Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. Dominikem Fojtů, advokátem, sídlem Hořínecká 962/1, Praha 8 - Ďáblice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 2021 č. j. 25 Co 62/2021-859 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. prosince 2020 č. j. 0 P 204/2018-710, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal snížení soudem stanoveného výživného, které platí na svého nezletilého syna. Stěžovatel navrhoval snížení výživného ze 7 000 Kč na 1 Kč s tím, že založil ve prospěch syna svěřenský fond, z něhož by měly být potřeby syna hrazeny.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") byl návrh stěžovatele zamítnut. Soud shrnul, že "nemůže jít k tíži nezletilého [...], že otec se v mezidobí, od posledního rozhodnutí soudu o výživném, zbavil svého majetku a převedl ho do svěřenských fondů, které má ale na druhou stranu možnost on sám jako jediný ovládat a rozhodovat o jejich existenci, cílech a výplatách z jejich majetku".
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozhodl, že soudkyně okresního soudu rozhodující předmětnou věc není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci a rozhodnutí okresního soudu ve věci samé potvrdil.
5. Stěžovatel tvrdí porušení práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
6. Porušení práva vlastnit majetek spatřuje stěžovatel v tom, že je nucen dál platit výživné z výlučně vlastních prostředků ve stejné výši, ačkoli vyčlenil dostatečné množství prostředků k zajištění synových potřeb v rámci svěřenského fondu a navrhl způsob, jak má být výživné plněno. Stěžovatel uvádí, že je "tlačen do toho, aby plnil za hranicí svých možností", přičemž soudy zároveň ignorovaly, že majetek pro synovu výživu už vyčlenil a je připraven nést povinnost syna hmotně zabezpečit.
7. Soudy ke stěžovateli přistupovaly rutinně, jako by byl dalším rodičem, který se snaží vyhnout své povinnosti a zbavit se majetku, a uzavřely, že matka zkrátka má dostávat hotovost, se kterou si může dělat co chce. Obecné soudy se dle stěžovatele rolí matky dostatečně nezabývaly. Stěžovatel tvrdí, že vynaložil velké úsilí, aby doložil, že svěřenský fond má dostatečný majetek, funguje a není důvod k obavě, že majetek zmizí nebo dojde. Stěžovatel vytýká soudům, že dostatečně nereagovaly na jeho argumenty a dehonestovaly jej. Okresní soud dle soudu neumožnil stěžovateli při jednání před soudem svůj návrh dostatečně vysvětlit.
8. Stěžovatel dále vytýká soudům, že ignorovaly jeden z jeho návrhů, aby matka přijaté výživné vyúčtovala. Okresní soud pouze v odůvodnění uvedl, že rodiče tuto povinnost nemají a krajský soud absenci rozhodnutí omlouvá formalismem a bagatelizací.
9. Stěžovatel tvrdí, že existuje mezera v zákoně a je na místě zásah Ústavního soudu "poučením, že se o mezeru jedná a podle jakých měřítek mají obecné soudy k podobným situacím přistupovat".
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Ústavní soud zpravidla není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva ani k nápravě chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů [nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbNU 419)].
13. Namítá-li stěžovatel zásah do ústavního práva na ochranu majetku, nelze mu přisvědčit. Soudy dospěly k závěru, že majetkové poměry stěžovatele umožňují výživné v měsíční výši 7 000 Kč nadále hradit. Z napadených rozhodnutí, i ústavní stížnosti samotné, je zjevné, že stěžovatel převedl řadu nemovitostí, ale též např. společnost s ručením omezeným do svěřenských fondů (jeden ve prospěch nezletilého syna, jeden ve prospěch stěžovatele). Sama skutečnost, že soudy odmítly snížit výživné stěžovatele na nezletilého syna na 1 Kč pouze z toho, že uvedeným způsobem transformoval svůj majetek, není nijak způsobilá zasáhnout do ústavního práva stěžovatele vlastnit majetek. Stěžovatel ostatně sám zdůrazňuje, že se majetku "nezbavil" (a soudům vytýká užití tohoto pojmu), ale že došlo jen k jeho transformaci. K této transformaci majetku však stěžovatel přistoupil dobrovolně s vědomím existence vyživovací povinnosti ke svému synovi. O výši výživného a formě jeho vyplácení však rozhoduje soud, nikoli osoba povinná. Není tedy možno pomocí shora uvedené jednostranné transformace majetku (a následným argumentem porušení ústavního práva na ochranu majetku při nesnížení výživného) de facto vnutit soudu, resp. ostatním účastníkům řízení, konkrétní model hrazení výživného. Model navržený stěžovatelem ostatně v řízení před obecnými soudy odmítla jak matka nezletilého, tak OSPOD. Řečeno obecně, v případě, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že nesnížení výživného porušuje ústavní právo vlastnit majetek (aby nebylo plněno "za hranici svých možností") té osoby, která vložila svůj majetek do svěřenského fondu, by byly obecné soudy v podstatě automaticky nuceny tuto jednostrannou transformaci majetku akceptovat bez zohlednění dalších okolností věci, zejména zohlednění zájmů vyživovaných dětí.
14. Stěžovatel předně nemá ústavní nárok na plnění výživného v jím zvolené formě a obecné soudy se nemohou dopustit protiústavního postupu tím, že plně respektují občanský zákoník a tam stanovená pravidla pro stanovení výše výživného a formy jeho hrazení. Této povinnosti obecné soudy dostály, přičemž Ústavní soud připomíná, že výklad podústavního práva týkající se výše i formy plnění výživného je primárně věcí obecných soudů.
15. Pokud soud ponechal vyživovací povinnost stěžovateli v původní výši, přičemž transformaci jeho majetku do podoby svěřenských fondů neshledal jako relevantní důvod pro snížení výše výživného, nelze mu optikou tvrzeného porušení čl. 11 Listiny vytknout neústavnost jeho postupu.
16. Druhá oblast námitek se týká tvrzeného porušení práva na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že se dostatečně nezabývaly jeho argumenty, soud prvého stupně "nenechal stěžovatele návrh vysvětlit", některé závěry soudů jsou nepřesné, soudy postupovaly vůči stěžovateli předpojatě a svá rozhodnutí důkladně nezdůvodnily.
17. Pokud jde o vypořádání se všemi argumenty stěžovatele, resp. o přezkoumatelnost napadených rozhodnutí, Ústavní soud úvodem připomíná, že právo na náležité odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápáno jako povinnost odpovědět na každý dílčí argument účastníka řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 973/10 ze dne 23. 6. 2010, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), naopak, závěr soudu o nedůvodnosti některé z námitek je možné implikovat i z jiných závěrů soudů, resp. celkového hodnocení důkazů. Zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011]. Na určitou námitku lze reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru účastníka odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Ústavní soud tak připomíná, že "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)].
18. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, proč nebylo návrhu stěžovatele vyhověno. Jakkoli stěžovatel vytýká okresnímu soudu některá nepřesná vyjádření týkající se svěřenských fondů s tím, že odvolací soud na jeho námitky dostatečně nereagoval, je z obou rozhodnutí zřejmé, že snížení výživného na 1 Kč a zakotvení vyživovací povinnosti tak, že "otec je povinen zajistit, aby na úhradu hmotných potřeb nezletilého [...] bylo vynaloženo alespoň 7 000 Kč měsíčně, a to místo výživného doposud stanoveného přímo otci", nepovažovaly soudy za souladné se zájmy nezletilého.
19. Pokud soudy přistoupily na to, že v zájmu nezletilého je přímé uložení povinnosti výživného otci (např. z hlediska vykonatelnosti rozhodnutí, jak poznamenal krajský soud), nikoli rozhodnutí o tom, že otec je "povinen zajistit", aby "bylo vynaloženo", nelze danou úvahu soudů z hlediska ústavních principů jakkoli zpochybňovat.
20. Okresní soud v bodě 26 napadeného rozsudku, vůči němuž se stěžovatel vymezuje, uvedl, že "nevidí jakýkoli benefit pro nezletilého [...] v tom, aby jeho potřeby tzv. úvěrovala matka tím, že je pokryje z vlastního příjmu či majetku, tj. např. zaplatí nákup potravin pro syna, zakoupí mu oblečení či zaplatí vstupné do zážitkového parku, následně předloží příslušný doklad o zaplacení otci a vyčká, zda otec v souladu se zásadami pro čerpání financí z prostředků fondu rozhodne o jejich proplacení a snad někdy v budoucnu je proplatí. Ze stanov fondu totiž např. ani nijak nevyplývá, do jaké lhůty by měly být takto peníze proplaceny, tedy zda půjde o lhůtu dní, týdnů či dokonce měsíců nebo let. Tento přístup by totiž dostal matku do zcela dehonestujícího postavení osoby, která bude pouze jakousi chůvou či pečovatelkou svého vlastního syna odkázaná na jakousi libovůli ze strany otce, zda on se jí jako jediný správce příslušného fondu rozhodne příslušné částky proplatit a kdy. Zcela neřešena je pak otázka, jak by bylo přistoupeno k situaci, kdy by se otec rozhodl např. neproplatit účet za zimní bundu ve výši 2 000 Kč s odůvodněním, že podobná mohla být pořízena za 1 800 Kč. Jako nereálné se pak jeví proplácení takových výdajů, jako je např. oběd v restauraci, kde by snad musela matka žádat o vystavení zvláštního účtu za konzumaci syna nebo dokonce za zakoupení zmrzliny u stánku, a to např. při vnitrostátní, ale i zahraniční dovolené, kdy získání daňového dokladu není téměř reálné, resp. opět vede k určité stigmatizaci či dehonestaci".
21. Stěžovatel v ústavní stížnosti (s odkazem na citovaný bod 26 rozsudku okresního soudu) uvádí, že jde o spekulace soudu, na které reagoval vysvětlením ve svém odvolání, a vytýká pak krajskému soudu, že na jeho argumenty dostatečně nereagoval. Stěžovatel argumentuje tím, že by platby neschvaloval, ale automaticky proplácel, ve výši doložené matkou (např. ofocené účtenky), až do výše stanoveného výživného. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti dodává, že v řízení před krajským soudem nově navrhl, aby fond pořídil bankovní kartu k účtu s limitem výše výživného, kterou by měla k dispozici matka. Přes všechny tyto argumenty zde však zůstává základní výhrada soudů obou stupňů, tedy že není zřejmé, jaké výhody by měl nezletilému přinést způsob postupného hrazení dílčích částek za doložené výdaje. Totéž se týká i platby každého dílčího výdaje nezletilého speciální platební kartou. Lze ostatně stěží spatřovat výhodu v tom, že u každého rodinného nákupu v hypermarketu bude zvlášť odděleno zboží pro nezletilého a zvlášť pro matku a každé poté placeno jinou kartou. Pokud soudy vyšly z toho, že stěžovatelem navržený model není pro nezletilého jakkoli výhodný, nelze považovat jejich závěry za vadné, natožpak protiústavní.
22. Úvahy soudů jsou vedeny primárně zájmem na ochraně práv a zájmů nezletilého v podobě zajištění průběžného a nekomplikovaného hrazení jeho běžných každodenních potřeb, potažmo výdajů, a to formou standardní zákonem předvídané úpravy spočívající v paušálně stanovené měsíční výši výživného vyplácené k rukám pečujícího rodiče. Pokud stěžovatel vytýká soudům, že ignorovaly to, že svěřenský fond má prostředky a funguje, nelze mu přisvědčit, neboť argumentace soudů je primárně založena na volbě řešení, které je pro nezletilého nejjednodušší, nejpraktičtější a odpovídající jeho každodenním potřebám. Stejně tak soudy braly v potaz vykonatelnost ve výroku stanovené povinnosti, což úzce souvisí s možností domáhat se co nejjednodušším způsobem (exekuce na povinného) výživného při neplnění soudem uložené vyživovací povinnosti.
23. Jakkoli se krajský soud podrobně nezabýval každým dílčím argumentem stěžovatele týkajícím se fungování svěřenských fondů (stěžovatel své odvolání též přikládá k ústavní stížnosti), právní názor soudu je z odůvodnění jasně patrný a opět mu nelze z pohledu ústavního práva na soudní ochranu ničeho vytýkat. Odvolací soud mj. uvedl, "výživné z objektivního hlediska nelze stanovit ve výši, která by v každém časovém okamžiku, ale třeba i v průběhu jednoho měsíce přesně odpovídala zákonným kritériím, rozhodným pro stanovení výše výživného. Vždy je na místě určité zobecnění, a to jak na straně potřeb nezletilého dítěte, tak na straně schopností, možností a majetkových poměrů osoby povinné k placení výživného. Konkrétní výše výživného je tedy do značné míry paušalizována. Úhrada výživného nemůže mít formu placení jednorázových příspěvků na úhradu osobních potřeb nezletilého. Účelem výživného je totiž uhrazování nejen průběžně se vyskytujících potřeb nezletilého dítěte, ale všech jeho potřeb prospěšných k jeho vývoji. Ostatně tomu je přizpůsobena i splatnost výživného ve formě pravidelných plnění v jednotlivých obdobích...". Uvedeným závěrům opět nelze z ústavního pohledu cokoli vytknout. Ústavní soud tak po přezkoumání obou napadených rozsudků nemůže přisvědčit stěžovateli, že by nedostatečnou argumentací soudů, resp. nedostatečným odůvodněním došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu.
24. S tvrzením stěžovatele, že okresní soud nerozhodl o jeho návrhu na "vyúčtování výživného" ze strany matky, se podrobně vypořádal krajský soud (bod 46 rozsudku krajského soudu), přičemž proti jeho závěrům nelze ničeho namítat. Též s argumentem nemožnosti vysvětlit svůj návrh před okresním soudem se vypořádal krajský soud (bod 34 rozsudku krajského soudu) a zdůraznil, že stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) při jednání soudu dne 16. 12. 2020 před soudem opakovaně vystupoval a měl možnost právně i skutkově argumentovat. Ani zde pak Ústavní soud nespatřuje neústavní zkrácení na procesních právech stěžovatele.
25. Požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud svým výkladem vyplnil mezeru v občanském zákoníku, by mohl být relevantní výjimečně pouze tehdy, pokud by měla absence určité zákonné úpravy protiústavní důsledky. Nic takového v posuzovaném případě nenastává. Ústavně garantované právo na rodinný život, resp. povinnost a právo rodičů pečovat o své děti je (mj. v podobě pravidel pro stanovení výživného) upravena v občanského zákoníku a žádná protiústavní mezera v právu tak zde není.
26. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
27. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu