Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele S. N., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. října 2025, č. j. 8 To 287/2025-568, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. srpna 2025, č. j. 4 T 68/2021-536, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2 čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a aby jeho věc projednal přednostně.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud"), že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který mu byl v dané věci podmíněně uložen. Stěžovatel byl v této trestní věci odsouzen dne 13. 9. 2023 za spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Dále byl odsouzen k peněžitému trestu a byla mu uložena povinnost zdržet se nadměrného užívání alkoholických nápojů a podrobit se dohledu Probační a mediační služby. Již při výměře trestu soud zohlednil stěžovatelovo vědomí o nutnosti vyhýbat se alkoholu.
3. Ještě před pravomocným odsouzením v dané věci se stěžovatel dopustil pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku. Ve zkušební době se (ani ne 3 měsíce poté, co byl odsouzen za předchozí trestnou činnost) pak dopustil dalšího přečinu výtržnictví, za jehož spáchání mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč. Okresní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel nežil řádný život a je nutné nařídit výkon trestu odnětí svobody. Stěžovatel si byl vědom svého chování pod vlivem alkoholu (a zákazu jeho nadměrného požívání), jakož i dvou podmíněných odsouzení, a přesto se dopustil další úmyslné trestné činnosti. Všechny šance, které byly stěžovateli ze strany státních orgánů poskytnuty, nevedly ke kýženému výsledku, a sice jeho nápravě. Požívání alkoholu, vedoucí u stěžovatele k páchání trestné činnosti, se navíc vylučuje s jeho špatným zdravotním stavem, kterým se vždy hájil při hrozbě vazby nebo nepodmíněného trestu. Navíc se stěžovatel i při vědomí všeho uvedeného dopustil totožného druhu trestné činnosti. Stěžovatel se na území České republiky zdržuje od roku 2003 a od té doby byl sedmkrát odsouzen a spáchal i řadu přestupků (např. řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu). Stěžovatel je tak podle soudu osobou s výraznými sklony k porušování zákonů. V dané věci tak soud neshledal žádné výjimečné okolnosti, pro které by nebylo namístě nařídit výkon trestu.
4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Ve stěžovatelově věci nenastaly žádné výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly opačné rozhodnutí. Stěžovatel v podstatě opakoval tentýž druh trestné činnosti. Je přitom irelevantní, že za poslední trestnou činnost byl odsouzen k relativně mírnému (peněžitému) trestu. Soudy v nynější věci neposuzují správnost uloženého trestu, nýbrž otázku stěžovatelova (ne)osvědčení. Stěžovatel navíc selhal již v první polovině zkušební doby. V dané věci nedochází ani k žádné neústavní kumulaci trestů odnětí svobody, neboť zatím jde o výkon pouze jediného trestu v délce 18 měsíců. Irelevantní je rovněž stěžovatelův zdravotní stav, neboť o jeho schopnosti výkonu trestu bude teprve rozhodováno.
5. Stěžovatel namítá, že postupem soudů došlo k uložení nepřiměřeného trestu. Na dodržení tohoto kritéria musí podle stěžovatele dbát i soudy rozhodující o přeměně uloženého trestu, neboť teprve tato přeměna má na život odsouzeného zásadní dopad. Proto pro rozhodnutí o samotné přeměně nepostačuje pouhá skutečnost spáchání dalšího trestného činu. To v minulosti konstatoval i Ústavní soud. Stěžovatel rozporuje názor krajského soudu, že jím spáchaný delikt nelze brát jako bagatelní (takto na něj ostatně nahlížel i okresní soud, který stěžovateli uložil pouze peněžitý trest, ačkoliv si byl vědom stěžovatelovy trestní minulosti). Podle stěžovatele je nelogické, aby v důsledku téhož skutku došlo fakticky k nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Názor krajského soudu rovněž odporuje zásadě individualizace trestu, popsané v nálezu
sp. zn. I. ÚS 1202/17
. Soudy podle stěžovatele řádně nezohlednily, že stěžovatel podmínky předchozího odsouzení řádně dodržoval s výjimkou jednoho incidentu (souvisejícího se zasnoubením jeho dcery, tedy mimořádnou událostí), a to bez závažných škodlivých následků. Soudy tak mohly využít mírnějších prostředků zpřísnění podmíněného propuštění. Tomu ostatně přisvědčil i intervenující státní zástupce u veřejného zasedání. Soudy nezohlednily ani závažné důsledky jejich rozhodnutí na špatný zdravotní stav stěžovatele, kterého si byly vědomy. Závěrem stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími dochází k neústavní kumulaci uložených trestů odnětí svobody, jak ji Ústavní soud popsal v nálezu
sp. zn. II. ÚS 4022/18
. V současné době totiž stěžovateli hrozí výkon trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, což je trest, který se neukládá ani za mnohem závažnější trestné činy.
6. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí odůvodnil stěžovatel tím, že mu v brzké době hrozí výkon trestu odnětí svobody, což je zvlášť závažná újma na jeho ústavních právech. Naopak ponechání stěžovatele na svobodě není v rozporu s žádným veřejným zájmem nebo zájmy jiných osob.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelově námitce o neústavní aplikaci § 83 odst. 1 trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že "jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu (...)". Je tedy zřejmé, že ponechání podmíněného odsouzení v platnosti je postupem výjimečným a závislým na individuálních okolnostech případu a osoby odsouzeného. Jak je patrné z výše uvedeného, právě tato kritéria soudy hodnotily.
10. Jejich závěrům nemůže Ústavní soud nic vytknout. Soudy se řádně zabývaly všemi námitkami, které souvisely s předmětem daného řízení, přičemž se se stěžovatelovými argumenty řádně a srozumitelně vypořádaly. Klíčovým je závěr, že v dané věci bylo zjištěno, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život, což nezpochybňuje ani žádná z namítaných okolností. Skutečnost, že stěžovatel hodnotí některé okolnosti jinak, jako např. (ne)bagatelnost jeho posledního trestného činu nebo (ne)přiměřenost nařízení výkonu trestu, je z ústavněprávního hlediska nerozhodná. Podstatné je, že úvahy a závěry soudů nejsou rozporné s žádným ústavním principem. Na jejich podrobné závěry lze proto odkázat. Soudy nikterak neporušily ani závěry nálezové judikatury, které se stěžovatel dovolával. Uvedené nálezy (zejména nález ze dne 15. 8. 2017,
sp. zn. I. ÚS 1202/17
, a nález ze dne 30. 7. 2019,
sp. zn. II. ÚS 4022/18
) zakotvily obecné principy ústavně konformního rozhodování o podmíněném odsouzení, především princip individualizovaného rozhodování každé jednotlivé věci. Těmto principům se však soudy ve stěžovatelově věci nikterak nezpronevěřily. Naopak napadené rozhodnutí se opírá o podrobně rozvedené konkrétní a individuální poznatky, jak o stěžovatelově protiprávním chování ve zkušební době, tak o jeho osobnostních rysech. Uvedené principy proto soudy aplikovaly bez jakýchkoliv vad. Zároveň se řádně vypořádaly i s námitkami stran tvrzené neústavní kumulace trestů.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, nerozhodoval již zvláštním usnesením o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a o návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu