Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Davidem Troszokem, advokátem, sídlem Husova 401, Třinec - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2021 č. j. 13 Co 257/2021-248 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. května 2021 č. j. 0 P 170/2019-220, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a 1) A. K. a 2) nezletilého J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele, aby první vedlejší účastnice (dále jen "matka") byla povinna předkládat k rukám stěžovatele měsíční vyúčtování výživného na nezletilého (druhého vedlejšího účastníka) vždy k 10. dni v měsíci za předchozí měsíc, i návrh stěžovatele na rozdělení jeho vyživovací povinnosti ve výši 10 000 Kč měsíčně tak, aby 7 000 Kč měsíčně bylo splatných k rukám matky a 3 000 Kč měsíčně byly splatné na účet nezletilého za účelem tvorby úspor (I. výrok). Stěžovateli bylo uloženo nadále platit na výživu nezletilého částku 10 000 Kč měsíčně k rukám matky vždy každého prvního dne v měsíci předem, jak bylo stanoveno rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 7. 2019 č. j. 0 P 170/2019-114 (II. výrok).
3. Okresní soud poukázal na v červenci 2019 rodiči uzavřenou dohodu o výživném pro nezletilého ve výši 10 000 Kč měsíčně, a považoval za absurdní, aby z této částky, která vychází z potřeb dítěte, jež se oproti roku 2019 stále zvyšují, matka pobírající v podstatě minimální mzdu odkládala na spořicí účet dítěte část výživného. Okresní soud měl za prokázané, že nezletilý je ze strany matky řádně zajišťován, má dostatek oblečení a potravin, dostává kapesné, jsou mu nadstandardně matkou hrazeny volnočasové aktivity a záliby. Za této situace okresní soud návrh stěžovatele zamítl a ponechal jeho vyživovací povinnost, jak byla stanovena poslední úpravou ze dne 19. 7. 2019.
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěry. Krajský soud uvedl, že vznášel-li stěžovatel výhrady ke způsobu nakládání s výživným matkou, tyto stěžovatel nijak nekonkretizoval, ani je neprokázal, soud se domnívá, že jde ze strany stěžovatele spíše o řešení osobních neshod s matkou, než o potřebu ochrany práv nezletilého.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly jím předloženými důkazy, z nichž vyplývalo, že matka s výživným řádně nehospodaří, a upřednostnily pouze ničím nepodložená tvrzení matky. Stěžovateli je tak upíráno právo podílet se na péči o nezletilého a správě jeho jmění, čímž je vyloučena taktéž jeho možnost ovlivňovat a usměrňovat potřeby nezletilého, včetně vytváření složky spoření u výživného, to vše zcela nedůvodně a jednostranně ve prospěch matky.
Popisovala-li matka základní výdaje na vzdělání, doučování, pořizování školních potřeb či tonerů do tiskárny v době distanční výuky, včetně popisu mimořádných výdajů pro nezletilého, vždy přistoupila k uvedení rámcových částek, aniž by skutečně vynaložené výdaje prokázala prostřednictvím jakéhokoliv účetního či jiného dokladu, který by osvědčoval jí tvrzené skutečnosti. Naopak stěžovatel předkládal soudu výpisy z bankovních účtů, informace z facebookového profilu matky či výpisy z komunikace rodičů.
Stěžovatel má za to, že okresní soud se dostatečně nezabýval otázkou naplnění předpokladů k uložení povinnosti matky předkládat vyúčtování výživného, když toto své právo požadovat vyúčtování výživného stěžovatel opírá zejména o ustanovení občanského zákoníku upravující vzájemnou informační povinnost rodičů a o závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 2508/19
. Uvedená pochybení okresního soudu neodstranil ani krajský soud, který konstatoval, že stěžovatel opakovaně vznáší tvrzení pouze v obecné rovině, aniž by tvrdil konkrétní skutečnosti, z nichž své pochybnosti dovozuje, a tyto poté prokázal. Stěžovatel s tímto závěrem krajského soudu nesouhlasí a opakuje, že předložil řadu důkazů, z nichž bylo možno usuzovat na minimálně problematické hospodaření matky s výživným. Stěžovatel také odmítá názor soudů obou stupňů, že si s matkou vyřizuje osobní spory.
Zájmem stěžovatele je pouze to, aby bylo s výživným nakládáno řádně, a současně, aby zde kromě běžné spotřeby mohla být zachována i složka spoření. Stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž namítá, že matka konstantně zasahuje do jeho ústavně zaručeného práva na péči a výchovu nezletilého, jehož součástí je i péče o jmění dítěte, kdy za dobu vzájemného odloučení rodičů od roku 2019 došlo s výrazným přispěním matky k citovému odloučení nezletilého od stěžovatele a uvalení absolutního informačního embarga matkou na záležitosti týkající se nezletilého.
Stěžovatel se tak domáhá svých práv prostřednictvím soudu, neboť nemá jinou legální možnost, jak zjistit, jakým způsobem je nakládáno s výživným, které řádně platí, či zda jsou nezletilému vytvářeny přiměřené úspory a je plánováno budoucí financování jeho zájmů, vzdělání atp.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavní soud dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje ve věcech týkajících se stanovení výše výživného pouze v případech skutečně extrémních, neboť je právě na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro změnu úpravy výživného, jak bylo nastaveno rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 7. 2019 č. j. 0 P 170/2019-114. Uvedeným rozsudkem byla schválena dohoda rodičů, dle které byl (mimo jiné) nezletilý svěřen do péče matky a otec se zavázal přispívat na jeho výživu částkou 10 000 Kč měsíčně. Krajský soud pak s ohledem na tuto výši výživného, potřeby nezletilého a příjmy matky konstatoval, že z výživného ve výši 10 000 Kč sice může být vyčleněna spořicí složka, zároveň však nejde o výši natolik nadstandardní, že by je nebyl schopen nezletilý ve věku 14 let spotřebovat. Dohodli-li se rodiče na tom, že výživné bude placeno k rukám matky, a v řízení nebyly zjištěny závady v hospodaření matky s výživným, nepřisvědčil ani krajský soud tomu, že by se měla dohoda rodičů ohledně způsobu placení výživného měnit.
9. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto řádně opodstatněný závěr okresního soudu a krajského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu, které se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy.
10. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým byly v řízení provedené důkazy soudy vyhodnoceny, resp. namítá, že byly vyhodnoceny jednostranně ve prospěch matky, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Jak vyplývá ze shora konstatovaného, je zřejmé, že se okresní soud nedopustil při zjišťování skutkového stavu stěžovatelem namítaného pochybení, neboť vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
11. Poukazuje-li stěžovatel na usnesení sp. zn. I. ÚS 2508/19 , v něm šlo tak jako v nyní posuzované věci o případ, kdy mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí probíhal dlouhotrvající spor ohledně způsobu nakládání s výživným, a to zejména v tom směru, zdali je celé výživné spotřebováváno ve prospěch dětí, nebo zdali z něj vedlejší účastnice hradí i část svých osobních potřeb, které nesouvisí s péčí o děti, Ústavní soud v citovaném usnesení uvedl, že "z obsahu ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nebylo zjištěno, že by i přes tvrzený stav (částečně) neúčelného hospodaření vedlejší účastnice s výživným měl být narušen normální vývoj dětí či jejich jiný důležitý zájem. Eventuální návrh stěžovatele směřující k tomu, aby běžné výživné bylo rozděleno na výživné placené k rukám vedlejší účastnice a výživné placené na zvláštní bankovní účet, oba obecné soudy považovaly za věcně nepřiléhavý a nepředvídaný zákonnou úpravou, když jednoznačně došly k závěru, že běžné výživné se platí k rukám toho rodiče, jemuž soud svěřil dítě do péče. Neochotu obecných soudů se v této věci od tohoto obvyklého stanoviska odklonit jim dle názoru Ústavního soudu nelze z pohledu ústavního práva vytknout." Pouze nad rámec věci Ústavní soud poznamenal, že při kvalifikovaných pochybnostech ohledně úrovně správy jmění dítěte prováděné pečujícím rodičem, tj. budou-li zjištěny dostatečně závažné okolnosti zpochybňující tvrzení pečujícího rodiče, Ústavní soud nevidí důvod pro to, aby nepečujícímu rodiči bylo upřeno právo na vyúčtování hospodaření s výživným.
12. Z těchto závěrů vycházel v napadeném rozhodnutí krajský soud, který však žádné závažné okolnosti zpochybňující tvrzení matky o řádném hospodaření s výživným neshledal. Tvrdil-li stěžovatel opak, šlo podle krajského soudu pouze o námitky obecného charakteru, nikoli o konkrétní skutečnosti, které toto tvrzení prokazují. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. K uvedenému Ústavní soud dodává, že opatrovnický soud je nepochybně schopen z úřední činnosti posoudit, zda údaje uváděné matkou ohledně výdajů na doučování, školní potřeby, tonery do tiskárny apod. nesignalizují závadné hospodaření s výživným.
13. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již dříve v průběhu řízení, a obecné soudy se s ní ústavně souladným způsobem vypořádaly. Stěžovatel poukazuje na listinné důkazy, které soudu předložil, ani v ústavní stížnosti však konkrétně neuvádí, v čem mělo spočívat "minimálně problematické hospodaření matky s výživným". Stěžovatel nezpochybňuje, že by ze strany matky nebylo o nezletilého řádně postaráno, tedy že by z výživného nebyly dostatečně hrazeny jeho strava či ošacení, ani neuvádí konkrétní případ, kdy by matka výživné využila k úhradě svých vlastních potřeb. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá zejména nesouhlas stěžovatele s tím, že mu "matka dobrovolně nesdělí, jak s výživným nakládá". Právo na vyúčtování výživného, jehož se stěžovatel domáhá, však stěžovatelem citovaný § 896 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ani jiné ustanovení tohoto zákona výslovně nezakotvuje. Kromě výše citovaného usnesení sp. zn. I. ÚS 2508/19 , ve kterém Ústavní soud připustil právo na vyúčtování hospodaření s výživným v případě pochybností ohledně správy jmění dítěte, se zabýval Ústavní soud touto problematikou např. v usnesení ze dne 29. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 3757/14 , ve kterém uvedl, že má-li stěžovatel za to, že "matka by měla být vedena" k vykazování toho, jak s výživným hospodaří, vystává otázka, o co by se stanovení takové povinnosti mělo opírat, kromě toho z ničeho neplyne, že by matka nebyla schopna s penězi řádně hospodařit. Z výše uvedené judikatury lze tedy dovodit, že právo na vyúčtování výživného bude moci být uplatňováno především tam, kde jsou zjištěny skutečnosti svědčící pro závěr, že druhý rodič jmění řádně nespravuje, nejde-li o případ, kdy jde o tvorbu úspor pro děti (srovnej usnesení ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 3771/11 ). Své tvrzení, že matka s výživným řádně nehospodaří, se však stěžovateli v řízení před obecnými soudy nepodařilo prokázat, návrh použít část výživného na tvorbu úspor okresní soud s ohledem výši výživného a potřeby nezletilého považoval za absurdní a zamítl jej.
14. Ze shora popsaných příčin Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí řádně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
15. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu