Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Soukupovou, advokátkou, sídlem kanceláře T. G. Masaryka 623/12, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2019 č. j. 6 Tdo 801/2019-540, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. července 2018 č. j. 50 To 182/2018-442 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. března 2018 č. j. 1 T 65/2016-410, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených rozhodnutí a dalších dokumentů přiložených k ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 6. 2017 č. j. 1 T 65/2016 - 316 uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku. Za tento zločin a sbíhající se přečin nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 trestního zákoníku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek okresního soudu usnesením krajského soudu ze dne 28. 8. 2017 sp. zn. 50 To 347/2017 zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že stěžovatel jinému úmyslně ublížil na zdraví v silném rozrušení v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, čímž spáchal přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 trestního zákoníku, a za tento přečin a sbíhající se přečin nedovoleného pěstování rostlin obsahující omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 trestního zákoníku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, přičemž výkon uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou let.
5. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele rozhodl, že stěžovatel jinému úmyslně ublížil na zdraví v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, čímž spáchal přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle § 146a odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle § 146a odst. 1 trestního zákoníku s použitím § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že existuje úzká spojitost mezi trestním řízením vedeným proti stěžovateli a trestním řízením vedeným proti poškozenému, přičemž nebylo vedeno společné řízení. Rozdíl mezi skutkovými zjištěními v těchto dvou řízeních krajský soud vysvětlil jako důsledek procesní situace, neboť v jednotlivých řízeních měli oba aktéři (stěžovatel a poškozený) různá procesní postavení. Proto také bylo podle krajského soudu správné, že okresní soud využil příslušný trestní spis, byť s omezeními danými zákonem a zásadou ústnosti a bezprostřednosti v oblasti hodnocení důkazů. Krajský soud dále konstatoval, že skutkové i právní závěry okresního soudu jsou vzájemně v souladu. Přesto však bylo nutné, aby krajský soud změnil skutkovou větu, neboť okresní soud do ní nepromítl všechny rozhodující skutečnosti. Dále se krajský soud vypořádal s argumenty stěžovatele o tom, že jednal v nutné obraně.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Podle Nejvyššího soudu se okresní soud i krajský soud zabývaly otázkou, zda stěžovatel jednal v nutné obraně. Na základě zjištěných skutkových okolností bylo prokázáno, že v době, kdy stěžovatel započal s metáním kamenů, útok poškozeného již netrval ani nehrozil, a tak jeho jednání nelze podle Nejvyššího soudu posuzovat je jako okolnost vylučující protiprávnost. Proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatele shledal ve vztahu k výroku o vině zjevně neopodstatněné a ve vztahu k výroku o trestu uplatněné mimo označený dovolací důvod.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále namítá zásah do práva na život zaručeného čl. 5 odst. 1 Úmluvy a práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručeného čl. 7 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatel se předně domnívá, že obecné soudy jednaly v rozporu s trestním řádem, kdy nedodržely ustanovení § 20 trestního řádu o vedení společného řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že v důsledku toho byla jedna událost posouzena a hodnocena v různých řízeních rozdílně. Z toho vyvozuje, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními v související trestní věci vedené proti poškozenému a skutkovými zjištěními v trestní věci stěžovatele. Stěžovatel trvá na tom, že tím, že jeho věc a věc poškozeného nebyly projednány v jednom řízení, došlo ke vzniku extrémních nesrovnalostí v závěrech soudů.
9. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že popis skutku podaný krajským soudem neodpovídá závěrům, které učinil okresní soud i krajský soud. Stěžovatel také trvá na tom, že jednal v rámci nutné obrany. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že se obecné soudy nezabývaly jeho právem na ochranu domovní svobody.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
11. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
13. Společný jmenovatel všech stěžovatelových argumentů je nutná obrana - ať již k ní směřuje přes námitky proti tomu, že nebylo vedeno společné řízení, námitky směřující k extrémním rozporům ve skutkových zjištěních, námitky proti vadnému popisu skutkového stavu či přes námitky explicitně směřující k nedostatečné argumentaci obecných soudů proti nutné obraně a ochraně obydlí.
14. Meze, ve kterých obecné soudy realizují svou rozhodovací pravomoc, jakož i obecné podmínky zásahu Ústavního soudu do ní formuloval Ústavní soud již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257). K posuzování a následnému přehodnocení důkazního řízení před soudem může dojít pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K tomu však v nyní posuzovaném případě nedošlo. Okresní soud i krajský soud své hodnotící úvahy koncipovaly uceleně a logicky i věcně správně. K závěru o vině stěžovatele a absenci okolností vylučujících protiprávnost proto dospěly ústavně konformním způsobem.
15. Jak plyne např. z usnesení sp. zn. II. ÚS 3122/17 ze dne 7. 11. 2017 pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), ukládá státu povinnost nést důkazní břemeno. To také znamená, že pokud není skutkový stav prokázán bez důvodných pochybností [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)], tedy pokud není dosaženo tzv. praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Tak je však nutné postupovat pouze v případě důvodných (rozumných) pochybností, nikoli v případě, ve kterém soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá. Tato alternativa je přiléhavá i pro tento případ.
16. Obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) detailně popsaly postup, kterým probíhalo dokazování a přesvědčivě jej odůvodnily [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3395/10 ze dne 18. 9. 2012 (N 158/66 SbNU 357)]. Ústavní soud nemá pravomoc překonávat ústavně daný princip stanovící, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci obecných soudů, které důkazy provedly. [srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41) případně viz nález sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016 (N 80/81 SbNU 349)].
17. Z citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3235/15 také plyne vymezení tzv. extrémního nesouladu. V nyní posuzovaném případě k takové situaci nedošlo. Okresní soud i krajský soud přesvědčivě, srozumitelně a logicky a empiricky správně vyložily, jak dospěly ke svým závěrům a tyto mají oporu v jimi provedeném dokazování. Dostatečně také vyložily, proč dochází k rozdílům v jednotlivých trestních řízeních a vypořádaly se s námitkou směřující proti tomu, že nebylo konáno společné řízení (§ 20 trestního řádu).
Je také patrné, že se obecné soudy dostatečně věnovaly námitce nutné obrany, včetně ochrany obydlí, která je v tomto institutu také obsažena. Stěžovatel předkládá svou verzi událostí, přičemž skutkový stav popsaný obecnými soudy je podán přesvědčivě a v souvislosti s provedenými důkazy. To platí i pro zranění způsobená kameny házenými stěžovatelem. Ve skutkové větě podané krajským soudem je zcela jasně vysvětleno, jak ke zraněním došlo a tento popis není, navzdory nesouhlasu stěžovatele, v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
18. Vzhledem k tomu, že obecné soudy dodržely limity dané Ústavou, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
19. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2020
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu