U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele J. K., zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, se sídlem
v Praze 5, Na bělidle 997/15, PSČ 150 00, za účasti Stavebního bytového
družstva Náchod, se sídlem v Náchodě, Parkány 311, PSČ 547 01, identifikační
číslo osoby 00044865, o určení členství v družstvu a práva nájmu družstevního
bytu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 60/2011, o
dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října
2015, č. j. 14 Cmo 556/2013-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. září 2013, č. j. 37 Cm
60/2011-124, určil, že navrhovatel je členem Stavebního bytového družstva
Náchod (dále jen „družstvo“) s právem nájmu ve výroku blíže specifikovaného
družstevního bytu (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání družstva Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na určení, že navrhovatel je členem
družstva s právem nájmu družstevního bytu, zamítl (první výrok), a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti
žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §
237 o. s. ř. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; druhým výrokem
rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací
soud proto nezabýval. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že soud rozhodující o určení
členství v družstvu není oprávněn posuzovat věcnou správnost vyloučení z
družstva (tj. zda důvod, pro který byl dotčený člen z družstva vyloučen, byl
vskutku dán) a není ani oprávněn přezkoumávat, zda byly splněny podmínky, za
nichž může družstvo k rozhodnutí o vyloučení přistoupit (např. zda byla udělena
výstraha); je oprávněn prejudiciálně řešit toliko to, zda proces, v jehož rámci
bylo podle příslušných právních předpisů rozhodováno o vyloučení člena z
bytového družstva, byl již završen (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 2799/2011, a judikaturu v něm
citovanou; jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách). V jiném řízení, než v řízení o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení
člena z družstva za neplatné (podle § 231 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku; dále jen „obch. zák.“), je soud oprávněn přezkoumat, zda
představenstvo družstva, popř. jiný orgán určený stanovami, rozhodl o vyloučení
člena družstva, zda bylo rozhodnutí o vyloučení členu písemně oznámeno
(doručeno) a zda člen podal odvolání k členské schůzi (shromáždění delegátů). Podal-li člen, jehož se rozhodnutí o vyloučení týká, odvolání k členské schůzi
(shromáždění delegátů), může soud v jiném řízení dále přezkoumat, zda členská
schůze (shromáždění delegátů) o jeho odvolání rozhodla a zda mu bylo rozhodnutí
členské schůze (shromáždění delegátů) oznámeno, popř. zda člen uplatnil právo
na přezkoumání platnosti rozhodnutí členské schůze (shromáždění delegátů) o
vyloučení u soudu (viz též usnesení sp. zn. 29 Cdo 2799/2011, a dále rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod
číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání proto nemohou založit námitky, podle nichž se odvolací
soud opomenul zabývat tím, že v projednávané věci nebyl dán zákonný důvod pro
vyloučení dovolatele z družstva a že rozhodnutí představenstva o vyloučení
dovolatele z družstva neobsahovalo řádné poučení o právu podat odvolání k
shromáždění delegátů; odvolací soud naopak (správně) vycházel z uvedených
judikatorních závěrů, podle nichž by namítané skutečnosti mohl posuzovat jen v
řízení o prohlášení rozhodnutí shromáždění delegátů o vyloučení dovolatele z
družstva za neplatné.
S výhradou, podle níž shromáždění delegátů o odvolání dovolatele proti
rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení z družstva nerozhodlo, neboť výrok
jeho rozhodnutí je neurčitý a nesrozumitelný, se odvolací soud vypořádal v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když uzavřel, že není podstatná
formulace rozhodnutí shromáždění delegátů, ale jeho obsah, který odpovídá
požadavkům § 231 odst. 4 a 5 obch. zák. (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 26. června 2002, sp. zn. 29 Odo 838/2001). Závěr odvolacího soudu, podle něhož je uvedené rozhodnutí určité a
srozumitelné, je rovněž v souladu s výkladovými pravidly určenými § 35 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 266 obch. zák., jakož i
zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného
pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v nálezu
Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I.,
pod pořadovým číslem 84. K aplikovatelnosti pravidel výkladu právních úkonů i
na rozhodnutí shromáždění delegátů srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 4262/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 218/2012. A konečně, domnívá-li se dovolatel (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1138/2005, uveřejněné pod číslem 55/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3656/2012, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 12, ročníku 2014, pod číslem 143), že v případě, kdy nebyl
řádně poučen o právu podat odvolání proti rozhodnutí představenstva o jeho
vyloučení k shromáždění delegátů, „lze analogicky (…) uvažovat rovněž o
nicotnosti rozhodnutí představenstva o vyloučení dovolatele z družstva jako
takového“, kterýžto závěr je možné učinit i v jiném soudním řízení „než v
řízení o určení neplatnosti takového rozhodnutí“, přehlíží, že důvodem
nicotnosti rozhodnutí členské schůze (resp. shromáždění delegátů) je dle
citované judikatury skutečnost, že přijetí daného rozhodnutí nenáleželo do
působnosti členské schůze (shromáždění delegátů). Z usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 22. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 1155/2013 (jež cituje i dovolatel), se
přitom podává, že nepoučení člena družstva o možnosti podat odvolání proti
rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení může být toliko důvodem pro
prohlášení následného rozhodnutí členské schůze (shromáždění delegátů) o
vyloučení člena z družstva za neplatné (v řízení podle § 231 odst. 5 obch. zák.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2016
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda
senátu