Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 333/03
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelů 1) J. H., 2) J. K., a 3) M. S., všech zastoupených JUDr. B. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003 č. j. 22 Cdo 1181/2002-106, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30. listopadu 2000 č. j. 15 Co 610/2000-75, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Ve smyslu své dnes již ustálené rozhodovací praxe proto Ústavní soud zvažoval nikoliv to, zda výklad dotčených norem ve všech jejich vzájemných souvislostech obecnými soudy učiněný je podle jeho přesvědčení "optimální", nýbrž toliko zda není interpretací (natolik) extrémní, jíž by bylo lze kvalifikovat jako vybočující z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny.
Dle judikatury Ústavního soudu nesprávná interpretace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97 , uveřejněný pod č. 66, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998, str. 149 a násl.). V této souvislosti stěžovatelky namítaly dotčení ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek. Ústavní soud nehledal, že by obecnými soudy v předmětné věci realizovaná aplikace práva vykazovala co do jejího uplatnění vady ve smyslu ústavních hledisek v jeho judikatuře blíže vyložených [srov. k tomuto kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98
(uveřejněný pod č. 98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000, str. 17 a násl.), nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 74/02 , sp. zn. III. ÚS 173/02
(uveřejněné pod č. 126, 127 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003, str. 85 a násl., str. 95 a násl.) a další].
Interpretace dotčených ustanovení jednoduchého práva, na základě níž obecné soudy dovodily, že prostor nalézající se pod pozemky stěžovatelek a spoluvytvářející Ch. jeskyni je součástí ložiska vyhrazených nerostů, a tudíž je ve vlastnictví České republiky [§ 3 odst. 1 písm. i), § 4, § 5 zák. č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k § 120 odst. 1, 2 obč. zák.], není v nesouladu s obsahem standardních výkladových metod a nevybočuje tak z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny ve smyslu svévolné aplikace práva.
S ohledem na toto zjištění byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost se podává jak z povahy tvrzení stěžovatele, tak i z judikatury shora příkladmo vyjmenované. Proto byla podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. dubna 2004