. Napadená rozhodnutí podle ní ani neobsahují žádné závěry o úmyslu J. Ž. odklonit majetek z dosahu možného budoucího uspokojení pohledávky společnosti B, natož aby tento úmysl byl prokázán. Z toho dovozuje, že neexistuje důkaz o tom, že je důvodné zajistit její nemovitosti, neboť nic nenasvědčuje tomu, že by měly být výnosem z trestné činnosti. Postup okresního soudu a policejního orgánu považuje za excesivní a za zjevnou libovůli, neboť okresní soud se v napadených usneseních nezabýval skutečnostmi, jejichž absenci tentýž soud ve svých zrušovacích rozhodnutích z roku 2021 policejnímu orgánu vytýkal.
Poukazuje na to, že společnost A stále považuje předmětnou pohledávku společnosti B za spornou a neexistující.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů a jiných orgánů veřejné moci je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu.
Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03
,
,
I. ÚS 155/06
,
I. ÚS 105/07
,
,
,
IV. ÚS 1054/12
a další).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14
). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13
a usnesení
sp. zn. II. ÚS 708/02
či
III. ÚS 125/04
).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelčině klíčové námitce směřující proti tomu, že napadená rozhodnutí údajně neobsahují vylíčení rozhodných skutečností a důkazů o vědomosti jejího jednatele J. Ž. o budoucím závazku společnosti A vůči společnosti B, resp. o jeho úmyslu vyvést majetek ze společnosti A a znemožnit tak společnosti B uspokojení její pohledávky z majetku dlužníka. Policejní orgán ve svých usneseních nejprve popsal okolností týkající se publikace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2020 sp. zn. 26 Cdo 3463/2019, z něhož vyplývalo, že Krajský soud v Ostravě v probíhajícím civilním řízení přizná společnosti B nárok na zaplacení její pohledávky vůči společnosti A, které tak vznikne závazek v celkové výši cca 70 mil. Kč. Podstatná byla v tomto ohledu skutečnost, že citovaný rozsudek byl na úřední desce Nejvyššího soudu vyvěšen v době od 5. 3. 2020 do 20. 3. 2020, takže již od tohoto okamžiku se mohly osoby jednající za společnost A (včetně J. Ž.) dozvědět o očekávaném soudním rozhodnutí.
Z hlediska prokazování úmyslu jednatele stěžovatelky J. Ž. zmařit uspokojení pohledávek společnosti B se jako klíčové jeví nestandardní a podezřelé okolnosti, za kterých došlo k převodům nemovitostí společnosti A na stěžovatelku, ale i na další subjekty. Stěžejním prvkem těchto transakcí bylo personální a majetkové propojení smluvních stran, kdy na obou stranách těchto transakcí vystupovaly vždy osoby zastupované právě J. Ž. Blíže tyto okolnosti popsal policejní orgán na č. l. 4-5 napadených usnesení a dále je rozvedl okresní soud na č. l. 5-8 svých usnesení, resp. v případě usnesení č. j. 0 Nt 28022/2022-273 jde o č. l. 6-9. Ústavní soud nepovažuje za účelné je opakovat a pouze podotýká, že existence uvedených podezřelých transakcí (a z ní vyplývající podezření ze spáchání trestného činu poškození věřitele podle § 222 trestního zákoníku) nijak přímo nesouvisí s tím, zda společnost A stále považuje předmětnou pohledávku společnosti B za spornou a neexistující, jak tvrdí stěžovatelka.
Jestliže policejní orgán i okresní soud hodnotí tyto okolnosti jako značně podezřelé, resp. svědčící, že podezřelými osobami mohl být spáchán trestný čin, jehož cílem bylo zbavit společnost A veškerého majetku, z nějž by společnost B mohla dosáhnout uspokojení své pohledávky, Ústavní soud v tom - na rozdíl od stěžovatelky - neshledává prvky libovůle. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že k zajištění výnosů z trestné činnosti podle § 79a trestního řádu postačí, pokud zjištěné skutečností nasvědčují tomu, že je určitá věc výnosem z trestné činnosti. Ústavní soud v nyní posuzované věci dospěl k přesvědčení, že policejní orgán i okresní soud v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily naplnění uvedené podmínky. V důsledku toho nemůže akceptovat tvrzení stěžovatelky, že jsou napadená rozhodnutí nezákonná a nepřezkoumatelná.
Poukaz stěžovatelky na to, že okresní soud v roce 2021 zrušil tehdejší usnesení policejního orgánu o zajištění nemovitostí, Ústavní soud nepovažuje za relevantní. Pro Ústavní soud je totiž rozhodující pouze to, zda k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky došlo v důsledku rozhodnutí napadených ústavní stížností. Závěr, že k takovému zásahu v nyní posuzované věci nedošlo, byl odůvodněn výše. Navíc jestliže stěžovatelka ve své ústavní stížnosti doslovně cituje ty pasáže odůvodnění napadených usnesení policejního orgánu, které jsou nové, tj. nebyly obsaženy v rozhodnutích z roku 2021, nelze si nepovšimnout, že tyto pasáže tvoří většinu odůvodnění napadených usnesení policejního orgánu. Právě tyto části popisují soubor výše uvedených podezřelých transakcí, které nasvědčují tomu, že zajištěné nemovitosti představují výnos z trestné činnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu