Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. R., zastoupené Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem, sídlem Novomlýnská 1238/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2018 č. j. 21 Co 260/2018-790 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. června 2018 č. j. 50 P 69/2014-729, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a nezletilého J. H. a J. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud usnesením ze dne 14. 6. 2018 č. j. 50 P 69/2014-729 vydal k návrhu vedlejšího účastníka předběžné opatření, dle něhož je stěžovatelka povinna po období letních prázdnin 2018 umožnit styk vedlejšího účastníka s jeho synem, nezletilým vedlejším účastníkem, v období od 9. 7. 2018 do 15. 7. 2018, od 23. 7. 2018 do 29. 7. 2018, od 13. 8. 2018 do 19. 8. 2018 a od 27. 8. 2018 do 2. 9. 2018. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na základě přechozích soudních rozhodnutí byl nezletilý vedlejší účastník svěřen do péče stěžovatelky a vedlejší účastník je oprávněn se s ním stýkat v sudém týdnu od čtvrtka do pondělí a v lichém týdnu od středy do čtvrtka. Návrhu na vydání předběžného opatření obvodní soud vyhověl, jelikož rodiče nebyli schopni se domluvit na úpravě styku otce s dítětem v době letních prázdnin a dle soudu bylo v nejlepším zájmu nezletilého strávit polovinu prázdnin s otcem.
3. Městský soud usnesením ze dne 6. 8. 2018 č. j. 21 Co 260/2018-790 zmíněné usnesení obvodního soudu k odvolání stěžovatelky změnil tak, že se zastavuje řízení ohledně styku v období od 9. 7. 2018 do 15. 7. 2018 a od 23. 7. 2018 do 29. 7. 2018, ve zbytku napadené usnesení potvrdil. Městský soud zastavil řízení ohledně styku s nezletilým v červenci 2018, protože v době rozhodování odvolacího soudu (srpen 2018) již odpadl důvod pro jeho vedení. Co se týče styku s nezletilým v srpnu 2018, poukázal na znalecký posudek z května 2016, dle něhož je třeba s přespáváním nezletilého u otce začít ihned, a to s ohledem na adaptační fázi před nařízením střídavé péče. Městský soud považoval rozšířený styk vedlejšího účastníka s nezletilým za vhodný způsob završení adaptační fáze. Zmínil, že již ve svém rozsudku ze dne 20. 6. 2017 č. j. 21 Co 67/2017-596 uvedl, že styk nezletilého s vedlejším účastníkem nelze omezit s odkazem na tvrzení stěžovatelky, že nezletilý trpí autistickou poruchou, jelikož stěžovatelka měla dostatek času k realizaci závěrů a doporučení znalců. Rovněž odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 3034/17 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) týkající se úpravy poměrů nezletilého vedlejšího účastníka, kde bylo uvedeno, že styk nezletilého s otcem umožní, aby si v rámci "navykacího" režimu zvykl na oba rodiče a aby byly zachovány kvalitní vazby na oba rodiče.
4. Stěžovatelka namítla, že návrh vedlejšího účastníka na vydání předběžného opatření neměl všechny požadované náležitosti. Dle § 75 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je třeba, aby návrh obsahoval vylíčení skutečností o tom, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a vylíčení skutečností, které odůvodňují předběžné opatření. Stěžovatelka však má za to, že podaný návrh byl nedostatečný, protože se omezil jen na konstatování, že adaptační fáze byla dovršena. Současně namítla, že obvodní soud pochybil, jelikož ji neseznámil s obsahem podaného návrhu. Neměla tak možnost se k němu vyjádřit a své odvolání byla nucena formulovat jen na základě informací dostupných z usnesení obvodního soudu.
5. Stěžovatelka postrádá v odůvodnění napadených soudních rozhodnutí zdůvodnění potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků. Dle jejího názoru skutečnost, že se rodiče nebyli schopni dohodnout na úpravě styku s nezletilým, neodůvodňuje zájem nezletilého na trávení poloviny prázdnin s vedlejším účastníkem. Styk s nezletilým byl upraven pravomocným soudním rozhodnutím, nebylo tedy třeba jej dále upravovat.
6. Ani v rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka nenalezla vypořádání požadavku na prokázání naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků. V dané souvislosti namítla, že se městský soud odchýlil od své rozhodovací praxe reprezentované usnesením ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. 21 Co 35/2018. Městský soud dle jejího mínění dále nijak blíže nespecifikoval, proč by rozšíření styku nezletilého vedlejšího účastníka s jeho otcem o prázdninách bylo v nejlepším zájmu dítěte. Usnesení městského soudu stěžovatelka označila za nepřezkoumatelné.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byl účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena dle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), a není proto povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171) usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04 , či usnesení ze dne ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 1094/16 , bod 10.] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek.
Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11.
1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171)].
10. Vydané předběžné opatření mělo zákonný podklad v § 102 a 74 a násl. o. s. ř. Nelze přitom souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že v návrhu na vydání předběžného opatření nebyly vylíčeny skutečnosti o tom, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, a vylíčeny skutečnosti, které odůvodňují předběžné opatření. Jak si Ústavní soud ověřil z vyžádaného soudního spisu, návrh na vydání předběžného opatření totiž nesestával jen z jediného odstavce textu, který stěžovatelka citovala v ústavní stížnosti, ale odkazoval na pojednání o adaptační fázi, které bylo obsaženo v předchozí části podání, jehož součástí návrh byl. Návrh na vydání předběžného opatření tak obsahoval argumentaci nutností rozšíření styku otce se synem po dobu letních prázdnin jako součásti adaptace, k čemuž vedlejší účastník poukazoval na závěry znaleckého posudku již založeného v soudním spise.
11. Předběžné opatření bylo vydáno k tomu příslušným orgánem a Ústavní soud neshledal, že by bylo projevem svévole. V rozhodnutí obou civilních soudů, zejména pak městského soudu, byly postiženy důvody, proč byly dány podmínky pro vyhovění návrhu na vydání předběžného opatření v té podobě, jaká je patrná z usnesení odvolacího soudu. Završení adaptační fáze, o níž se zmiňoval znalecký posudek založený ve spise, představuje logický a srozumitelný důvod. Rozhodnutí o předběžném opatření se ostatně nijak nevymyká z rámce hodnocení, které Ústavní soud v dané věci učinil v bodu 25. usnesení ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 3034/17 , kde vůči nezletilému vedlejšímu účastníkovi uvedl, že "široký" styk umožní, aby si nezletilé dítě zvykalo na oba rodiče a aby v rámci "navykacího" režimu byly zachovány kvalitní vazby na oba rodiče. S ohledem na existenci dostatečného odůvodnění napadená rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky za nepřezkoumatelná nepovažuje.
12. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 3392/16 a ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4088/16 , jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti ve věcech, v nichž soudy zamítly návrhy na vydání předběžných opatření o úpravě styku s nezletilým po dobu letních prázdnin s odůvodněním, že neshledaly potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků tehdy, byl-li styk s nezletilým meritorně upraven na základě dřívějšího rozhodnutí. Ústavní soud konstatuje, že procesní osud návrhu na vydání předběžného opatření závisí na individuálních okolnostech případu a charakteru návrhu (včetně toho, zda byla prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků a zda a případně jak byly osvědčeny skutečnosti rozhodné pro uložení povinnosti předběžným opatřením).
Skutečnost, že při posuzování jedné věci soudy neshledaly podmínky pro vyhovění návrhu, neznamená, že odlišné okolnosti jiného případu neumožní návrhu vyhovět. Ústavní předpisy nekladou překážku tomu, aby bylo vyhověno návrhu na vydání předběžného opatření o úpravě styku s dítětem po dobu letních prázdnin (Ústavní soud např. odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů, které takovému návrhu vyhověly, usnesením ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 711/06 ). V nyní posuzované věci obecné soudy spatřovaly naplnění podmínek pro vydání předběžného opatření, což dostatečně a s ohledem na okolnosti posuzovaného případu odůvodnily.
Ani zde tedy Ústavní soud neshledal svévoli v hodnocení obecných soudů.
13. Stěžovatelka dále poukázala na to, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na vydání předběžného opatření týkajícího se povinnosti vedlejšího účastníka strpět odbornou péči o nezletilého ze strany psychiatričky. Ústavní soud opakuje, že nebyla-li prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů ve vztahu k jednomu návrhu, nepředurčuje to rozhodnutí o zcela jiném návrhu.
14. Ústavní soud konstatuje, že v řízení před obvodním soudem došlo k porušení § 76c odst. 2 věty poslední o. s. ř., dle něhož je jiným účastníkům než navrhovateli nezbytné doručit stejnopis usnesení, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, společně s návrhem na vydání předběžného opatření. Obvodní soud usnesení o nařízení předběžného opatření, kterým zčásti vyhověl návrhu vedlejšího účastníka, stěžovatelce nedoručil společně se stejnopisem svého usnesení. Jak Ústavní soud ověřil z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky prokazujícího doručení napadeného usnesení obvodního soudu, obsahem doručované písemnosti bylo toliko "usn. z 14/6 č. l. 729 lh. 10/7 (50 P 69/2014)", resp. doručovaná písemnost byla "č. l. 729 Opatro usnesení - nezletilí", tj. usnesení ze dne 14. 6. 2018 na č. l.
729. Jak vyplývá z pokynu soudní kanceláři na č. l. 725, který se vztahoval k odeslání tohoto usnesení, doručeno mělo být usnesení na č. l. 729, o zaslání návrhu na vydání předběžného opatření se pokyn nezmiňuje. Ústavní soud ve spise nenalezl doklad o tom, že by do vydání rozhodnutí o odvolání byl tento návrh stěžovatelce zaslán. Ostatně v doplnění svého odvolání ze dne 13. 7. 2018 (č. l. 754 soudního spisu) se stěžovatelka zmiňuje, že jí tento návrh nebyl zaslán. Ústavní soud tedy shledal porušení § 76c odst. 2 věty poslední o.
s. ř., zároveň však vyhodnotil, že tato procesní vada v posuzované věci nedosáhla ústavní úrovně. Stěžovatelce totiž nebyla odňata možnost seznámit se se skutkovými a právními argumenty v návrhu a odvolacímu soudu předložit své protiargumenty. Ústavní soud ověřil, že obvodní soud v napadeném usnesení (v jeho bodu 2.) věrně, podrobně a úplně zrekapituloval obsah podaného návrhu na vydání předběžného opatření. Stěžovatelka uvedla, že z této rekapitulace vycházela při formulaci svého odvolání. S ohledem na spíše stručnější odůvodnění návrhu, povahu argumentů v něm užitých a podrobnou rekapitulaci tohoto návrhu v napadeném usnesení obvodního soudu, Ústavní soud vyhodnotil, že stěžovatelka nebyla ani přes porušení § 76c odst. 2 o.
s. ř. limitována v možnosti bránit se před odvolacím soudem. Z tohoto důvodu neshledal porušení jejích ústavně zaručených práv.
15. Dodat lze, že již v minulosti Ústavní soud vyhodnotil, že porušení § 76c odst. 2 věty poslední o. s. ř. nemusí bez dalšího znamenat též porušení práva na soudní ochranu, ale pro závěr o porušení základních práv je třeba vyhodnotit, jaký dopad takové porušení zákona mělo do procesního postavení stěžovatele (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3905/16 či usnesení ze dne 30. 8. 2018 sp. zn. III. ÚS 3430/17 , bod 19.).
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu