Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., t. č. ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Miloslavem Drbálkem, advokátem, sídlem Ukrajinská 1488/10, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2023, č. j. 3 Tdo 714/2023-1171, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2023, č. j. 44 To 60/2023-1084, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. ledna 2023, sp. zn. 1 T 86/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že se v devíti případech přinejmenším pokusil obohatit na úkor kurýrní služby tím, že si objednal doručení zásilky na dobírku a prostřednictvím dalších osob si nechal od kurýrní služby zaplatit hodnotu zásilky, načež se stal nekontaktní. Za uvedené jednání a přečiny z několika dalších odsuzujících rozhodnutí byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců a peněžitému trestu ve výši 160 000 Kč. Stěžovatel prohlásil v řízení před soudem svou vinu. Za totožnou trestnou činnost byl již odsouzen v minulosti a soud proto hodnotil jeho jednání jako pokračující trestný čin. Dřívějšími rozhodnutími byly stěžovateli uloženy nepodmíněné tresty v trvání deseti a dvou měsíců odnětí svobody. Obvodní soud tedy stěžovateli uložil trest přísnější, neboť přihlédl k několika přitěžujícím okolnostem (stěžovatel páchal trestnou činnost ve zkušební době, je speciálním recidivistou, v trestné činnosti pokračoval i po přistižení policií atd.).
3. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Dospěl přitom k závěru, že uložený trest je plně odpovídající. Trest byl uložen na spodní hranici. Není tedy nepřiměřeně přísný vzhledem k tomu, že stěžovatel páchal v dané době v podstatě neustále trestnou činnost. Nešlo o žádný ojedinělý exces.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Soudy nižších stupňů uložily stěžovateli trest v rámci zákonné sazby a řádně se zabývaly všemi přitěžujícími i polehčujícími okolnostmi. Z okolností případu je zjevné, že uložený trest není nikterak excesivní.
5. Stěžovatel namítá, že soudy se při úvahách o uložení souhrnného trestu spokojily s prostým porovnáním trestních sazeb za jednotlivé trestné činy, aniž by se zabývaly tím, jaký trest by mohl být stěžovateli uložen při zohlednění všech zákonných kritérií (osobnost pachatele, postoj poškozených, společenská škodlivost jednání atd.). Závěr soudů o nezastavení trestního stíhání pro bezvýznamnost hrozícího trestu je tedy nutné považovat za nesprávný. Stěžovatel v současné době vykonává trest odnětí svobody, jehož konec je naplánován na 29. 10. 2028. Ukládání dalšího trestu tak podle stěžovatele není postupem souladným se zákonem. Dílčí skutek, pro který byl nyní stěžovatel odsouzen, je z hlediska celkové trestné činnosti bezvýznamný. Ostatně i postoj stěžovatele u soudu svědčí o jeho nápravě. Škoda byla poškozené již nahrazena.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení, že soudy měly v dané věci aplikovat § 44 trestního zákoníku, podle kterého "soud upustí od uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný". Je tedy zřejmé, že nezbytnou podmínkou pro aplikaci tohoto ustanovení je přesvědčení soudu o dostatečnosti dříve uloženého trestu. Tato podmínka v dané věci zjevně splněna nebyla, neboť takové přesvědčení nejen nelze z napadených rozhodnutí dovodit, nýbrž odvolací a dovolací soud je výslovně odmítly (srov. body 27 a 28 usnesení Nejvyššího soudu a bod 6 usnesení městského soudu) a nalézací soud přísnější trest stěžovateli z podrobně vysvětlených důvodů uložil (srov. bod 13 rozsudku).
9. Jde-li o obsah důvodů, o které soudy opřely uložení uvedeného trestu, nemůže jim Ústavní soud nic vytknout. Z žádného z ústavních principů nevyplývá, že by nově zjištěná trestná činnost měla zůstat nepotrestána pouze proto, že je při srovnání s další trestnou činností odsouzeného méně závažná. Výjimku z takové zásady by mohla představovat situace represivního potrestání dávné (např. desítky let staré) trestné činnosti, která by již nemohla plnit žádný racionální účel. To však zjevně není případ stěžovatele, který se předmětné trestné činnosti dopustil v roce 2020, nadto ve zkušební době po podmíněném propuštění. Uplatnění prostředků trestní represe tak nelze považovat za neústavní exces. Bagatelizaci významu předmětné trestné činnosti Ústavní soud přisvědčit nemůže.
10. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu