USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze
1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr.
Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č.
135/19, proti povinnému J. K., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr.
Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č. 1396/9, pro 154 606 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 26 Nc
3564/2009, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 18. února 2020, č. j. 26 Co 354/2019-262, takto:
Výrok I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 2020, č. j.
26 Co 354/2019-262, se mění tak, že se usnesení Okresního soudu v Trutnově ze
dne 20. září 2019, č. j. 26 Nc 3564/2009-180, v části, v níž byla exekuce
zastavena pro vymožení smluvní pokuty 52 632 Kč s 6% úrokem z prodlení od 25.
7. 2008 do zaplacení, mění tak, že řízení o návrhu povinného na zastavení
exekuce ze dne 12. 4. 2018 se v části, v níž byla exekuce zastavena pro
vymožení smluvní pokuty 52 632 Kč s 6% úrokem z prodlení od 25. 7. 2008 do
zaplacení, zastavuje.
1. Okresní soud v Trutnově usnesením ze dne 20. 9. 2019, č. j. 26 Nc
3564/2009-180, zastavil exekuci na majetek povinného vedenou podle usnesení
Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 2. 2009, č. j. 26 Nc 3564/2009-7 (výrok
I.), zastavil řízení o návrhu povinného na odklad exekuce (výrok II.) a
rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Martinu
Tunklovi, Exekutorský úřad Plzeň-město, náklady exekuce v celkové výši 41 022
Kč (výrok III.) a že oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů
řízení o odklad a zastavení exekuce 36 142,50 Kč k rukám zástupce povinného
(výrok IV.). Soud prvního stupně zjistil, že exekuce v projednávané věci byla
vedena na základě vykonatelného rozhodčího nálezu Mgr. Marka Landsmanna ze dne
3. 9. 2008, č. j. La 3633/08-13, že soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl,
Exekutorský úřad Plzeň – město, vydal dne 8. 1. 2018 oznámení o skončení
exekuce podle § 46 odst. 8 zákona č. 120/2001, o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, dále též jen „ex. řád“, a že dne 8. 2. 2018 soudní exekutor exekuci k
návrhu oprávněné zastavil podle § 268 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu. Své vlastní rozhodnutí o zastavení exekuce exekuční soud opřel o
zjištění, že nárok na pohledávku oprávněné vymáhanou v projednávané exekuci
měla založit smlouva o revolvingovém úvěru uzavřená mezi oprávněnou a povinným
dne 7. 9. 2007, č. 9100161090, na jejímž základě oprávněná poskytla
revolvingový úvěr v celkové výši 40 000 Kč, s neomezeným počtem možných
revolvingů, na dobu 48 měsíců, že povinný se zavázal ke splácení splátek ve
výši 2 193 Kč, že odměna za zapůjčení jistiny byla sjednána na 65 264 Kč, že
celková částka, kterou měl povinný uhradit tak činila 105 264 Kč, že úroková
sazba byla sjednána ve výši 76,65% p.a., že mezi účastníky byly sjednány další
sankce pro případ prodlení povinného s úhradou dohodnutých plnění a že k
zajištění celkové pohledávky ve výši 154 606 Kč měl povinný vystavit oprávněné
jako věřiteli dne 7. 9. 2007 směnku. Soud prvního stupně dovodil, že soudnímu
exekutorovi ze zákona zaniklo pověření k vedení dané exekuce, a tím i k
rozhodování v dané exekuční věci, proto jeho rozhodnutí ze dne 8. 2. 2018,
kterým předmětnou exekuci zastavil, nemohlo založit překážku věci pravomocně
rozhodnuté. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je namístě vyhovět návrhu
povinného na zastavení exekuce ze dne 12. 4. 2018, neboť exekuce je vedena na
základě nezpůsobilého exekučního titulu. Rozhodčí doložka, která měla založit
pravomoc rozhodce Mgr. Marka Landsmanna, který vydal exekuční titul v
projednávané věci, byla sjednána v rozporu s dobrými mravy a tím způsobila i
neplatnost exekučního titulu od jeho vydání. Soud prvního stupně rovněž
dovodil, že ustanovení smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi oprávněnou a
povinným dne 7. 9.
2007 obsahovala ustanovení příčící se zákonným podmínkám,
neboť sjednaná úroková sazba, vyčíslená smluvní pokuta ve výši 50% z výše úvěru
v částce 52 632 Kč a vystavená směnka na částku 154 606 Kč, zřejmě antidatovaná
nebo nevyplněná ohledně směnečného peníze, jsou instituty sjednané v rozporu s
dobrými mravy a způsobují neplatnost úvěrové smlouvy. Vynucení takové
povinnosti, která je ve zjevném rozporu s hmotným právem, nelze poskytnout
soudní ochranu a je proto dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1
písm. h) občanského soudního řádu. 2. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání oprávněné usnesením ze dne
18. 2. 2020, č. j. 26 Co 354/2019-262, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v
části výroku I., jímž byla exekuce zastavena pro vymožení smluvní pokuty 52 632
Kč s 6% úrokem z prodlení od 25. 7. 2008 do zaplacení (výrok I.), a ve
zbývající části výroku I. a ve výrocích III. a IV. usnesení soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud
dospěl k závěru, že rozhodnutí soudního exekutora ze dne 8. 2. 2018, kterým
byla zastavena exekuce na návrh oprávněné, nemohlo založit překážku věci
rozhodnuté ve vztahu k návrhu povinného, protože k zastavení exekuce nedošlo
zpětně od jejího zahájení a okolnosti, na které povinný poukazuje, vůbec nebyly
soudním exekutorem posuzovány. Odvolací soud dále dovodil, že při posuzování
návrhu na zastavení exekuce musí provádět celkové vyhodnocení, zda případný
rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v kontextu s okolnostmi,
za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření
rozhodčí smlouvy, včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru,
že tato konání jsou ve svém celku v rozporu se zákonnými principy ochrany
spotřebitele; takové zhodnocení přitom soud může výjimečně provést i po
skončení exekučního řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že je dán důvod pro zastavení exekuce, avšak pouze co do výše smluvní
pokuty. Smlouva o úvěru byla zajištěna několika instrumenty (smluvní pokutou,
vystavením bianco směnky) a smluvní pokuta byla formulována ve výši 50%
maximální výše úvěru (tedy nejen jistiny, ale i smluvní odměny), aniž by její
výše odrážela délku doby prodlení povinného a výši dluhu. Odvolací soud proto
dospěl k závěru, že v rozsahu přisouzené a vymožené smluvní pokuty (tj. ve výši
52 632 Kč s 6% úrokem z prodlení od 25. 7. 2008 do zaplacení) je ujednání
účastníků v rozporu s dobrými mravy, když podstatným a zásadním způsobem
způsobuje nerovnost mezi smluvními stranami, překračuje míru přiměřenou pro
smluvní pokutu v obdobných spotřebitelských vztazích a jde o zásah do vztahu
podnikatele a spotřebitele takové intenzity, že je namístě poskytnout povinnému
soudní ochranu, přestože i ve vztahu k této části dluhu byl povinný v průběhu
rozhodčího a exekučního řízení pasivní.
3. Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání,
jehož přípustnost zakládá na řešení otázky procesního práva, zda může exekuční
soud v exekučním řízení opětovně rozhodovat o zastavení exekuce k návrhu
povinného na zastavení exekuce, je-li zde již pravomocné rozhodnutí o zastavení
exekuce k návrhu oprávněné. Namítá, že podle ustálené judikatury dovolacího
soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 159/79, Rc 21/1981) má
návrh oprávněného na zastavení exekuce přednost před návrhy ostatními, proto
navrhne-li oprávněný zastavení výkonu rozhodnutí a vedle toho jeho zastavení
navrhne i povinný, není třeba pro rozhodnutí o zastavení zkoumat, zda jsou dány
důvody tvrzené povinným, a výkon rozhodnutí soud zastaví podle návrhu
oprávněného. Z toho důvodu, byla-li v projednávané věci exekuce zastavena
rozhodnutím soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň-
město, které nabylo právní moci, aniž by mu povinný jakkoliv odporoval,
založilo toto rozhodnutí překážku věci rozhodnuté a následnému návrhu povinného
na zastavení exekuce již nelze vyhovět, neboť nelze zastavit již jednou
pravomocně zastavenou exekuci. Oprávněná dále namítá, že důvodem pro zastavení
exekuce nemůže být pouhé přezkoumání nároků přiznaných exekučním titulem bez
dalšího, tak jak to učinil odvolací soud. Dovozuje, že podle ustálené
judikatury dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo
1222/2005) neplatnost smlouvy o úvěru nezpůsobí neplatnost rozhodčí smlouvy,
kromě situací, kdy důvod neplatnosti smlouvy o úvěru obstojí samostatně i jako
důvod neplatnosti rozhodčí smlouvy, avšak k tomuto závěru odvolací soud v
projednávané věci nedospěl a důvod, pro který shledal částečnou neplatnost
smlouvy o úvěru (rozpor s dobrými mravy), se na rozhodčí smlouvu nevztahuje.
Smlouva o úvěru i rozhodčí smlouva byly povinným uzavřeny dobrovolně a bez
nátlaku, povinný byl informován o výši úroku i o výši celkové částky, kterou
bude muset zaplatit, a měl tedy možnost posoudit dopady uzavřené smlouvy do
jeho majetkové sféry. Při posuzování platnosti smluv je přitom nezbytné
zohlednit autonomii vůle účastníků i skutečnost, že povinný měl možnost brojit
proti rozhodčímu nálezu, avšak byl po celou dobu rozhodčího řízení pasivní. V
rámci exekučního řízení nemá být věcně přezkoumáván exekuční titul, exekuční
řízení totiž neslouží k autoritativnímu nalézání práva a případné vady
nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí. Oprávněná navrhla, aby
dovolací soud zrušil výrok I. napadeného usnesení odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
4. Povinný ve svém vyjádření především namítá, že exekuce v projednávané
věci měla být zastavena v celém rozsahu, neboť smlouva byla sjednána v rozporu
s dobrými mravy, a proto rozhodce neměl pravomoc rozhodovat a rozhodčí nález je
nezpůsobilým exekučním titulem. Dále namítá, že soudní exekutor v projednávané
věci nebyl oprávněn rozhodovat o návrhu oprávněné na zastavení exekuce, neboť
jeho pověření k vedení exekuce zaniklo v okamžiku skončení exekuce vymožením.
Usnesení soudního exekutora ze dne 8. 2. 2018, č. j. 094 EX 02882/09-105, o
zastavení exekuce, je tedy nicotné, neboť bylo vydáno subjektem, který k tomu
nebyl oprávněn. Z tohoto důvodu nebyla ve věci dána překážka věci rozsouzené a
bylo proto možné opětovně rozhodnout o zastavení exekuce na návrh povinného
podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, když exekuce
byla vedena na základě neexistujícího exekučního titulu a takovou exekuci je
třeba zastavit v kterémkoliv jejím stadiu pro nepřípustnost. Z postupu, kdy se
oprávněná domáhala zastavení exekuce po jejím vymožení podle ustanovení § 268
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, je zjevné, že se svým návrhem pouze
snažila předejít tomu, aby mohla být její exekuce zastavena na základě návrhu
povinného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního
řádu s účinky ex tunc, a to i po jejím vymožení. Toto jednání oprávněné se
zjevně příčí dobrým mravům. Povinný namítá, že i v případě, že by exekuce byla
zastavena podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu,
nemůže, s ohledem na účinky tohoto rozhodnutí ex nunc, založit překážku věci
rozhodnuté pro rozhodnutí o následném návrhu povinného na zastavení exekuce
podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu co do již
vymoženého plnění. Povinný konečně namítá, že v projednávané věci odvolací soud
nepřezkoumával exekuční titul po věcné stránce, ale zabýval se přezkumem
způsobilosti exekučního titulu ve smyslu judikatury dovolacího soudu (např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Povinný navrhl, aby
dovolací soud dovolání oprávněné odmítl.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že
jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť otázka, zda lze na návrh povinného podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
znovu zastavit exekuci, která již byla soudním exekutorem zastavena na základě
návrhu oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přistoupil-li
exekutor k tomuto dřívějšímu zastavení až poté, co vydal oznámení o skončení
exekuce podle § 46 odst. 8 ex. řádu, nebyla dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu v úplnosti vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §
242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání oprávněné je důvodné.
6. Podle ustanovení § 43a odst. 1 ex. řádu exekutor, kterému došel
exekuční návrh, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů od doručení návrhu o
pověření a nařízení exekuce (dále jen „pověření“). Neobsahuje-li návrh
oprávněného všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný nebo neurčitý, běží tato
lhůta až ode dne doručení opraveného nebo doplněného návrhu, popřípadě
exekučního titulu exekutorovi. Doručením žádosti o pověření soudu se do
rejstříku zahájených exekucí elektronicky zapíší údaje podle § 35b odst. 1
písm. a) a c) až g).
7. Podle § 46 odst. 2 ex. řádu exekutor činí i bez návrhu úkony
směřující k provedení exekuce. Exekutor vede exekuci až do vymožení pohledávky
a jejího příslušenství nebo vynucení jiné vymáhané povinnosti, nákladů exekuce
a nákladů oprávněného; tím bude exekuce provedena. Úkony a rozhodnutí exekutora
a exekučního soudu jsou evidovány v exekučním spise, který vede exekutor v
listinné nebo v elektronické podobě.
8. Podle ustanovení § 46 odst. 8 ex. řádu po skončení exekuce podle
odstavců 2 a 6 a § 55 zašle exekutor oznámení o skončení exekuce všem orgánům a
osobám, které ve svých evidencích (seznamech) vedou poznámku o probíhající
exekuci anebo kterým byla v exekuci uložena nějaká povinnost; oznámení není
rozhodnutím. V oznámení označí také exekuční příkazy, jejichž účinky skončením
exekuce podle § 47 odst. 7 zanikly. Na žádost zašle toto oznámení neprodleně
rovněž účastníkům řízení.
9. Podle ustanovení § 51 písm. c) ex. řádu oprávnění k vedení exekuce
exekutorovi zaniká, jestliže pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce
byly vymoženy.
10. Podle ustanovení § 55 odst. 1 ex. řádu návrh na zastavení exekuce
může povinný podat do 15 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o důvodu zastavení
exekuce. Návrh na zastavení exekuce se podává u exekutora, který vede exekuci.
Podá-li manžel povinného návrh na zastavení exekuce podle § 262b občanského
soudního řádu, rozhodne o tomto návrhu exekutor na základě písemných dokladů i
bez souhlasu oprávněného do 15 dnů ode dne doručení návrhu. Nevyhoví-li
exekutor návrhu, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k
rozhodnutí exekučnímu soudu, který o návrhu rozhodne. Ustanovení odstavce 3 se
nepoužije.
11. Z citovaných ustanovení plyne, že exekutor může během exekučního
řízení uskutečňovat úkony a rozhodnutí zejména od doby vydání pověření k vedení
exekuce do doby, než exekuce skončí vymožením, případně zastavením, přestože
dosud nedošlo k úplnému vymožení plnění dle exekučního titulu, nákladů exekuce
a nákladů oprávněného. K uskutečnění jiných procesních úkonů a rozhodnutí mimo
tuto dobu je exekutor oprávněn jen v případech, kdy mu tuto pravomoc výslovně
přiznává zákon (ustanovení § 39 a § 43a odst. 6 ex. řádu). Z uvedeného
rezultuje, že soudní exekutor nemá rozhodnout o zastavení exekuce, která již
dříve byla skončena vymožením. Jestliže přesto exekuci zastavil, konal mimo
rámec své příslušnosti, jež vyplývá z rozdělení činností mezi soudního
exekutora a exekuční soud. Odvolacímu soudu je tedy na místě dát za pravdu, že
soudní exekutor není povolán k zastavení exekuce poté, co již skončila
vymožením. K takovému v kroku má přistoupit za výjimečných okolností (srov.
např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo
2706/2007, uveřejněném pod číslem 107/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 20
Cdo 4312/2007) exekuční soud a nikoliv exekutor. Nelze však přehlédnout, že
úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu (ustanovení § 28 věta
druhá ex. řádu). Pochybení exekutora, jenž po ukončení exekuce vymožením sám
vydal usnesení o zastavení exekuce, je tedy třeba přirovnat nikoliv k situaci,
kdy orgán moci soudní (soud, soudní exekutor) koná mimo rámec své pravomoci,
ale se situací, kdy orgán moci soudní (zde soudní exekutor) rozhodl mimo rámec
své věcné příslušnosti (srov. s ustanovením § 9 o. s. ř.). Rovněž není na místě
přehlížet ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž rozhodnutí
soudu (a tedy ani soudního exekutora, jenž je podle zákona v postavení soudu)
není bez dalšího na místně pokládat za nicotné dokonce ani v případě, že je
soud (soudní exekutor) vydal mimo rámec své pravomoci (srov. s usnesením
Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2188/2019, nebo s
usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1840/2013).
Dovolací soud se proto neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně i soudu
odvolacího, že dřívější rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce poté,
co exekuce skončila vymožením, nemá žádných právních účinků; naopak i toto
usnesení vytváří překážku věci rozhodnuté (srov. s ustanovením § 159a odst. 4
o. s. ř.), takže nelze exekuci po jeho právní moci zastavit znovu z jiného
důvodu. Exekuce totiž už zastavena byla, exekuční soud neměl přistoupit k
jejímu novému zastavení.
12. Jde-li o argument odvolacího soudu a povinného, že dojde-li k
zastavení exekuce pro nezpůsobilý exekuční titul podle § 268 odst. 1 písm. h)
o. s. ř., dochází na rozdíl od zastavení podle ustanovení § 268 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. k zastavení exekuce „zpětně“ (čímž odvolací soud zjevně mínil, že
oprávněná i soudní exekutor musí povinnému vrátit plnění, které bylo vymoženo
ve prospěch exekučního titulu a nákladů exekuce na straně soudního exekutora a
oprávněné), nelze pominout, že bylo na povinném, aby již v předchozím řízení, v
němž došlo k zastavení exekuce na návrh oprávněné podle § 268 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., uváděl skutečnosti, pro které má dojít k zastavení exekuce z
prioritního důvodu (zde proto, že exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu
neobstojí pro údajnou „nemravnost“ plnění), a ovlivnil tak rozhodnutí o
náhradě nákladů exekuce. Povinný rovněž mohl namítnout, že soudní exekutor v
posuzovaném případě nebyl příslušný rozhodnout o zastavení exekuce. Za takových
okolností by se soudní exekutor a posléze i odvolací soud museli těmito
námitkami zabývat s tím, že o návrhu na zastavení exekuce může rozhodnout
nikoliv exekutor, ale exekuční soud, jenž má zjistit jiný důvod pro její
zastavení a tuto okolnost zohlednit ve výroku o náhradě nákladů exekuce a
nákladů řízení na straně oprávněné. Došlo-li však již dříve k pravomocnému a
výslovnému zastavení exekuce z údajně nesprávného důvodu, nelze toto možné
nedopatření odstranit novým zastavením již výslovně a pravomocně zastavené (a
tedy již neplynoucí) exekuce. Má-li povinný za to, že exekučním titulem
vymožené plnění ve prospěch oprávněné jí podle hmotného práva nenáleží, má k
dispozici žalobu o vydání tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení (srov.
např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo
1503/2016).
13. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné.
Dovolací soud však nemůže zasahovat do té části rozhodnutí odvolacího soudu,
která nebyla dovoláním napadena, Přestože má za to, že řízení o návrhu
povinného na zastavení exekuce mělo být zastaveno jako celek pro překážku
uvedenou v ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř., Nejvyšší soud mohl usnesení
exekučního a odvolacího soudu změnit a řízení o tomto návrhu zastavit jen v
dovoláním napadené části [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
14. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1
část věty první za středníkem o. s. ř.).
15. O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné
pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu