Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 333/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele V.V., zastoupeného advokátem JUDr. J.Š., takto:
Návrh se odmítá.
Navrhovatel podal dne 8. 9. 1997 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Stížnost později dne 1. 12. 1997 a dne 6. 1. 1998 doplnil. Ve stížnosti se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 15/97-18, ze dne 11. 6. 1997, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu; referátu pozemkový úřad v P. (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 30. 10. 1996, čj. PÚ 3467/92/2-96-Ce-356, s tvrzením, že tímto rozsudkem bylo zasaženo do jeho ústavně chráněných práv. Ze spisů pozemkového úřadu, sp.zn. PÚ 3467/92-Ce a spisu Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 15/97, které si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 30. 10. 1996 vydal pozemkový úřad rozhodnutí, čj. PÚ 3467/92/2-96-Ce-356, kterým podle 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodl, že navrhovatel je oprávněnou osobou i
111. ÚS 333/97 podle § 4 odst. 2 písmeno a) cit. zákona, k ideální 1/4 pozemků v PK parc. číslo 1689 [dnes evidován v KN na LV č.2, parc. číslo 1701/2 (ostatní plocha) a 1701/11 (zastavěná plocha), v kat. území P. (dále jen "předmětné nemovitosti")], avšak není jejich vlastníkem. Stejně tak není navrhovatel vlastníkem následujících ideálních 3/4 těchto předmětných nemovitostí. Pozemkový úřad dále svým rozhodnutím, čj. PÚ 3467/92-Ce-168, ze dne 23. 3. 1995, rozhodl, že oprávněné osobě - navrhovateli - za tyto nemovitosti přísluší náhrada prostřednictvím Pozemkového fondu ČR (ohledně shora uvedené 1/4 předmětné nemovitosti).
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel opravný prostředek. Krajský soud v Ostravě rozsudkem, čj. 22 Ca 382/95-11, ze dne 9.4.1996, citované rozhodnutí zrušil a věc vrátil pozemkovému úřadu k novému projednání. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že pozemkový úřad nedostatečně zjistil skutečný stav věci. Pozemkový úřad byl zavázán, aby provedl důkaz územními plány, jejich porovnáním se skutečným stavem, vyžádal si stanovisko stavebního úřadu, apod. Následně, po dalším šetření a doplnění dokazování podle pokynů krajského soudu, pozemkový úřad opět rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.
Z výše uvedených spisů vyplývá, že nárok na vydání předmětných nemovitostí uplatnil navrhovatel na pozemkovém úřadě dne 4. 12. 1992. Původními vlastníky předmětných nemovitostí byli k ideální 1/2 F.J. a ideální 1/2 paní F.V. Dle rozsudku Krajského soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 1954, sp.zn. T 26/54 a následného výměru ONV v P. ze dne 4. 3. 1955 čj. 555/55Grm, bylo vloženo vlastnické právo pro čs. stát k 1/4 F.J. Shora uvedený rozsudek byl v části, na kterou se vztahuje rehabilitace ze zákona, zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.
8. 1990, sp.zn. 3 Rt 65/90 a současně byla zrušena navazující rozhodnutí. F.J. zemřel dne 30. 5. 1961. Navrhovatel je k ideální 1/4 předmětné nemovitosti oprávněnou osobou, jako dědic ze závěti. Z vyjádření stavebního úřadu MěÚ v P. ze dne 29. 7. 1996, čj. SÚ/2926/96/7/Ml, vyplývá, že předmětné nemovitosti jsou součástí a patří do obytné zóny sídliště. Součástí skutečné výstavby obytných bloků i projektové dokumentace jsou totiž i plochy určené pro veřejnou zeleň, chodníky, inženýrské sítě a doplňkové stavby občanského vybavení, v tomto případě hřiště.
Na předmětných nemovitostech je umístěna část obytného domu, veřejná zeleň, dětské hřiště a rozvodné sítě k obytným domům, což jsou obytné části sídlištního útvaru, 2
111. ÚS 333/97 které tvoří podle § 17 vyhlášky č. 83/1976 Sb. funkční potřeby obytné zóny. Stavební úřad proto nedoporučil vydání předmětných nemovitostí. S ohledem na uvedené skutečnosti pozemkový úřad rozhodl, že ve smyslu § 11 odst. 1 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb., nelze předmětné nemovitosti vydat. Zároveň konstatoval, že navrhovateli přísluší za tyto nemovitosti náhrada. Pokud jde o zbývající 3/4 předmětných nemovitostí, byly vyvlastněny rozhodnutím ze dne 2. 6. 1969, čj. Výst. 3402/Dr.Kov., za náhradu panu V.V.
a paní F.V. za účelem výstavby sídliště. Jelikož nemovitost existuje a trvale slouží účelu, pro který byla vyvlastněna, nelze uplatnit k této části restituční titul ve smyslu § 6 odst. 1 písm. m) citovaného zákona. Z tohoto důvodu také nelze navrhovatele označit za oprávněnou osobu. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, v němž poukazuje na to, že rozhodnutí se opírá o nepravdivá odůvodnění a je v rozporu s právním názorem Krajského soudu v Ostravě uvedeném v rozsudku, čj. 22 Ca 382/95-11, ze dne 9.
4. 1996. Vyjádření stavebního úřadu označil navrhovatel za účelové a neústavní, neboť bylo vydáno bez jeho účasti (nebylo s ním jednáno jako s účastníkem řízení). V té době však již byly prodávány byty v domě na Š., on sám nebyl účasten jednání o prodeji bytů, což odporuje zákonu. Navíc nemovitost neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, ale k prodeji bytů. Krajský soud v Ostravě rozsudkem, čj. 22 Ca 15/97-18, dne 11. 6. 1997 rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že pozemkový úřad nyní rozhodl na základě přesně a úplně zjištěného skutkového stavu věci a svá zjištění také v souladu se zákonem posoudil.
V případě navrhovatele přešla ideální 1/4 předmětných nemovitostí na stát v důsledku propadnutí jmění (jeho děda F.J. - viz shora) a ideální 3/4 v důsledku rozhodnutí o vyvlastnění. Krajský soud uvedl, že pokud jde o ideální 1/4, je restituční titul nesporný. Vyvlastněné pozemky však slouží v plném rozsahu účelu, pro který byly vyvlastněny. Ideální 3/4 předmětné nemovitosti sice nejsou přímo v plném rozsahu zastavěny stavbami, avšak jsou nezbytně nutné k provozu stavby, když ust. § 17 odst. 1 vyhlášky č. 83/1976 Sb. stanoví, že obytné zóny sídelních útvarů musí zahrnovat obytné části, stavby občanského vybavení, sítě místních komunikací, rozvodné sítě a zeleň.
Krajský soud proto neshledal důvodnou námitku, že s navrhovatelem nebylo před stavebním úřadem jednáno, jako s účastníkem řízení. Stejně tak uplatnění 3
111. ÚS 333/97 restitučního nároku ve vztahu k předmětným nemovitostem neopravňuje navrhovatele, aby s ním bylo jednáno jako s účastníkem řízení stran jednání týkajících se prodeje bytů v domě, který je na pozemku postaven.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž uvádí, že pozemkový úřad jednal bez jeho účasti, rozhodl na základě neúplného a nepřesně zjištěného stavu věci, soud odmítl převzít listinný doklad a nedovolil navrhovateli argumentovat a vyjádřit se k důkazům. Stížnost byla později doplněna tak, že navrhovatel namítal, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 15/97-18, bylo údajně porušeno jeho základní právo dané čl. 11 Listiny. Dále navrhovatel namítal, že postupem krajského soudu bylo zasaženo do jeho práv vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl.
38 odst. 2 Listiny tím, že mu soud odmítl dát možnost vyjádřit se k výpovědi odpůrce a odmítl důkaz listinou, osvědčující důležité skutečnosti, mající vliv na konečné rozhodování soudu. Vyvlastněné nemovitosti až do roku 1996 nesloužily účelu, pro které byly vyvlastněny, neboť obytný dům přešel do vlastnictví bytového družstva až v roce 1996, jak vyplývá z vyjádření Katastrálního úřadu v P., čj. 97/5295-10, ze dne 4. 11. 1997. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 25. 2. 1998 uvedl, že podle jeho názoru nedošlo napadeným rozsudkem k porušení základních práv navrhovatele.
Čl. 11 Listiny zaručuje ochranu existujícího práva, nikoliv nároku, o kterém teprve má být rozhodnuto. Pokud jde o čl. 38 odst. 2 Listiny, stěžovateli byla dána možnost se u jednání vyjádřit, čehož i využil, jak vyplývá z protokolu. Vzhledem k tomu, že správní orgán podle názoru krajského soudu zjistil skutkový stav úplně a přesně, nebyl důvod k doplňování dokazování. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 ústavy ČR).
Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. K jednotlivým navrhovatelem namítaným porušením základních práv a svobod Ústavní soud konstatoval, že postupem krajského soudu nebyl v souzeném 4
111. ÚS 333/97 případě porušen čl. 11 Listiny. Citovaný článek Listiny totiž poskytuje ochranu vlastnickému právu, avšak právu existujícímu, nikoliv právu pouze tvrzenému nebo domnělému. Úkolem zákona č. 229/1991 Sb. je zmírnit některé majetkové křivdy. Proto zákon v některých případech stanoví, že není-li vložné nemovitosti vydat, přísluší oprávněným osobám náhrada. Tak tomu je i v posuzovaném případě, kdy pozemkový úřad ve svém rozhodnutí, čj. PÚ 3467/92-Ce-168, ze dne 23. 3. 1995 navrhovateli nárok na takovou náhradu přiznal. Pokud jde o namítané porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, ani ustanovení tohoto článku nebyla podle přesvědčení Ústavního soudu porušena. Podstata navrhovatelovy ústavní stížnosti je v polemice s právními závěry krajského soudu. Námitkami navrhovatele se však krajský soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal Pokud jde o hodnocení důkazů, postupoval podle přesvědčení Ústavního soudu ve shodě s ust. 132 o.s.ř.
Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) plyne také zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Jestliže krajský soud při svém rozhodování respektoval kautely dané ustanoveními § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" jeho hodnocení důkazů. Z obsahu výše uvedených spisů Krajského soudu v Ostravě i pozemkového úřadu plyne, že oba orgány respektovaly zásadu rovnosti účastníků v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i další zásady, plynoucí z čl. 38 Listiny.
Navrhovatelova žaloba byla projednána veřejně, navrhovatel se jednání účastnil. Byla mu dána možnost se vyjádřit ke všem skutečnostem, čehož i využil. Proto ani z těchto hledisek nelze napadenému rozhodnutí nic zásadního vytknout. Nutno proto konstatovat, že v daném případě v řízení před krajským soudem nedošlo k porušení základních práv či svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh podle § 43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. března 1998 JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR