Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Alžběty Vyskočilové, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem, se sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2023, č. j. 22 Cdo 3189/2022-392, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2022, č. j. 26 Co 72/2020-321, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2022, č. j. 22 Cdo 187/2021-306, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala určení svého vlastnictví k 1/2 pozemku p. č. X1 a k pozemkům p. č. X2, X3, X4, in eventum toho, že Eva Bartošová byla k datu své smrti vlastnicí 1/2 všech pozemků a stěžovatelka je vlastnicí 1/2 pozemků p. č. X2, X3, X4. Pozemky vznikly digitalizací a přečíslováním z původní parcely PK X5.
2. Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") žalobě vyhověl a určil, že stěžovatelka je vlastnicí pozemků p. č. X2, X3, X4a 1/2 pozemku p. č. X6. Dovodil, že právní předchůdci stěžovatelky byli subjektivně i objektivně v dobré víře, že vlastní pozemek PK X5. Po uplynutí vydržecí doby proto tito právní předchůdci stěžovatelky pozemek PK X5 vydrželi.
3. K odvolání vedlejší účastnice a druhé žalované Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky na určení, že je vlastnicí 1/2 pozemku p. č. X6 a pozemků p. č. X2, X3, X4, zamítl. Dále určil, že Eva Bartošová byla k datu své smrti vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 ke všem pozemkům a stěžovatelka je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 k pozemkům p. č. X2, X3, X4. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu v tom, že v linii po Marii Holovské stěžovatelka spoluvlastnická práva nabyla. Jinak věc právně hodnotil v linii po Antonínu Holovském. Jeho dědička Eva Bartošová sice spoluvlastnický podíl nabyla vydržením, nicméně v dědickém řízení po Evě Bartošové nebyly pozemky projednány. Stěžovatelka proto nemohla nabýt vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům v dědickém řízení po Evě Bartošové.
4. Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice rozsudek krajského soudu v rozsahu, kterým krajský soud určil, že Eva Bartošová byla k datu své smrti vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 k pozemkům p. č. X2, X3, X4, zrušil a vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (v linii po Antonínu Holovském; pozemku p. č. X6 se dovolací řízení netýkalo). Eva Bartošová nemohla spoluvlastnický podíl vydržet, neboť jí nesvědčil právní titul držby, a to ani putativní. Samotné nahlášení podílu střediskem geodézie k dodatečnému projednání v dědickém řízení ani poučení obsažené v usnesení z dědického řízení, v němž byla vypořádána druhá polovina původního pozemku PK X5, o tom, že Eva Bartošová má být v evidenci nemovitostí zapsána jako spoluvlastník první poloviny pozemku, tímto titulem nejsou. Právní řád s nimi totiž nespojoval účinky nabytí spoluvlastnického podílu k nemovitosti. Při běžné opatrnosti si Eva Bartošová musela být vědoma, že nedisponuje titulem, na základě kterého by mohla být přesvědčena o nabytí spoluvlastnického podílu.
5. Krajský soud rozhodoval o nároku stěžovatelky v rozsahu zrušení předchozího rozsudku Nejvyšším soudem znovu. Rozsudek okresního soudu změnil v části, v níž se stěžovatelka domáhala in eventum určení, že Eva Bartošová byla k datu své smrti vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 k pozemkům p. č. X2, X3, X4, tak, že návrh stěžovatelky zamítl. Řídil se přitom závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Ten následně odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost.
6. Stěžovatelka podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její základní práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. Namítá, že Nejvyšší soud nezohlednil skutečnost, že spor se týká pozemků zabraných komunistickým režimem. Stát sice získal pozemky v té době legálním způsobem, ale následně byl tento způsob označen za protiprávní. V restitučním řízení se právní předchůdci stěžovatelky o pozemky nepřihlásili z důvodu dobré víry, že jsou jejich vlastníky. Pokud by si stěžovatelka či její právní předchůdci mysleli, že jim vlastnické právo nesvědčí, domáhali by se nápravy majetkové křivdy v režimu restitučních předpisů.
Rozhodnutí obecných soudů materiálně porušují zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. V řízení obecné soudy popřely zásadu právní jistoty, resp. legitimního očekávání. Nejvyšší soud hodnotí dobrou víru stěžovatelky, resp. jejích právních předchůdců, pohledem osob znalých práva. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že notářka nikdy neuvedla, že by Holovští neměli být vlastníky pozemku PK X5, pouze uvedla, že část pozemku je v užívání socialistické organizace.
Navíc vlastnictví státu nebylo nikdy zapsáno v katastru nemovitostí. V rozhodnutí ze dne 9. 10. 1987 je vyznačeno vlastnictví k celému pozemku ve prospěch právních předchůdců stěžovatelky. Minimálně od této doby byli právní předchůdci stěžovatelky v dobré víře, že pozemek vlastní. Tento stav trval nejméně do konce roku 2002. Není rozhodné, zda Eva Bartošová byla v 70. letech v dobré víře. V dobré víře byla na základě rozhodnutí notářství ze dne 9. 10. 1987. Právní předchůdci stěžovatelky na pozemcích hospodařili a starali se o ně.
8. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.
9. Předně je třeba uvést, že oba obecné soudy pečlivě a srozumitelně stěžovatelce vysvětlily, proč Eva Bartošová nemohla být v objektivní dobré víře, že jí vlastnické právo k pozemku PK X5 náleží (str. 6 rozsudku Nejvyššího soudu, body 21 a 22 rozsudku krajského soudu, str. 3 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nereflektuje závěry obecných soudů, že k úspěšnému vydržení pozemku nestačila její právní předchůdkyni pouze subjektivní dobrá víra ve vlastnické právo k pozemku, ale její dobrou víru je třeba hodnotit objektivně.
Je nutné posuzovat, zda právní předchůdkyně stěžovatelky coby držitelka při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměla, resp. nemohla mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že jí věc nebo právo patří (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Obecné soudy dovodily, že Eva Bartošová objektivní pochybnosti o nabytí spoluvlastnického podílu na pozemku mít musela. I tento svůj závěr obecné soudy řádně odůvodnily (viz části jejich rozhodnutí odkazované výše).
Vycházely především ze skutečností, že Eva Bartošová se účastnila v roce 1972 dědického řízení, jehož součástí výslovně pozemek PK X5, resp. spoluvlastnický podíl na něm, nebyl. V roce 1985 sice nahlásilo Středisko geodézie pozemek k dodatečnému projednání, avšak toto projednání neproběhlo. Ve vztahu k pozemku PK X5 tedy stále trval stav, o němž byla stěžovatelka obeznámena, tj. že tento pozemek nebyl součástí dědického řízení po Antonínu Holovském. Následně se v roce 1987 konalo dědické řízení o dědictví po Marii Holovské.
Součástí rozhodnutí v tomto dědickém řízení bylo i poučení o tom, že Eva Bartošová má být v evidenci nemovitostí zapsána jako spoluvlastník první poloviny pozemku. Toto poučení však nemělo žádný vliv na vlastnické právo Evy Bartošové, která nebyla dědičkou po Marii Holovské a žádné vlastnické právo po ní (ani v souvislosti s dědictvím po ní) nenabyla. Na základě těchto skutečností obecné soudy dovodily, že Eva Bartošová si musela být vědoma, že ohledně pozemku PK X5 nemá titul, ze kterého by mohla dovodit nabytí spoluvlastnického podílu.
Ústavní soud tento jejich závěr neshledává libovolným. Tento závěr naopak reflektuje skutečnost, že Eva Bartošová byla obeznámena s mechanismem dědického řízení, proto nemohla být s potřebnou mírou opatrnosti v dobré víře, že pouze na základě uvedených skutečností jí spoluvlastnický podíl na pozemku PK X5 náleží. V tomto kontextu nelze obecnými soudy požadovanou míru opatrnosti po Evě Bartošové coby právnímu laikovi vyhodnotit jako nepřiměřenou.
10. Na závěru, že Eva Bartošová spoluvlastnický podíl na pozemku PK X5 nevydržela, nemůže nic změnit ani skutečnost, že pozemek měl být od Antonína Holovského vykoupen v době komunistického režimu neoprávněně. Tehdejší jednání státu bylo vůči majetkově postiženým nespravedlivé, což se zákonodárce snažil po roce 1989 zmírnit vydáním restitučních zákonů. Vydání nespravedlivě odňatého majetku však musel podmínit dodržením zákonem stanovených podmínek, které bohužel ve vztahu k pozemku PK X5 nebyly splněny.
Individuální pocit nespravedlnosti stěžovatelky nemůže nijak překonat závěr, že Antonín Holovský nenabyl k pozemku PK X5 vlastnictví zpět během svého života, tento pozemek proto nebyl součástí jeho dědictví, právní nástupci nepožádali o vydání pozemku podle příslušných právních předpisů. Objektivně Eva Bartošová nemohla být v dobré víře, že jí spoluvlastnický podíl na pozemcích náleží. Dobrou víru ve vlastnické právo nemůže založit sama o sobě ani skutečnost, že její právní předchůdci na pozemcích řádně hospodařili.
11. Lze proto shrnout, že obecné soudy svými rozhodnutími do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky nijak nezasáhly. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu