Zjevný rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 13. března 2013
sp. zn. IV. ÚS 512/12
ve věci ústavní stížnosti Jiřiny Bermannové, zastoupené JUDr. Janem Hostinským, LL.M., advokátem, se sídlem Kostelní zmola 9, 612 00 Brno, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2011 č. j. 37 Co 2/2009-135 a ústavní stížnosti Ing. Jiřího Šimíčka, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem, se sídlem Pekárenská 12, 602 00 Brno, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2011 č. j. 37 Co 2/2009-135 vydaného v řízení o stěžovatelově žalobě na zaplacení dlužného nájemného, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Františka Krause jako vedlejšího účastníka řízení.
sp. zn. IV. ÚS 512/12
a
sp. zn. IV. ÚS 1064/12
se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod
sp. zn. IV. ÚS 512/12
.
II. Výrok I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2011 č. j. 37 Co 2/2009-135 se ruší, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 14. 2. 2012 a vedenou pod
sp. zn. IV. ÚS 512/12
se stěžovatelka Jiřina Bermannová domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2011 č. j. 37 Co 2/2009-135 (co do obsahu ústavní stížnosti jen výroků II a III tohoto rozsudku) pro porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 90 Ústavy a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva na právní pomoc garantovaného článkem 37 odst. 2 Listiny. Dne 20. 3. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele Ing. Jiřího Šimíčka, která byla zaevidována pod
sp. zn. IV. ÚS 1064/12
a jíž se stěžovatel domáhal zrušení výroku I téhož rozsudku z důvodu porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny.
2. Z uvedeného je patrno, že oba stěžovatelé napadají totéž rozhodnutí obecného soudu, které bylo vydáno v řízení, jehož byli účastníky, byť každý v jiných, toliko jemu nepříznivých výrocích. Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 o. s. ř. může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. V případě shora uvedených ústavních stížností jsou tyto zákonné předpoklady naplněny, pročež Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity tyto věci spojil ke společnému řízení.
II.
3. Z ústavních stížností, jejich příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 42 C 93/2007 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 7. 2008 č. j. 42 C 93/2007-86 zamítl žalobu stěžovatele Ing. Jiřího Šimíčka, jíž se domáhal po stěžovatelce Jiřině Bermannové a žalovaném Františku Krausovi zaplacení částky ve výši 54 304 Kč s úrokem z prodlení z titulu dlužného nájemného (výrok I), a stěžovateli uložil zaplatit stěžovatelce a žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II). Vysvětlil, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by mu stěžovatelka a žalovaný dlužili jakoukoli částku na nájemném po dobu trvání nájemního vztahu a ani z titulu bezdůvodného obohacení po skončení nájmu do vyklizení užívaného bytu dne 26. 2. 2006. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 12. 2011 č. j. 37 Co 2/2009-135 výrok I rozsudku soudu prvního stupně "změnil" tak, že žalobu ohledně částky 31 100 Kč s úrokem z prodlení zamítl a ohledně částky 23 204 Kč s úrokem z prodlení zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II), a žádnému z účastníků nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Vyložil, že na základě ustanovení § 676 odst. 2 občanského zákoníku došlo k obnovení nájmu bytu, který tak skončil až na konci června 2006 bez ohledu na jeho dřívější vyklizení, následkem čehož došlo ke vzniku dluhu na nájmu v žalované výši s tím, že částka 31 100 Kč již byla uhrazena, a proto rozsudek městského soudu částečně potvrdil a částečně změnil. Náhradově nákladové výroky II a III svého rozhodnutí odůvodnil tím, že "nelze hovořit o podstatném úspěchu některé ze stran / rozdíl po vzájemném úspěchu a neúspěchu ve věci činí zhruba 15 %". Následně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 4. 2012 č. j. 37 Co 2/2009-146 zamítl stěžovatelův návrh na vydání opravného usnesení, neboť ačkoliv byl rozsudek tohoto soudu výrokově formulován tak, že žaloba byla zamítnuta v plném rozsahu, přestože jí mělo být správně zčásti vyhověno, nelze toto pochybení postupem dle ustanovení § 164 o. s. ř. zhojit.
III.
4. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že výrok I jím vydaného rozsudku, jímž bylo jeho žalobě částečně vyhověno, postrádá určení lhůty ke splnění povinnosti žalovaných, v důsledku čehož trpí nevymahatelností cestou exekuce a porušuje stěžovatelovo legitimní očekávání, že bude v jeho prospěch vydáno reálně vykonatelné rozhodnutí. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy jeho věc nesprávně právně kvalifikovaly a nevysvětlily, z jakého důvodu nevzaly v potaz listinu o uznání dluhu stěžovatelky a žalovaného ze dne 27. 6. 2006, která zakládala nárok na celou žalovanou částku; stěžovatel je přesvědčen, že tento důkazní prostředek byl odvolacím soudem hodnocen svévolně a extrémně v jeho neprospěch.
5. Stěžovatelka je názoru, že jí jakožto úspěšnému účastníkovi řízení měla být přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatelova žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta.
7. Předseda senátu Krajského soudu v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
8. Vedlejší účastník František Kraus ani stěžovatelé se (vzájemně vůči svým návrhům) nevyjádřili.
sp. zn. I. ÚS 750/06
ze dne 6. 6. 2007 (N 93/45 SbNU 335), bod 11,
sp. zn. II. ÚS 2411/08
ze dne 12. 2. 2009 (N 28/52 SbNU 275),
sp. zn. II. ÚS 3170/09
ze dne 7. 10. 2010 (N 208/59 SbNU 57), nález
sp. zn. IV. ÚS 2040/12
ze dne 12. 12. 2012 (N 203/67 SbNU 599)].
12. Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně je patrno, že k takovému pochybení při rozhodování o odvolání stěžovatele došlo, neboť výrok I jeho rozhodnutí je ve zjevném rozporu s jeho odůvodněním. Ze spisu a zejména i z následného usnesení o zamítnutí návrhu stěžovatele na vydání opravného usnesení je patrno, že znění napadeného rozsudečného výroku je evidentním omylem odvolacího soudu a že stěžovatelově žalobě mělo být dle vyjádřeného názoru odvolacího soudu zčásti vyhověno; právě proto diskrepance mezi tím, co soud vyslovit chtěl, a tím, co ve skutečnosti výrokově vyslovil, vyvolává viditelnou právní nejistotu, a je proto v rozporu s právem na spravedlivý proces zaručeným článkem 36 odst. 1 Listiny. Jejím důsledkem byla skutečnost, že každý ze stěžovatelů pro svůj další procesní postup preferoval tu část napadeného rozsudku, která svědčila v jeho prospěch. Ústavní soud právě v těchto okolnostech shledal důvod pro svůj kasační zásah.
13. V řízení následujícím po zrušení výroku I napadeného rozsudku Krajský soud v Brně znovu rozhodne o uplatněném nároku stěžovatele v rozsahu vymezeném kasačním nálezem tak, aby výrok rozsudku korespondoval s jeho odůvodněním, čímž uvede do souladu rozhodnutí ve věci samé s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení; toho přirozeným důsledkem bude i vypořádání výtky obsažené v ústavní stížnosti stěžovatelky.
14. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že listinou o uznání dluhu žalovaného ze dne 27. 6. 2006 se Městský soud v Brně zabýval a vysvětlil, z jakého důvodu ji považoval za irelevantní pro právní posouzení věci. K tomu je možné poznamenat, že uznání dluhu zakládá toliko vyvratitelnou právní domněnku, že dluh v době, kdy k uznání došlo, trval, přičemž dlužník tuto domněnku může vyvrátit námitkou, že dluh nevznikl, byl splněn nebo že již z jiného důvodu zanikl, jak ostatně stěžovatelka a žalovaný s částečným úspěchem učinili. Pro uvedené nesdílí Ústavní soud názor, že by snad bylo (i z hlediska ústavněprávního) nezbytné zpochybňovat závěr odvolacího soudu o částečné úspěšnosti žalovaných ve sporu žalobou stěžovatele proti nim zahájeném.
15. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele Ing. Jiřího Šimíčka zčásti důvodnou a výrok I napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně zrušil podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost stěžovatelky Jiřiny Bermannové odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.