20 Cdo 3331/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s. se sídlem v
Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené
JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké
náměstí č. 135/19, proti povinné J. L., D., zastoupené Mgr. Petrem Němcem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č. 1396/9, pro 68 425 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 EXE 1820/2011,
o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze
dne 25. ledna 2017, č. j. 54 Co 780/2016-56, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16.
listopadu 2016, č. j. 2 EXE 1820/2011-42, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Jihlavě k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 4. 4. 2011, č. j. 2 EXE 1820/2011-16, Okresní soud v Jihlavě
nařídil exekuci na majetek povinné podle rozhodčího nálezu JUDr. Evy Vaňkové ze
dne 31. 8. 2010, č. j. Va 11-28/2010-11 (dále též jen „předmětný rozhodčí
nález“), k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 68 425,- Kč s
příslušenstvím, jakož i k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněné. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. Zdeněk Zítka, soudní exekutor
Exekutorského úřadu v Plzni. Dne 11. 3. 2015 soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka vydal „Oznámení o skončení
exekuce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 8, zákona č. 120/2001 Sb.“, sp. zn. 108
EX 01915/11, v němž uvedl, že dne 11. 2. 2015 byly pohledávka, její
příslušenství i náklady exekuce vymoženy. Proto podle ustanovení § 51 písm. c)
zák. č. 120/2001 Sb. pověření exekutora k provedení exekuce zaniká a
automaticky zanikly i právní účinky všech exekučních příkazů vydaných v
předmětném exekučním řízení. Návrhem ze dne 9. 5. 2016 se povinná domáhala zastavení exekuce s tím, že
exekuce byla od počátku vedena „protiprávně“ na základě nezpůsobilého
exekučního titulu. Přitom poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména na
usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, a usnesení ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014), podle níž neplatnost rozhodčí doložky pro její
neurčitost má za následek, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem ustanoveným na
základě takové doložky je nezpůsobilým exekučním titulem. Konkrétně povinná
uvedla, že rozhodčí doložka obsahovala jednak platné určení několika
konkrétních rozhodců, avšak s neurčitým a tedy neplatným dodatkem, že „rozhodci
pro tento účel jsou: jiný věřitelem zvolený rozhodce“; rozhodkyně JUDr. Eva
Vaňková přitom byla oprávněným určena právě na základě neplatné části rozhodčí
doložky. Protože předmětný rozhodčí nález nikdy nebyl „materiálně ani formálně
vykonatelný“, je třeba exekuci podle povinné zastavit právě z důvodu absence
vykonatelnosti exekučního titulu plynoucí z neplatné rozhodčí doložky, bez
ohledu na to, že již byla provedena. Usnesením ze dne 16. 11. 2016, č. j. 2 EXE 1820/2011-42, Okresní soud v Jihlavě
řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce zastavil (výrok I.) a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu povinné (výrok
II.). Rozhodnutí odůvodnil tím, že exekuce již byla ukončena vymožením plnění
včetně nákladů exekuce, a proto již nelze exekuci ukončit znovu, a to ani
výrokem o zastavení exekuce. K odvolání povinné Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne
25. 1. 2017, č. j. 54 Co 780/2016-56, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po zhodnocení judikatury dovolacího soudu dovodil, že Nejvyšší soud sice ve
svém rozhodnutí ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1663/2015, dospěl k závěru,
že provedení exekuce nebrání jejímu zastavení z důvodu započtení pohledávky
podle § 268 odst. 1 písm.
h) občanského soudního řádu, avšak toto rozhodnutí
nebylo schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a názor
dovolacího soudu vyjádřený v předmětném usnesení není aplikovatelný na účinné
znění exekučního řádu, neboť za situace, kdy povinný z jakýchkoliv důvodů
považuje exekuci za nedůvodnou, má možnost složit u exekutora jistotu a
současně navrhnout odklad i zastavení exekuce. Po provedení exekuce a jejím
zániku je však zastavení exekuce z povahy věci vyloučené. Zastavit exekuci po
jejím provedení z důvodu neplatnosti exekučního titulu nelze ani proto, aby se
postavilo najisto, zda exekuce byla provedena na základě existujícího
exekučního titulu, ani proto, aby bylo možné vymožené plnění identifikovat s
bezdůvodným obohacením na úkor povinné, neboť tento závěr může být učiněn i v
případném samotném řízení o vydání bezdůvodného obohacení a „nejde tedy o
okolnost, pro kterou by bylo nezbytné po řadě let oživovat již skončená
exekuční či vykonávací řízení“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítla, že exekuce
nařízená na základě předmětného rozhodčího nálezu jako exekučního titulu, který
byl vydán rozhodcem, který neměl dostatek pravomoci spor rozhodovat, neboť
rozhodčí doložka byla neplatná, neměla být nikdy nařízena, případně měla být
zastavena, a to i přesto, že návrh na zastavení exekuce byl podán až po
skončení exekuce vymožením. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně
dospěl k závěru, že soud zastaví exekuci i poté, co pohledávka s příslušenstvím
a náklady exekuce byly vymoženy, jestliže se podkladové rozhodnutí nestalo
vykonatelným a „tato možnost zastavení exekuce i po jejím plném vymožení se
vztahuje i na důvod zastavení dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského
soudního řádu“. Povinná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že rozhodčí nález jako exekuční titul nebyl
nikdy zrušen a vzhledem k tomu, že v rámci předmětného exekučního řízení bylo
vymáháno plnění, které mělo právní důvod v hmotném právu, není dán důvod, aby
byla exekuce z jakéhokoliv důvodu zastavována. Dále namítá, že v době sjednání
předmětné rozhodčí doložky byly obdobné rozhodčí doložky považovány za platně
sjednané, a na základě této v době uzavření platné rozhodčí doložky oprávněná
vymáhala svou pohledávku a nemohla předpokládat, že v budoucnu, poté, co bylo
plnění v exekučním řízení vymoženo, dojde „ke změně nahlížení na sjednání
rozhodčích doložek a smluv, proto tuto skutečnost nelze přičítat k tíži
oprávněné. Oprávněná navrhla, aby dovolání povinné bylo odmítnuto, případně
zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení
závisí na vyřešení otázky, zda skutečnost, že exekuce byla již provedena, brání
rozhodnutí o zastavení exekuce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné je opodstatněné. Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. bude zastaven výkon
rozhodnutí, jestliže je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který
rozhodnutí nelze vykonat.
Nejvyšší soud již dříve dovodil, že existence nařízeného a trvajícího výkonu
rozhodnutí je zvláštní podmínkou pro řízení o návrhu na jeho zastavení, a to
pro případ, že jde o návrh odůvodněný odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř, tedy že exekuce má být zastavena proto, že po vydání rozhodnutí
zaniklo právo jím přiznané (např. usnesení ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo
2421/2004, a ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, nebo ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2325/2006). Tuto judikaturu dovolací soud blíže rozvedl v
odvolacím soudem zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1663/2015, kdy návrh na zastavení exekuce byl odůvodněn zánikem vymáhané
pohledávky započtením. V předchozím odstavci uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu však nelze využít v
projednávaném případě, protože návrh na zastavení exekuce po jejím provedení je
odůvodněn nikoliv skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., ale tím, že exekuční titul (zde rozhodčí nález) je podle tvrzení povinné
od počátku nevykonatelný, neboť měl být vydán rozhodcem, který byl ustanoven
oprávněnou na základě neurčité a tudíž neplatné rozhodčí doložky. Za takových
okolností se měl odvolací soud řídit právním názorem, který Nejvyšší soud
prezentoval v usnesení ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007,
uveřejněném pod číslem 107/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle
něhož soud zastaví exekuci i poté, co vymáhané plnění bylo vymoženo, jestliže
se podkladové rozhodnutí nestalo vykonatelným (§ 268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). V projednávané věci se povinná domáhá zastavení exekuce proto, že rozhodčí
nález, který je exekučním titulem, vydal rozhodce, který neměl pravomoc spor
rozhodnout z důvodu neplatnosti sjednané rozhodčí doložky. Jak vyplývá z právě
uvedené judikatury dovolacího soudu, může být tato skutečnost důvodem pro
zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i po provedení exekuce. Na rozdíl od odvolacího soudu se dovolací soud nedomnívá, že by ke změně této
rozhodovací praxe byl důvod, protože pouze na základě výroku o zastavení
exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému
nenáleží, protože ještě před vymožením tohoto plnění v rámci exekuce zde byl
jiný důvod pro zastavení (a neprovedení) exekuce. K zastavení exekuce z tohoto
důvodu musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením
plnění z exekučního titulu a nákladů exekuce. V případném nalézacím řízení
zahájeném povinným jako žalobcem o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo
vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný a případně soudní exekutor,
jde-li o náklady exekuce, neměli právo, totiž soud nemůže posoudit jako
předběžnou otázku, zda byl nebo nebyl dán důvod pro zastavení exekuce. Do doby
ukončení exekuce jiným, procesním právem předvídaným, způsobem než vymožením
totiž přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému,
případně exekutorovi.
Proto nemůže obstát právní názor odvolacího soudu, že
otázku existence důvodu pro zastavení exekuce, která byla ukončena vymožením,
si může nalézací soud posoudit jako předběžnou otázku k případné žalobě
povinného o vydání bezdůvodného obohacení sestávajícího z exekučně vymoženého
plnění. Nelze ani souhlasit s odvolacím soudem, že povinný má na základě závěrů
výše uvedené judikatury dovolacího soudu možnost podat návrh na zastavení
exekuce, která již byla provedena, „navěky“, což je „v rozporu v exekučním
řízení platnou zásadou nemožnosti uvedení v předešlý stav a zejména s principem
právní jistoty, která alespoň v minimální míře musí chránit i soudního
exekutora“. Princip právní jistoty a nemožnosti uvedení v předešlý stav totiž
nelze vyložit tak, že soud rezignuje na potřebu ochrany povinného pro případ,
že dodatečně vyjde najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena
na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Tuto ochranu s ohledem na
skutečnosti uvedené výše není možné realizovat jinak, než dodatečným
rozhodnutím o zastavení exekuce. Shora uvedená judikatura Nejvyššího soudu je
postavena na principu, že exekuci lze vést výhradně na základě způsobilého
exekučního titulu a pro případ, že tomu tak není, musí být exekuce zastavena i
poté, co pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť není
korektní jeho právní názor, že se po vymožení plnění z exekučního titulu a po
vymožení nákladů exekuce již nelze věcně zabývat návrhem na zastavení exekuce
odůvodněným okolnostmi, jež se opírají o ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího
soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na
usnesení soudu prvního stupně, a proto Nejvyšší soud ČR zrušil rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jihlavě) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.