aze 7,
Dělnická č. 213/12, identifikační číslo osoby 24797880, zastoupené Mgr. Ing.
Stanislavem Polenou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1009/24, proti
povinné J. D., narozené XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem
v Kolíně, Plynárenská č. 671, pro 584 038,68 Kč příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 11 EXE 2110/2015, o dovolání povinné
proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. března 2020, č. j. 10 Co
66/2020-135, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Tachově usnesením ze dne 12. 12. 2019, č. j. 11 EXE
2110/2015-120, zastavil řízení o návrhu povinné ze dne 31. 7. 2019 na zastavení
exekuce (výrok I.) a rozhodl, že povinná je povinna zaplatit oprávněné na
náhradě nákladů řízení 2 541 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám právního zástupce oprávněné (výrok II.), a že se soudnímu exekutorovi
JUDr. Filipu Exnerovi, Exekutorský úřad Praha 7, nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně uvedl, že usnesením soudního
exekutora JUDr. Filipa Exnera ze dne 6. 12. 2017, č. j. 151 EX 251/15-378,
pravomocného dne 28. 12. 2017, bylo mimo jiné rozhodnuto, že se předmětná
exekuce zastavuje. Tím došlo ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 k vytvoření
neodstranitelné překážky věci rozsouzené a není proto možné o zastavení exekuce
rozhodnout opětovně na základě návrhu povinné na její zastavení. K odvolání povinné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 3. 2020, č. j. 10
Co 66/2020-135, usnesení soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že
povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů odvolacího řízení 1
270,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce
oprávněné (výrok II.). Uvedl, že kromě usnesení soudního exekutora JUDr. Filipa
Exnera ze dne 6. 12. 2017, č. j. 151 EX 251/15-378, kterým byla exekuce k
návrhu oprávněné zastavena, je třeba přihlédnout i k usnesení Okresního soudu v
Tachově ze dne 15. 2. 201, č. j. 11 EXE 2110/2015-33, které nabylo právní moci
dne 2. 4. 2016, a jímž byl zamítnut dřívější návrh povinné na zastavení
exekuce, neboť i v tomto případě jde o věcné rozhodnutí v otázce zastavení
exekuce a toto rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudního exekutora o
zastavení exekuce) taktéž představuje překážku věci rozsouzené ve smyslu
ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. pro řízení o dalším návrhu povinné podaného
ze stejných důvodů. Dále je nutné vzít v potaz i pravomocná usnesení soudního
exekutora ze dne 14. 3. 2017, č. j. 151 EX 251/15-264, o udělení příklepu
vydražiteli při dražbě nemovitých věcí povinné, a ze dne 17. 7. 2017, č. j. 151
EX 251/15-314, kterým bylo rozhodnuto o rozvrhu rozdělované podstaty ve výši
546 250 Kč. Nabylo-li totiž rozhodnutí o příklepu v posuzované věci právní
moci, nelze již exekuci v tom rozsahu, v jakém došlo k postižení nemovitých
věcí povinné, zastavit. Důvody pro zastavení exekuce uvedené v ustanovení § 268
o. s. ř. mohly být povinnou uplatněny jen v rámci rozhodnutí o rozvrhu, kdy z
těchto důvodů mohla pohledávku oprávněné popřít. Povinná sice proti usnesení o
příklepu i rozvrhu brojila podáním odvolání, avšak neúspěšně, když ani v jednom
případě nebyly odvolacím soudem shledány důvody pro zastavení exekuce ve smyslu
ustanovení § 268 o. s. ř. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 928/14, odvolací soud dodal, že nesouhlasí-li povinný s
tím, z jakého důvodu byla exekuce zastavena, nemůže sice podat odvolání proti
výroku o zastavení exekuce, ale může nesprávné posouzení důvodu zastavení
exekuce namítat v rámci odvolání proti nákladovým výrokům.
Takto však povinná
nepostupovala a odvolání proti nákladovým výrokům usnesení soudního exekutora o
zastavení exekuce nepodala. Přitom situaci, kdy exekuce byla pravomocně
zastavena rozhodnutím soudního exekutora či soudu, nelze ztotožňovat s
případem, kdy je exekuce skončena vymožením, tedy bez vydání rozhodnutí o jejím
skončení. Rozdíl spočívá v tom, že v případě vydání rozhodnutí o zastavení
exekuce, je otázka důvodů pro zastavení exekuce v takovém rozhodnutí řešena a
současně je dán prostor povinnému, aby tato otázka byla řešena i v rámci
odvolacího řízení, byť směřujícího jen proti nákladovým výrokům. Naproti tomu v
případě skončení exekuce vymožením není žádné rozhodnutí vydáváno a povinný tak
nemá jinou možnost své výhrady týkající se případného zastavení exekuce
uplatnit jinak, než podáním návrhu na její zastavení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že soudy
nesprávně posoudily možnost zastavení exekuce z důvodu dle ustanovení § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. v případě, že o zastavení exekuce již dříve bylo
rozhodnuto. Dle povinné je nezbytné vyřešit nepoměr a nepřípustný nerovný
přístup ke dvěma kategoriím povinných – k těm, jejichž exekuce byla ukončena
vymožením a k těm, jejichž exekuce byla ukončena před vymožením zastavovacím
usnesením. V případě, že je exekuce vedena na základě nezpůsobilého exekučního
titulu, musí být podle jejího mínění znovu zastavena i poté, co již jednou
zastavena byla z jiného důvodu. Rozhodnutí soudního exekutora o zastavení
exekuce v dané věci nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, protože bylo
vydáno dle ust. § 55 odst. 4 ex. řádu a povinná navrhuje exekuci zastavit podle
ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a proto je nutné o jejím návrhu věcně
rozhodnout. Dále namítá, že pravomocné rozhodnutí soudu o návrhu povinné na
zastavení exekuce nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté, když v
novém návrhu uplatňuje zcela jiné důvody, ze kterých plyne absolutní neplatnost
rozhodčí smlouvy, že pro správné posouzení možnosti exekuci zastavit i po jejím
skončení není relevantní výše plnění, která byla v rámci exekučního řízení
vymožena, a že usnesení o příklepu nebrání projednání návrhu na zastavení
exekuce. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání povinné není přípustné, neboť usnesení
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
není důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, ze dne
10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo
3331/2017, či ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, uvedl, že nelze
vyloučit zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i
poté, co již došlo k vymožení plnění z exekučního titulu. Přitom odvolací soud
zváží, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu (zejména vzhledem k míře
případného neoprávněného zásahu do majetkových práv povinného následkem
realizace nezpůsobilého exekučního titulu, s přihlédnutím k časovému odstupu od
vymožení plnění z exekučního titulu do podání návrhu na zastavení exekuce,
jakož i k důvodům, proč povinný nepodal návrh na zastavení exekuce do doby
vymožení plnění, i vzhledem k míře poškození majetkových zájmů oprávněného a
soudního exekutora, k nimž dojde následkem zastavení exekuce po vymožení) je
zastavení exekuce po vymožení plnění z exekučního titulu nepřiměřeným krokem.
Tato rozhodnutí se však vztahují jen na případy, kdy exekuce byla ukončena
vymožením a nikoli zastavením na základě pravomocného usnesení soudního
exekutora, jak je tomu v dané věci. Došlo-li již dříve k pravomocnému a výslovnému zastavení exekuce z údajně
nesprávného důvodu, nelze toto možné nedopatření odstranit novým zastavením již
pravomocně zastavené (na základě rozhodnutí už výslovně neplynoucí) exekuce,
když s důvodem zastavení, a to i ve vztahu k nákladovému výroku, povinná mohla
projevit nesouhlas podáním odvolání. Usnesení soudního exekutora o zastavení
exekuce ze dne 6. 12. 2017, č. j. 151 EX 251/15-378, které nabylo právní moci
dne 28. 12. 2017, tedy vytváří překážku věci rozhodnuté (srov. s ustanovením §
159a odst. 4 o. s. ř.), takže exekuci nelze po jeho právní moci zastavit znovu
z jiného důvodu. Exekuční soud tedy správně nepřistoupil k jejímu novému
zastavení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2422/2020). Má-li povinná za to, že exekučním titulem vymožené plnění ve
prospěch oprávněné jí podle hmotného práva nenáleží, má k dispozici žalobu o
vydání tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení (srov. např. s usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016). Vzhledem k výše uvedenému se dovolací soud nezabýval dalšími námitkami povinné
uplatněnými v dovolání. Protože je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, není dovolání povinné přípustné; Nejvyšší soud je tedy v
souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu