Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Jana Kondlera, zastoupeného Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2025 č. j. 25 Cdo 2386/2024-486, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2024 č. j. 26 Co 166/2023-403 a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. února 2023 č. j. 53 C 19/2022-285, ve znění doplňujícího a opravného usnesení ze dne 27. června 2023 č. j. 53 C 19/2022-325, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Petra Krause, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k této Úmluvě, jakož i princip zakotvený v čl. 4 Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "soud prvního stupně"), jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně neshledal důvodným nárok stěžovatele na náhradu škody, která mu měla vzniknout v důsledku předběžného opatření téhož soudu ze dne 19. 8. 2021 č. j. 6 Nc 402/2021-30, kterým bylo k návrhu vedlejšího účastníka uloženo Evě Haklové, aby nenakládala s bytovou jednotkou specifikovanou v rozhodnutí. Podle stěžovatele mu bylo tímto předběžným opatřením znemožněno, aby uzavřel kupní smlouvu ke sporné bytové jednotce, čímž mu vznikla škoda.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") dospěl k závěru, že tvrzená škoda nevznikla v příčinné souvislosti se sporným předběžným opatřením. Poukázal na to, že pokud stěžovatel doručil výzvu k vrácení daru Evě Haklové, přešlo tím na něj vlastnictví zpět, a tedy mohl kupní smlouvu uzavřít. Předběžné opatření stěžovateli žádnou povinnost neukládalo a nijak ho neomezovalo, bylo totiž vydáno ve sporu mezi vedlejším účastníkem a Evou Haklovou proto, aby nenakládala se spornou bytovou jednotkou, nikoli proto, aby bylo zabráněno účinkům výzvy k vrácení daru dárcem (stěžovatelem). Pokud stěžovatel odmítl uzavřít kupní smlouvu, přestože byl nositelem vlastnického práva a předběžné opatření mu nic nezakazovalo, a vznikla mu tak povinnost zaplatit smluvní pokutu, nemůže se její náhrady úspěšně domáhat po vedlejším účastníkovi jako navrhovateli předběžného opatření. Pokud pak v průběhu odvolacího řízení stěžovatel nově tvrdil, že škoda mu vznikla také proto, že v důsledku předběžného opatření nastala situace předvídaná v čl. VI bodu 1 písm. a) smlouvy o budoucí kupní smlouvě, tj. nedošlo k zápisu jeho vlastnického práva (jako budoucího prodávajícího) do katastru nemovitostí do 31. 12. 2021, byla náhrada škody požadována na základě nových dosud netvrzených skutečností, a nárok je z tohoto důvodu uplatněn po uplynutí šestiměsíční prekluzivní lhůty podle § 77a odst. 2 o. s. ř.
4. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, zčásti proto, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání (pokud jde o závěr odvolacího soudu o uplynutí prekluzivní lhůty) a zčásti proto, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou týkající se příčinné souvislosti a převodu vlastnického práva k nemovité věci.
5. Námitky stěžovatele lze stručně shrnout tak, že stěžovatel považuje závěr soudů, že tvrzená škoda nevznikla v příčinné souvislosti s předběžným opatřením, za formalistický. Stěžovatel opakuje svou námitku uplatněnou již v předchozím průběhu řízení, že i když se zákaz stanovený v předběžném opatření výslovně nevztahoval na jeho osobu, fakticky mu znemožnil vykonávat vlastnické právo, neboť katastrální úřad nemohl povolit vklad vlastnictví ve prospěch stěžovatele právě z důvodu trvání předběžného opatření. Dále namítá, že v důsledku napadených rozhodnutí došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť dopad předběžného opatření reálně postihl pouze stěžovatele, který byl zablokován ve výkonu svého vlastnického práva, zatímco vedlejší účastník nenesl v důsledku předběžného opatření žádné důsledky.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná.
7. Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně formalistického postupu Nejvyššího soudu, Ústavní soud uvádí, že do usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání zasahuje pouze v situacích, kdy v napadeném rozhodnutí shledá protiústavnost, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč námitky stěžovatele nezaložily přípustnost dovolání. Poukázal na to, že v části, v níž stěžovatel nárok na náhradu škody odvozoval od povinnosti zaplatit smluvní pokutu z důvodu, že ke dni 31. 12. 2021 v rozporu se smlouvou o smlouvě budoucí nebyl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, postavil odvolací soud své rozhodnutí na závěru o zániku práva prekluzí marným uplynutím lhůty podle § 77a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel však ve vztahu k řešení této právní otázky neuvedl, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ohledně nároku na náhradu škody odvozeného od toho, že stěžovatel byl povinen zaplatit smluvní pokutu proto, že v rozporu se smlouvou o smlouvě budoucí neuzavřel kupní smlouvu, Nejvyšší soud konstatoval, že závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se problematiky převodu vlastnického práva k nemovité věci (body 32 a násl. rozsudku krajského soudu a bod 9 usnesení Nejvyššího soudu). Závěry Nejvyššího soudu nijak nevybočují z ústavněprávních limitů (bod 8).
8. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry obecných soudů na poli podústavního práva. Ústavní soud proto připomíná, že mu z pozice soudu specializovaného na otázky ústavnosti nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. Odvolací soud své závěry srozumitelně odůvodnil, přičemž stěžovatel ve skutečnosti požaduje přehodnocení jeho závěrů. Taková role, jak je výše uvedeno, však Ústavnímu soudu nenáleží.
9. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na veškerou argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatele. Dospěl proto k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu