Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. R., zastoupené JUDr. Michalem Paule, advokátem, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2025 č. j. 15 To 72/2025-11715, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nyní posuzovaná ústavní stížnost se týká rozhodnutí trestních soudů o uložení ochranného opatření (zabrání náhradní hodnoty podle § 102a odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) stěžovatelce. Stěžovatelka v trestním řízení vystupovala v roli zúčastněné osoby. Pro pochopení podstaty ústavní stížnosti je nicméně nutné nejprve objasnit podstatu trestního řízení vedeného proti partnerovi stěžovatelky a dalším osobám, v rámci něhož bylo následně přijato i ústavní stížností napadené usnesení.
3. Druh stěžovatelky, s nímž žila ve společné domácnosti, byl shledán vinným z drogové trestné činnosti, konkrétně zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (tj. ve velkém rozsahu a jako člen organizované skupiny). Tohoto zločinu se dopustil tím, že od blíže nezjištěné doby, nejméně od 12. 9. 2019, do svého zadržení dne 25. 5. 2021 obstarával a distribuoval kokain v úmyslu získat finanční prospěch (bod I. výroku odsuzujícího rozsudku), a taktéž od blíže nezjištěné doby, nejméně od 31. 10. 2018, do dne svého zadržení dne 25. 5. 2021 se jako řídící postava organizované skupiny podílel na pěstování a distribuci marihuany (bod III. výroku odsuzujícího rozsudku). V souhrnu byla trestná činnost stěžovatelčina druha prokázaná přinejmenším pro období ode dne 31. 10. 2018 do dne 25. 5. 2021.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") coby prvostupňový soud si usnesením ze dne 19. 1. 2023 č. j. 2 T 8/2002-9553 vyhradil rozhodnutí o uložení ochranného opatření do veřejného zasedání. V řízení o uložení ochranného opatření následně rozhodl, že se zabírá nemovitost (byt) ve vlastnictví stěžovatelky v rozsahu id. 1/3 podle § 102a odst. 4 trestního zákoníku (výrok I), zabírají se peněžní prostředky na bankovním účtu další zúčastněné osoby (výrok II) a zrušuje se zajištění peněžních prostředků na tam specifikovaných bankovních účtech stěžovatelky (výrok III). Na veřejném zasedání provedl mj. řadu důkazů, včetně prostorových odposlechů, informací o finančních tocích na bankovních účtech stěžovatelky a jejího druha, znaleckých posudků a dalších listinných důkazů. Na prostorových odposleších z bytu byly mj. zachyceny rozhovory, v nichž druh stěžovatelky popisoval a) své vysoce nadstandardní příjmy z drogové trestné činnosti v řádu stovek tisíc korun měsíčně, b) jakou část takto získaných finančních prostředků investoval do koupi a zařízení bytu, c) způsob, jakým zakrýval své nelegální příjmy z drogové trestné činnosti, d) vklady značných částek v hotovosti na bankovní účty stěžovatelky, z nichž byly následně placeny mj. i splátky hypotéky, e) to, že (spolu)vlastníkem bytu je on, ač stěžovatelka je zapsána jako jeho výlučná vlastnice, apod. Na jednom ze zachycených rozhovorů se dokonce stěžovatelka vyjádřila, že pokud "nejsou drogy, není nic". Městský soud tyto informace následně porovnával s listinnými důkazy, zejména s údaji o legálních příjmech stěžovatelky, kupní ceně bytu, výši splátek hypotéky a s výpisy dalších pohybů na bankovních účtech stěžovatelky. Zjistil, že informace zachycené na prostorových odposleších odpovídaly údajům plynoucím z těchto listinných důkazů (např. opakovaně byly na bankovní účty stěžovatelky v hotovosti vloženy finanční prostředky v nemalé výši a krátce poté byly z téhož účtu realizovány splátky hypotéky, platby za vybavení bytu, auto apod.). Městský soud současně zohlednil, že stěžovatelka měla i vlastní, nadstandardní legální příjmy z realitní činnosti. Část těchto legálně získaných finančních prostředků byla použita i na hrazení splátek hypotéky, vybavení bytu apod.
5. S ohledem na zjištěné skutečnosti městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelčin druh (coby pachatel) na ni (coby osobu blízkou) převedl finanční prostředky patrně pocházející z trestné činnosti, které byly v hrubém nepoměru k jeho legálním příjmům. Koupě a zařízení bytu byly financovány minimálně z 1/3 finančními prostředky, které měly původ v trestné činnosti stěžovatelčina druha. Stěžovatelka si byla vědoma nelegálního původu finančních prostředků a k jejich převedení na ni došlo méně než pět let před spácháním trestné činnosti, resp. v průběhu jejího páchání. Městský soud proto výrokem I rozhodl o zabrání id. 1/3 (oproti navrhované id. 1/2) bytu ve vlastnictví stěžovatelky jako náhradní hodnoty. Současně rozhodl, že s ohledem na nadstandardní legální příjmy stěžovatelky není dán důvod k zabrání finančních prostředků na jejích bankovních účtech nebo jiné odpovídající náhradní hodnoty, neboť nebylo prokázáno, že mají původ v trestné činnosti stěžovatelčina druha. Městský soud proto výrokem III rozhodl o zrušení zajištění těchto finančních prostředků.
6. Vrchní soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatelky proti výroku I usnesení městského soudu. Neshledal porušení procesních práv stěžovatelky, jelikož hlavní líčení i veřejné zasedání ve věci uložení ochranného opatření bylo konáno při zajištění účasti zúčastněných osob a jejich zmocněnců. Plně se ztotožnil s důvody, na nichž městský soud založil výrok o zabrání náhradní hodnoty. Podmínky podle § 102a trestního zákoníku byly splněny, druh stěžovatelky byl shledán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu s horní hranicí sazby trestu odnětí svobody převyšující čtyři léta, tímto trestným činem získal majetkový prospěch, část jeho majetku pocházela z trestné činnosti a tuto část majetku převedl na stěžovatelku v době méně než 5 let před spácháním trestného činu a v době jeho páchání. Konkrétněji poznamenal, že informace plynoucí z prostorových odposlechů jsou podpořeny listinnými důkazy. Odmítl tím tvrzení stěžovatelky, že byt byl zakoupen výlučně z jejích finančních prostředků a že vyjádření jejího druha ohledně hrazení nákladů na koupi a zařízení bytu byly kulturně podmíněným vychloubáním, které neodpovídalo realitě. Dále poznamenal, že úhrady za koupi bytu byly hrazeny od 18. 12. 2017, přičemž drogová trestná činnost stěžovatelčina druha byla prokázána nejméně ode dne 31. 10. 2018 (jde-li o pěstování a distribuci marihuany), resp. dne 12. 9. 2019 (jde-li o obstarávání a distribuci kokainu) do dne 25. 5. 2021. Podmínka, že ochranným opatřením lze postihnout pouze majetek převedený nejdéle pět let před spácháním trestného činu, byla proto splněna. Trestná činnost stěžovatelčina druha byla navíc úmyslná, závažná a vedena snahou o získání majetkového prospěchu, přičemž jeho legální příjmy (pohybující se v průměru od 8 do 11 tisíc korun měsíčně) hrubě neodpovídaly jeho zjištěnému majetku, životnímu stylu a částkám převáděným na stěžovatelku.
7. Stěžovatelka předně namítá, že byla zkrácena její procesní práva, neboť nebyla účastnicí (trestního) řízení se všemi procesními právy, nýbrž pouze osobou zúčastněnou. S důkazy shromážděnými v trestním řízení "k její tíži" tak byla seznámena až z rozhodnutí soudu. V tom spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Dále namítá, že soudy ochranným opatřením postihly majetek (byt), jehož kupní cenu prokazatelně uhradila bez přispění svého druha v období od prosince 2017 do ledna 2019 (tedy v době předcházející trestné činnosti počínající až v září 2019), resp. v době páchání trestné činnosti bez jeho přispění hradila splátky hypotéky. V této souvislosti poukazuje na to, že ona i její druh pocházejí z jiného kulturního prostředí (ze zemí bývalé Jugoslávie), v němž je a) standardem držet peníze v hotovosti, nikoli na bankovním účtu, a b) nepředstavitelné, aby její druh před známými přiznal, že jej ve skutečnosti živí jeho ambiciózní a emancipovaná partnerka. Podle stěžovatelky proto nelze přeceňovat informace o finančních tocích na bankovních účtech a už vůbec ne informace plynoucí z prostorových odposlechů. Tím, že soudy rozhodly o zabrání nemovité věci ve shora naznačeném rozsahu, porušily stěžovatelčino právo na ochranu majetku.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá rozhodnutí trestních soudů o uložení ochranného opatření podle § 102a odst. 4 trestního zákoníku, spočívajícího v zabrání nemovité věci (bytu) ve výlučném vlastnictví stěžovatelky v rozsahu id. 1/3.
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že citované ustanovení implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii a účinnosti nabylo dne 18. 3. 2017, tedy ještě před spornou koupí bytu. Je jedním z institutů tzv. rozšířených konfiskací, které směrnice zavádí. K zavedení tohoto institutu přitom vedla - na unijní i vnitrostátní úrovni - obtížnost prokazování původu majetku, u něhož existuje důvodné podezření, že pochází z trestné činnosti. Jeho smyslem je usnadnit odčerpání výnosů z trestné činnosti v případech, kdy nelze jednoznačně prokázat původ majetku ve vlastnictví pachatele nebo rozlišit majetek s legálním a nelegálním původem, přičemž mezi nimi existuje hrubý nepoměr nebo byly zjištěny jiné skutečnosti odůvodňující takový závěr. Totéž platí mj. i pro případy, kdy pachatel tyto finanční prostředky převede na jiné osoby (§ 102a odst. 2 trestního zákoníku) nebo se pokusí zmařit zabrání části majetku (§ 102a odst. 4 trestního zákoníku).
11. Na zabrání části majetku, kterou pachatel převedl na jinou osobu, dopadá především § 102a odst. 2 trestního zákoníku [v případě převedení na osobu blízkou, kterou stěžovatelka coby družka pachatele žijící s ním ve společné domácnosti patrně byla, jde konkrétně o § 102a odst. 2 písm. b)]. Odborná literatura má však za to, že "§ 102a odst. 2 nepřipouští, aby mohla být zabrána věc, kterou jiná osoba (vůči níž může být zabrání části majetku podle tohoto ustanovení uplatněno) získala za věc, jež by mohla být zabrána podle § 102a odst. 1. Jestliže tak například pachatel převedl na osobu blízkou peníze prokazatelně pocházející z trestné činnosti a tato osoba blízká za ně koupila nemovitost, tato nemovitost nemůže být zabrána podle § 102a odst. 2. V takovém případě ovšem přichází v úvahu využití institutu zabrání náhradní hodnoty podle § 102a odst. 4" (KALVODOVÁ, V. § 102a - Zabrání části majetku. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1083, marg. 21). Zabrání náhradní hodnoty § 102a odst. 4 trestního zákoníku tak nastupuje v případě, kdy zabrání určitých věcí podle předchozích odstavců není možné nebo vhodné. V souladu s těmito východisky postupovaly také soudy v nyní posuzované věci. Stěžovatelka přitom ani netvrdí, že v její věci mělo být rozhodováno podle jiných ustanovení zákona.
12. Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že uvedené ochranné opatření nemá charakter trestu. Směřuje do budoucna, má preventivní a ochrannou funkci a jeho cílem je snížit motivaci pachatele k páchání další obdobné trestné činnosti za účelem získání finančního prospěchu, jakož i motivaci "ochránit" nelegálně nabytý majetek jeho převedením do vlastnictví jiných osob. Ačkoli je o tomto ochranném opatření rozhodováno v trestním řízení, Ústavní soud - v souladu se záměrem zákonodárce vyjádřeným v důvodové zprávě k příslušnému novelizačnímu zákonu - připomněl, že důkazní standard v tomto řízení není ani trestním standardem dokazování nade vši pochybnost, ani "úplným civilním standardem dokazování", ale "čímsi mezi". Orgány činné v trestním řízení musí předložit důkazy a uvést skutečnosti vedoucí k závěru o pravděpodobném původu majetku z trestné činnosti, dotčená osoba pak může tvrdit a prokazovat opak [nález ze dne 28. 1. 2022
sp. zn. II. ÚS 1026/21
(N 11/110 SbNU 106), body 19 a 20; NÁHLOVSKÁ, L. Ochranné opatření zabrání části majetku jako nástroj kontroly kriminality. Právní rozhledy č. 3/2019, s. 99 a násl.].
13. Současně je nutné pamatovat na to, že zabráním části majetku, resp. náhradní hodnoty podle § 102a dochází k pozbytí vlastnického práva, které je na ústavní úrovni chráněno čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavně zaručené právo na ochranu majetku pochopitelně není absolutní a lze jej omezit, dostane-li se do kolize s jiným základním právem nebo veřejným zájmem. V rámci toho však musí být šetřeno jeho podstaty a smyslu podle čl. 4 odst. 4 Listiny. Zásah do práva vlastníka je tak přijatelný pouze za předpokladu, že sleduje legitimní cíl a je přiměřený [nález
sp. zn. II. ÚS 1026/21
, bod 23; přiměřeně srov. také nález ze dne 13. 9. 2019
sp. zn. II. ÚS 2046/19
(N 160/96 SbNU 69)]. Na řízení o uložení ochranného opatření se taktéž v obecné rovině vztahují ústavní garance plynoucí z práva na spravedlivý proces, včetně čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Jde-li o první skupinu stížnostních námitek, stěžovatelka spatřuje porušení svých práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny v tom, že v trestním řízení měla pouze postavení osoby zúčastněné, pročež neměla stejná procesní práva jako obvinění. Na tomto místě je vhodné připomenout, že proti stěžovatelce nakonec nebylo vzneseno obvinění a v trestním řízení proto nevystupovala v pozici obviněné, nýbrž v pozici osoby zúčastněné, jejíž věc nebo část majetku by mohla být podle návrhu zabrána, ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Tomuto postavení odpovídala i její procesní práva, zejm. možnost vyjádřit se k věci, být přítomna při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů a podávat zákonem stanovené opravné prostředky. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom plyne, že stěžovatelce - zastoupené zmocněncem - bylo umožněno tato procesní práva realizovat a stěžovatelka je v plném rozsahu uplatňovala (účastnila se hlavního líčení i veřejných zasedání, v řízení o uložení ochranného opatření se vyjadřovala k provedeným důkazům i argumentům vzneseným státním zástupcem, podávala opravné prostředky atp.). Naopak ale nebyl dán důvod ani zákonné podmínky k tomu, aby soudy stěžovatelce přiznaly stejná procesní práva jako obviněným, neboť jejich postavení i potenciální míra zásahu do jejich ústavně zaručených práv byly značně odlišné. Ústavní soud proto neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Jde-li o druhou skupinu námitek, stěžovatelka zpochybňuje věrohodnost důkazů a důvody pro uložení ochranného opatření a namítá, že došlo k porušení jejího práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Jak bylo shora uvedeno, zabrání části majetku, resp. náhradní hodnoty lze považovat za odnětí vlastnického práva k věci. Je proto nutno posoudit, zda byl tento zásah do ústavně chráněných práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny založen na základě zákona, sledoval legitimní cíl a byl přiměřený.
16. Ústavní soud znovu připomíná, že trestní soudy rozhodovaly podle § 102a odst. 4 trestního zákoníku. Stěžovatelka nijak nerozporuje, že byly naplněny obecné podmínky pro zabrání části majetku (odsouzení jejího druha za úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně čtyři léta; získání majetkového prospěchu; hrubý nepoměr mezi legálními příjmy a zjištěnou hodnotou majetku; nabytí nebo převedení takto získaného majetku v době nejdéle pěti let před spácháním trestného činu, za který byl stěžovatelčin druh odsouzen). V tomto rozsahu proto postačuje odkázat na odůvodnění rozhodnutí městského a vrchního soudu. Ústavní soud dále konstatuje, že odčerpání nelegálně získaného majetku pachatele nebo jiných osob, na které pachatel takový majetek převedl, v obecné rovině sleduje legitimní cíl, a to ochranu společnosti před pácháním - v tomto případě drogové - trestné činnosti (na to je ostatně poukazováno mj. i v bodech 1 a 19 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU).
17. Ústavní soud taktéž dospěl k závěru, že rozhodnutí o uložení ochranného opatření podle § 102a odst. 4 trestního zákoníku stěžovatelce nebylo nepřiměřeným zásahem do jejího základního práva na ochranu majetku. Nemohl se totiž ztotožnit s argumentací stěžovatelky, že v řízení jasně prokázala, že zabrané nemovitosti (byt) financovala výlučně ze svých vlastních zdrojů a že informace plynoucí z prostorových odposlechů a záznamů o pohybech na jejích bankovních účtech, které svědčily o opaku, nelze s ohledem na kulturní odlišnosti považovat za relevantní a přesvědčivé důkazy. V této souvislosti je předně třeba poukázat na to, že vyjádření stěžovatelčina druha, že zčásti financoval koupi a vybavení bytu, byla zachycena na mnoha zvukových záznamech a její druh je pronesl v rozličných kontextech. Nešlo o ojedinělé tvrzení, u něhož by existovalo riziko nepochopení nebo dezinterpretace významu pronesených výroků. Jak navíc podrobně popsaly trestní soudy, informace plynoucí z odposlechů korespondovaly s informacemi o finančních tocích na bankovních účtech stěžovatelky, jakož i se zaznamenanými výroky samotné stěžovatelky, která mj. uvedla, že pokud "nejsou drogy, není nic". Stěžovatelčina nepodložená tvrzení o kulturních odlišnostech (např. o údajné preferenci pro držení peněž v hotovosti nebo o údajné neschopnosti mužů pocházejících z podobného kulturního prostředí jako její druh přiznat, že je živí jejich partnerka) přitom nejsou s to zpochybnit jasné a přesvědčivé důkazy, na nichž trestní soudy založily svá rozhodnutí. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka dosahovala - na rozdíl od svého druha - také vysokých legálních příjmů. V řízení bylo spolehlivě prokázáno, že na financování koupě luxusního bytu (resp. jejich luxusního životního stylu obecně) se podílela jak ona, tak její druh. Trestní soudy ostatně nijak nezpochybňovaly výši stěžovatelčiných legálních příjmů. Naopak, právě doložená výše těchto legálních příjmů je vedla k závěru, že jako přiměřené se jeví zabrání "pouze" id. 1/3 nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky (oproti navrhované id. 1/2), jakož i zrušení zajištění finančních prostředků na jejích bankovních účtech (oproti jejich navrhovanému zabrání). Z výše uvedeného je patrné, že trestní soudy se pečlivě zabývaly otázkou, jaký zásah do stěžovatelčina práva na ochranu majetku lze ještě považovat za přiměřený a odpovídající provedeným důkazům.
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení vrchního soudu ani jemu předcházející usnesení městského soudu nejsou v rozporu s čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu