USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci žalobkyně J. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 169/24, proti žalované M. P., zastoupené Mgr. Martinem Meliškem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, o 351 975,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 116 C 122/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2024, č. j. 15 Co 76/2024-189, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 7. 2024, č. j. 15 Co 76/2024-189, k odvolání žalované potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 16. 1. 2024, č. j. 116 C 122/2022-115, ve výroku, jímž soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 351 975,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 30. 11. 2022 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), „ohledně úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 351 975,77 Kč za období od 1. 2. 2022 do 29. 11. 2022“ rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení z důvodu, že v exekuci vedené proti žalobkyni coby povinné u soudního exekutora JUDr. Miroslava Zwiefelhofera, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 144 EX 1497/18 pro pohledávku oprávněného Internationales Jugend-Kulturzentrum Bayreuth e. V. ve výši 3 955 867,52 Kč s příslušenstvím byla žalované (přihlášené věřitelce) po provedené dražbě nemovitých věcí povinné přiznána v rozvrhovém řízení z výtěžku dražby pohledávka ve výši 2 897 928,34 Kč, přestože žalobkyně namítala, že na částku 351 975,77 Kč žalovaná nemá nárok.
Přihlášenou pohledávku žalovaná nabyla ze smluv o postoupení pohledávek uzavřených dne 28. 3. 2019 a dne 12. 4. 2019 s věřitelkou žalobkyně UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. (identifikační číslo osoby 64948242 - dále „banka“), která disponovala nespláceným závazkem žalobkyně ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 24. 3. 2010. Rozporovaná (sporná) částka nebyla přiznána žádným závazným „rozsudkem“ a představovala kompenzační poplatek za předčasné splacení či částečné umoření hypotečního úvěru, k čemuž však nedošlo, protože banka úvěr z důvodu nesplácení zesplatnila sama.
3/ Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016 a ze dne 3. listopadu 2020, sp. zn. 20 Cdo 2204/2020, ve spojení s § 2991 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), uzavřel (ve shodě se soudem prvního stupně), že žalované nárok na kompenzační poplatek nevznikl, a byl-li v exekučním řízení vyplacen, dostalo se žalované plnění bez právního důvodu, které je povinna vydat. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že „ustanovení o kompenzačním poplatku pro případ předčasné/mimořádné splátky se vztahovalo i na smluvní vztah žalobkyně a banky“ a že po zániku vztahu nedošlo ke změně úrokové sazby stanovené na pět let (do 18.
3. 2021). K průběhu exekučního řízení odvolací soud poznamenal, že se pohledávkou žalobkyně nebylo možné ve fázi rozvrhu výtěžku exekuční dražby zabývat, nepodala-li žalobkyně žalobu podle § 267a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a popřela-li poprvé pohledávku žalované až v odvolání proti rozvrhovému usnesení. Za situace odlišného oprávněného (viz shora) a žalobkyně coby povinné v exekučním řízení v porovnání s účastnicemi a jejich procesním postavením posuzovaného řízení nejde o totožné věci.
Totožný není předmět řízení, vychází-li žaloba v dané věci ze skutkových tvrzení o bezdůvodném obohacení, zatímco předmětem exekučního řízení bylo „rozvržení dílčí části rozdělované podstaty k uspokojení přihlášených pohledávek věřitelů“.
4/ Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost nejprve vymezila citací všech hledisek obsažených v § 237 o. s. ř. (bod 9 dovolání) a odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně posoudil právní otázku „překážky věci rozhodnuté“, uvedl-li, že rozvrhové usnesení takovou překážku založit nemůže, „neboť není dána totožnost předmětu řízení a totožnost účastníků“. V této souvislosti poukázala dovolatelka na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2021, sp. zn. 21 Cdo 1212/2021 (uveřejněným pod číslem 55/2022 Sb. rozh.
obč. - dále „R 55/2022“), a zdůraznila, že „závěr odvolacího soudu o totožnosti účastníků v daných řízeních je nesprávný a odchyluje se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, protože účastníky řízení o exekučním rozvrhu jsou nejen oprávněný a povinný, ale též přihlášení věřitelé, o jejichž pohledávkách bylo v rozvrhovém usnesení rozhodováno (k čemuž dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. 20 Cdo 2769/2006, ze dne 29.
ledna 2009, sp. zn. 20 Cdo 901/2008, ze dne 7. září 2011, sp. zn. 21 Cdo 1877/2011, a ze dne 20. dubna 2016, sp. zn. 20 Cdo 607/2016). Za formalistický a zjednodušující pokládá dovolatelka závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci nejde o totožný předmět řízení. Součástí přihlášené pohledávky, o němž bylo rozvrhovým usnesením soudního exekutora rozhodnuto, totiž byl i kompenzační poplatek a žalobou o vydání bezdůvodného obohacení se žalobkyně „pouze snažila zhojit svou procesní neaktivitu“ opětovným přezkoumáním pravomocného rozvrhového usnesení.
Aprobace takového jednání odvolacím soudem je v rozporu s důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sp. zn. 27 Cdo 2904/2021, je-li podstatné, že „skutkový základ projednávaného nároku je zcela stejný, jediné, co se mění, je procesní postavení žalobkyně“. Možnost domáhat se vydání bezdůvodného obohacení „v důsledku postupu soudního exekutora, případně oprávněného“ je omezena pouze na specifické situace (s dovolatelčiným připomenutím důvodů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016, ze dne 3.
listopadu 2020, sp. zn. 20 Cdo 2204/2020, nebo ze dne 15. září 2020, sp. zn. 20 Cdo 2422/2020). 5/ Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. 6/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o
dovolání žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí řízení (viz § 90 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7/ Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka předestřela pouze jedinou právní otázku „překážky věci rozhodnuté“, kterou doplnila označením konkrétní judikatury dovolacího soudu, od níž se má napadený rozsudek odvolacího soudu odchylovat (tímto způsobem upřesnila, resp. vymezila předpoklad přípustnosti dovolání). 8/ Konstantní rozhodovací praxe dlouhodobě přijímá závěr, že uvedená překážka (rei judicatae) ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek znemožňuje, aby soud v řízení, které bylo zahájeno později, rozhodl ve věci samé.
Nastává tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Identický předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté by nebyla dána toliko v případě, že by v pozdějším řízení sice šlo o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti vážící se k věci, které tu nebyly v době původního řízení a které nastaly až později. O stejnou věc ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 768/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, a ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří
skutek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2019, sp. zn. 28 Cdo 795/2019, či přímo dovolatelkou označené R 55/2022). 9/ Ve vztahu k posuzované věci je dále namístě zmínit relevantní judikaturu dovolacího soudu týkající se bezdůvodného obohacení; uvedený institut představuje mimosmluvní závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož
úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sp. zn.28 Cdo 2726/2015). Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává.
Aktivní věcná legitimace k
uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
července 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2023, sp. zn. 28 Cdo 654/2023). 10/ Se zřetelem k citované rozhodovací praxi dovolacího soudu je v posuzované věci (bez ohledu na totožnost účastníků původního a nového řízení) podstatné zjištění, že do exekučního rozvrhu přihlášená pohledávka vychází - včetně tzv. kompenzačního poplatku, zde sporné částky bezdůvodného obohacení - ze smluvního základu (ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 24.
3. 2010 mezi žalobkyní a bankou, není-li relevantní následné postoupení pohledávky, které má ostatně též smluvní charakter); oproti tomu v předmětné věci nárokované bezdůvodné obohacení má mimosmluvní podstatu, jež je po skutkové stránce založena na tvrzení, že ke vzniku bezdůvodného obohacení mělo dojít (došlo) až vyplacením přihlášené pohledávky (včetně kompenzačního poplatku) žalované z rozvrhu výtěžku dražby nemovitých věcí ve vlastnictví ochuzené, tj. okamžikem, kdy nastalo zmenšení majetku žalobkyně.
Z uvedeného plyne, že skutkové základy do rozvrhu přihlášené pohledávky a bezdůvodného obohacení se rozcházejí (nemohou být totožné již pouze v časové posloupnosti), a tudíž pravomocným usnesením o rozvrhu výtěžku dražby nebyla pro posuzované řízení vytvořena překážka věci pravomocně rozhodnuté. 11/ Protože odvolací soud v napadeném rozsudku vyřešil předestřenou otázku v souladu s judikaturou dovolacího soudu, dovolatelka zvolený předpoklad přípustnosti dovolání neprosadila a Nejvyšší soud její dovolání v souladu s § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. 12/ O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího
řízení nevznikly (k dovolání protistrany se nevyjádřila) a žalovaná právo na náhradu nákladů nemá na základě výsledku dovolacího řízení. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2025 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu