27 Cdo 2904/2021-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v
právní věci žalobkyně A. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing.
Michalem Diamantem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 288/17, PSČ
120 00, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu POKROK, se sídlem v Praze
8, Kollárova 157/18, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 00034398,
zastoupenému JUDr. Alenou Šťastnou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Senovážné
náměstí 978/23, PSČ 110 00, o předání bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
8 pod sp. zn. 13 C 85/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 70 Co 403/2020-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j 13 C
85/2018-138, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po Stavebním bytovém družstvu
POKROK (dále jen „družstvo“) domáhá, aby jí „odevzdalo do užívání družstevní
byt č. 071 v 6. podlaží o velikosti 3+1/L na adrese XY“ (výrok I.), a rozhodl o
nákladech řízení (výrok II.).
[2] K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným
rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti v záhlaví uvedenému rozsudku podala žalobkyně dovolání, jež
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje
proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani
podle § 237 o. s. ř. [4] Otázku překážky věci rozsouzené odvolací soud posoudil v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se (mimo jiné) podává, že:
1) Je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění
povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva,
zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné
otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné
otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění o splnění
povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být
výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání
překážka věci rozsouzené (res iudicata). 2) Typickým příkladem sporu o splnění povinnosti, jehož výsledek brání
(s přihlédnutím k ustanovení § 159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. ve spojení s § 104
odst. 1 věty první o. s. ř.) projednání následného sporu o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není, je např. spor o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu, kde pravomocné soudní rozhodnutí, jímž soud (výrokem rozhodnutí)
takové výpovědi přivolil (nebo žalobu naopak zamítl) brání pozdějšímu
projednání sporu o určení (ne)platnosti takové výpovědi z nájmu bytu. Obdobně
platí, že tam, kde soud vydá směnečný platební rozkaz (jímž přizná požadované
plnění ze směnky), nelze po právní moci takového rozhodnutí již vést spor o
určení neplatnosti směnky, podle které byl směnečný platební rozkaz vydán. Stejně tak platí, že tam, kde soud svým rozhodnutím přiznal žalobci pravomocně
požadované peněžité plnění, již nelze následně vést spor o určení „že takto
přiznaná pohledávka není pohledávkou pravou nebo že jde o pohledávku v jiné
výši. Výrok pravomocného soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti je v
těchto případech překážkou bránící vedení popsaných „určovacích“ sporů (jde o
res iudicata). 3) Soud nemůže při posouzení právního vztahu účastníků vycházet z jiného
závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, neboť je vázán výrokem rozhodnutí, jímž bylo pravomocně
rozhodnuto o nároku na plnění. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi
týmiž účastníky nemůže soud v jiném řízení posuzovat znovu, byť například již
jen jako otázku předběžnou. [5] Srovnej za všechna rozhodnutí např. usnesení velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 30 Cdo
1170/2002, či ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 940/2019.
[6] V otázce přezkumu rozhodnutí o vyloučení člena z družstva je pak
judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěrech, že:
1) V jiném řízení, než v řízení o prohlášení rozhodnutí členské schůze o
vyloučení z družstva za neplatné (§ 231 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku), soud platnost vyloučení z družstva přezkoumávat nemůže
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo
428/2004, uveřejněný pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 104/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 640/2010). 2) V jiném řízení, než v řízení o prohlášení rozhodnutí členské schůze o
vyloučení z družstva za neplatné, je soud oprávněn přezkoumat, zda
představenstvo družstva, popř. jiný orgán určený stanovami, rozhodl o vyloučení
člena družstva, zda bylo rozhodnutí o vyloučení členu písemně oznámeno
(doručeno) a zda člen podal odvolání k členské schůzi. Podal-li si člen, jehož
se rozhodnutí o vyloučení týká, odvolání k členské schůzi, může soud v jiném
řízení dále přezkoumat, zda členská schůze o jeho odvolání rozhodla a zda mu
bylo rozhodnutí členské schůze oznámeno, popř. zda člen uplatnil právo na
přezkoumání platnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2799/2011,
ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 218/2012, či ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 29
Cdo 806/2016, nebo v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3400/2019). [7] Rozsudkem ze dne 16. 12. 2014, č. j. 28 C 165/2014-205, který nabyl
právní moci dne 17. 7. 2015, Obvodní soud pro Prahu 5 (mimo jiné) uložil
dovolatelce vyklidit byt a vyklizený jej předat družstvu, s odůvodněním, že
její nájem zanikl zánikem jejího členství v družstvu (§ 714 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku). [8] Návrhem podaným Městskému soudu v Praze dne 4. 8. 2016 se
dovolatelka domáhala „vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva
ze dne 21. 11. 2012, kterým byla vyloučena z družstva“, a určení, že je členkou
družstva. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, č. j. 73 Cm
78/2016-27, (mimo jiné) zamítl návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí
představenstva družstva (výrok I.) a žalobu o určení, že je dovolatelka členkou
družstva (výrok II.). [9] K odvolání dovolatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2018, č. j. 6 Cmo 138/2017-53, (mimo jiné) rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. potvrdil (první výrok) a ve výroku II. jej „změnil“ tak, že žalobu o
určení, že žalobkyně je členkou družstva zamítl pro předčasnost (druhý výrok). [10] Toliko proti druhému výroku rozsudku č. j. 6 Cmo 138/2017-53,
podalo družstvo dovolání, jemuž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3551/2018, vyhověl a rozsudek odvolacího soudu ve druhém a třetím
výroku, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve II. a III.
výroku, zrušil a
řízení o žalobě o určení, že dovolatelka je členkou družstva, zastavil (ústavní
stížnost proti rozsudku sp. zn. 27 Cdo 3551/2018 byla Ústavním soudem odmítnuta
usnesením ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 2648/20). V rozsahu, v němž
Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 73 Cm 78/2016-27 zamítl návrh na vyslovení
neplatnosti rozhodnutí představenstva o vyloučení dovolatelky z družstva, nebyl
rozsudek dovoláním napaden (a Nejvyšším soudem nebyl přezkoumáván). [11] Za této situace nelze závěru odvolacího soudu, podle něhož v
projednávané věci překážka věci rozsouzené brání (opětovnému) věcnému přezkumu
platnosti vyloučení dovolatelky z družstva (coby předběžné otázky), ničeho
vytknout. [12] Dovolání není přípustné ani pro řešení „otázky“, zda soudy obou
stupňů „mohly (nekriticky) vyjít pouze ze skutkového zjištění jiných soudů“. Je
tomu tak proto, že (posuzováno podle obsahu) jde o otázku, kterou dovolatelka
(pouze) vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se
zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. například důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Ostatně tvrzení žalobkyně, že soudy vycházely výlučně ze
skutkových zjištění jiných soudů, není pravdivé (viz odstavce 4. až 7. rozhodnutí soudu prvního stupně). [13] Výhrada, podle níž odvolací soud – k návrhu dovolatelky –
nepřerušil řízení do rozhodnutí o její ústavní stížnosti, nečiní dovolání
přípustným. Jejím prostřednictvím totiž dovolatelka toliko poukazuje na údajnou
vadu řízení, aniž v této souvislosti otevírá jakoukoliv otázku hmotného či
procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a aniž
vymezuje, který z předpokladů přípustnosti je vůči takové otázce naplněn. Uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.), k jehož
přezkoumání není dovolání přípustné. [14] Taktéž i ve vztahu k námitce „nicotnosti“ rozhodnutí o jejím
vyloučení z družstva dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředestírá žádnou otázku
hmotného či procesního práva a ani nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti
dovolání vypočtených v § 237 o. s. ř., je naplněn. Z tohoto důvodu Nejvyšší
soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení
(případných) otázek hmotného či procesního práva touto námitkou otevíraných;
proto se jí ani nemohl zabývat (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo
3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). [15] Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, družstvu však v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu