Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Mgr. Markéty Pivodové, zastoupené Mgr. Martinem Meliškem, advokátem, se sídlem Veveří 365/46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2025, č. j. 20 Cdo 3427/2024-207, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2024, č. j. 15 Co 76/2024-189, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2024, č. j. 116 C 122/2022-115, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Jany Šíblové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice podala žalobu proti stěžovatelce, kterou se domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 351 975,77 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že v exekuci vedené proti vedlejší účastnici byla v rozvrhovém řízení určena pohledávka stěžovatelky vůči vedlejší účastnici ve výši 2 897 928,34 Kč, z čehož na částku 351 975,77 Kč neměla nárok. Stěžovatelka nabyla přihlášenou pohledávku na základě smluv, které uzavřela s bankou. Tato banka byla věřitelkou vedlejší účastnice a disponovala jejím nespláceným závazkem ze smlouvy o úvěru. Sporná částka přitom představuje kompenzační poplatek za předčasné splacení či částečné umoření úvěru. Tyto situace však nenastaly. Vyplacením částky ve výši kompenzačního poplatku tedy stěžovatelka získala bezdůvodné obohacení.
2. Městský soud žalobě plně vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 351 975,77 Kč s příslušenstvím (I. výrok). Stěžovatelka podle soudu neměla právo na vyplacení 351 975,77 Kč. Tato částka totiž představovala výši kompenzačního poplatku, který je spjat s předčasnou či mimořádnou splátkou. Tyto situace však nenastaly. Postoupením pohledávky stěžovatelce přitom k předčasnému splacení nedošlo. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu odvolání.
3. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil v rozsahu částky 351 975,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 30. 11. 2022 do zaplacení (I. výrok). Ve vztahu k části přiznaného příslušenství (úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně za období od 1. 2. 2022 do 29. 11. 2022) naopak rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil se závěrem, že stěžovatelce částka 351 975,77 Kč nenáleží. O nároku, který vedlejší účastnice uplatňuje v tomto řízení, dosud nebylo rozhodnuto žádným rozhodnutím, které by bylo pro účastníky tohoto řízení závazné. Rozhodnutí vydaná v exekučním řízení nezaložila překážku věci pravomocně rozhodnuté pro toto řízení. Přihlášená pohledávka nebyla v rozvrhovém řízení po hmotněprávní stránce zkoumána a obě řízení se liší z hlediska účastníků i předmětu řízení. V exekučním řízení vystupovala vedlejší účastnice proti třetí osobě a šlo v něm o rozvržení dílčí části rozdělované podstaty k uspokojení přihlášených pohledávek věřitelů. V tomto řízení vystupuje vedlejší účastnice proti stěžovatelce a předmětem řízení je nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, v němž zpochybnila posouzení právní otázky překážky věci rozhodnuté.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné (I. výrok). Závěr o absenci překážky věci pravomocně rozhodnuté odpovídá jeho ustálené rozhodovací praxi. V obou řízeních jde totiž o odlišné nároky, které vyplývají z odlišných skutkových tvrzení.
6. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutí městského, krajského i Nejvyššího soudu. Rozhodnutí podle ní porušují její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
7. Proti výrokům ve věci samé stěžovatelka namítla, že je v řízení dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. O nároku na kompenzační poplatek soudy již pravomocně rozhodly v rozvrhovém řízení. Stěžovatelka přijala toto plnění v dobré víře a na základě rozvrhového usnesení, které potvrdily i vyšší soudy. Napadená rozhodnutí tento pravomocný stav nepřípustně revidují a nezákonně zhojují pasivitu vedlejší účastnice, která proti stěžovatelkou uplatněné pohledávce řádně nebrojila. Postup soudů je překvapivý, narušuje stěžovatelčino legitimní očekávání i důvěru a vytváří zákonem nepředvídaný prostředek k přezkumu pravomocných rozhodnutí.
8. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatelka nic nenamítala.
9. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly, že ve věci není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté.
10. Posouzení toho, zda projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, náleží zejména obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
11. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody porušeny nebyly.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně namítá, že v řízení existuje překážka věci pravomocně rozhodnuté. Stejné námitky přitom uplatnila již v odvolacím a dovolacím řízení (body 4 a 7 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 2 rozhodnutí krajského soudu).
13. Ústavní soud se však ztotožňuje se závěrem krajského soudu, podle něhož přihlášená pohledávka nebyla v rozvrhovém řízení po hmotněprávní stránce zkoumána. Mezi účastníky proto dosud neexistuje pravomocné rozhodnutí, podle kterého by byl stěžovatelce přiznán nárok na kompenzační poplatek ve výši 351 975,77 Kč (body 13 až 14 rozhodnutí krajského soudu)
14. Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka tento závěr ani jeho odůvodnění relevantně nezohledňuje a nezpochybňuje. Stěžovatelka přitom nezpochybnila ani zbylé důvody, o které soudy opřely svůj závěr o neexistenci překážky věci pravomocně rozhodnuté. Její ústavní stížnost tedy neobsahuje argumentaci, která by dokázala závěr o neexistenci posuzované překážky zpochybnit.
15. Ústavní soud proto jen stručně uvádí, že napadená rozhodnutí za protiústavní nepovažuje. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a reagovaly na stěžovatelčiny námitky. Závěry jejich rozhodnutí přitom nejsou svévolné a ani jiným způsobem protiústavní.
16. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu