Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené Mgr. Ing. Romanem Chyťou, advokátem, sídlem Přívrat 1454/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2016 č. j. 4 Tdo 920/2016-24, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2016 č. j. 7 To 96/2016-115 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2016 č. j. 9 T 171/2015-88, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 9 T 171/2015 se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem městského soudu byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu křivého obvinění podle ustanovení § 345 odst. 1 a odst. 3 písm. d) a e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že v průběhu hlavního líčení v jiné věci, konaného u Okresního soudu Brno-venkov, po řádném a zákonném poučení vědomě a úmyslně lživě uvedla, že komisař Policie České republiky, který ji vyslýchal v přípravném řízení, v protokolu o výslechu podezřelé vše vyplňoval místo ní, a že v uvedeném protokolu není jediná pravdivá část a k jejímu podepsání včetně doznání byla pod nátlakem donucena. Tato sdělení znamenala, že by se tím dopustil jednání, které by nutně muselo být kvalifikováno jako zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přičemž stěžovatelka se dle uvedeného rozsudku jednání dopustila proto, aby zpochybnila své předchozí doznání k trestnému činu z přípravného řízení a zakryla důkazy o své trestné činnosti. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl městský soud na základě výpovědi stěžovatelky, poškozeného a listinných důkazů.
3. Proti odsuzujícímu rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se přitom se skutkovými a právními závěry soudu městského. Ve věci dle krajského soudu nebylo nutno provádět z důvodu nadbytečnosti další dokazování, přičemž městský soud v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyložil, z jakých důkazů vycházel a jak je hodnotil.
4. Nejvyšší soud následně odmítl napadeným usnesením stěžovatelkou podané dovolání. Uplatněné námitky se dle něj týkaly pouze procesního postupu rozhodujících soudů, resp. úplnosti a hodnocení jimi provedeného dokazování. Tyto oblasti však Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává. V dané věci neshledal důvod se od této zásady odchýlit, když v provedeném hodnocení důkazů neshledal tzv. extrémní rozpor.
5. Stěžovatelka namítá, že v její věci nebylo provedeno řádné důkazní řízení. Poukazuje na nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu, z nějž dle ní jednoznačně vyplývají pochybnosti o jejím duševním stavu v době, kdy se uvedený trestný čin měl stát. Tuto otázku obecné soudy patřičně nezhodnotily. Dle stěžovatelky se soudy náležitě nezabývaly jejími důkazními návrhy a za nedostatečné považuje i odůvodnění zamítnutí jejich provedení. V tomto směru stěžovatelka poukazuje zejména na možnost znaleckého zkoumání jejího psychického stavu. Z její lékařské dokumentace dle ní vyplývá, že ve stresových situacích ztrácí schopnost racionálního úsudku a tedy její podpis na protokolu, který jí údajně usvědčuje, nebyl řádným projevem vůle. Stěžovatelka nadále trvá na tom, že podepsaná výpověď není její výpovědí. Hodnocení duševního stavu z předchozího řízení pak považuje stěžovatelka za nedostatečné, resp. nesouvisející s řízením aktuálním. V hodnocení soudu je dále přítomen tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry rozhodujících soudů, a to z důvodu nezohlednění zjevné nesprávnosti protokolu o výslechu stěžovatelky a v něm uvedených časových údajů, které evidentně nemohly odpovídat skutečnosti. Vzhledem k existenci těchto a dalších skutečností vyjevených v řízení, které zakládají pochybnosti o vině stěžovatelky, nemohlo být v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty potřebné ke stěžovatelčinu odsouzení. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu až na výjimky nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (zejména podle zásady ústnosti a přímosti), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení nahrazovat úvahami vlastními.
9. Těžiště stěžovatelčiných námitek spočívá v jejím nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)], jak bude dále rozvedeno.
10. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000
(N 63/22 SbNU 65)]. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména opomenutí důkazních návrhů městským soudem, který se dostatečně nezabýval jejím zdravotním stavem v době spáchání předmětného činu. Městský soud však těmto okolnostem věnoval pozornost a považoval je za dostatečně prokázané. Důvody, pro které městský soud provedení důkazu znaleckým posudkem zamítl, v odůvodnění rozsudku vyložil (srov. str. 6 rozsudku). S těmito závěry se pak ztotožnil i odvolací soud (srov. str. 3 usnesení). V dané věci postup obecných soudů plně obstojí, a to zejména proto, že žádné doposud shromážděné důkazy uvedené v hodnocení soudů jednoznačně nerozporují.
I stěžovatelkou předložená zdravotní dokumentace je zcela obecná. Neuvádí se v ní nic o stěžovatelčiných paměťových schopnostech (a označuje stěžovatelku za zcela lucidní a orientovanou) či naopak neschopnosti podat opakovaně pravdivou výpověď v klidném prostředí soudní síně, což nevyžaduje "racionální úsudek", nýbrž pouze schopnost reprodukce prožitého, jež nakonec stěžovatelka ochotně opakovaně učinila v předchozím i aktuálním trestním řízení. O omezených rozpoznávacích schopnostech pak nehovoří žádný důkaz.
V takové situaci lze závěr o nadbytečnosti navrženého důkazu považovat za ústavně konformní.
11. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04
(N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla.
12. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Co se týče namítaných vad v protokolu o výslechu stěžovatelky, s argumentací se již dostatečně a logicky vypořádaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů městský soud a krajský soud. Stěžovatelka v této otázce uplatňuje pouze svůj odlišný názor ohledně možné rychlosti vedení výslechu. Navíc tyto údaje nejsou pro celou věc nijak podstatné, neboť rozhodující u těchto listinných důkazů je stěžovatelčin podpis na nich, jež ani nyní nerozporuje. Kromě toho lze upozornit na to, že prokázání viny stěžovatelky bylo založeno, jak plyne z napadených rozhodnutí, též na dalších důkazech, mimo jiné svědecké výpovědi a logických rozporech ve výpovědi stěžovatelky.
13. Z hlediska dodržení ústavních práv je podstatné, že každý dílčí závěr soudu je podepřen konkrétním důkazem, a dále, že byly dodrženy ústavní zásady hodnocení důkazů, zejména zásada in dubio pro reo. Její uplatnění je namístě, když soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál [srov. nálezy ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08
(N 7/52 SbNU 73) nebo ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09
(N 43/56 SbNU 479)]. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím dostatečně zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění uvedené zásady, neboť soud pochybnosti nemá. To nastalo právě v nyní projednávaném případě stěžovatelky, neboť ta je usvědčována především přímým důkazem, a sice svědeckou výpovědí nařčeného policisty.
Obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům, a rozvedly též svoji argumentaci týkající se hodnocení jednotlivých důkazních prostředků, které stěžovatelka zpochybňuje v ústavní stížnosti. Zde je namístě zcela odkázat na podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. zejména str. 6 a 7 rozsudku městského soudu a str. 3 a 4 usnesení krajského soudu). Ani v této oblasti tedy Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. března 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu