Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti M. U., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou, sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 6 Tdo 791/2023-1543 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2023 č. j. 2 To 92/2022-1440, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a E. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Brno, jako vedlejších účastníků řízení, o vyloučení soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, takto: Soudkyně Lucie Dolanská Bányaiová je vyloučena z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3397/23
.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 a 36, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V prohlášení ze dne 15. 7. 2024 soudkyně Lucie Dolanská Bányaiová uvedla, že předmětem ústavní stížnosti jsou rozhodnutí soudů ve věci, o které byla informována z doby jejího působení ve funkci členky představenstva České advokátní komory (dále jen "ČAK"), a že v souvislosti s trestním řízením, v němž byla tato rozhodnutí vydána, rozhodovalo představenstvo ČAK o pozastavení činnosti stěžovatele podle § 9 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, resp. o jeho vyškrtnutí ze seznamu advokátů podle § 8 citovaného zákona. I když nebyla ČAK pověřena řešením této věci, jako členka představenstva se seznámila se spisem vedeným ČAK, účastnila se opakovaného ústního projednávání věci na jednání představenstva, a to i za účasti stěžovatele, jenž byl k věci slyšen, a také hlasovala o pozastavení činnosti, resp. o vyškrtnutí jeho osoby ze seznamu advokátů. Domnívá se proto, že je z projednání a rozhodování věci vyloučena.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 téhož zákona je též soudce vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Podle § 38 odst. 1 věty druhé téhož zákona rozhoduje o vyloučení soudce jiný senát určený rozvrhem práce.
4. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny). Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v dané věci a objektivní kritérium o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
5. Podmínka § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zakládá vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci nikoli pouze pro jeho skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže "lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti". Nejde tudíž pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo hodnocení osobního vztahu k věci a k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti věci - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být [viz nález ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94
(N 127/6 SbNU 429)].
6. Z výše uvedeného prohlášení plyne, že se soudkyně Lucie Dolanská Bányaiová ve své dřívější funkci členky představenstva ČAK účastnila projednání a rozhodování stěžovatelovy věci, jejímž předmětem bylo pozastavení činnosti advokáta, resp. vyškrtnutí jeho osoby ze seznamu advokátů, a to z důvodu trestního stíhání, které vyústilo ve vydání soudních rozhodnutí nyní napadených ústavní stížností. Tyto skutečnosti podle názoru Ústavního soudu odůvodňují závěr, že soudkyně Lucie Dolanská Bányaiová byla ve smyslu § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v téže věci činná při výkonu jiné funkce než je funkce soudkyně Ústavního soudu.
7. Vzhledem k tomu Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci je dán důvod podle § 36 zákona o Ústavním soudu pro vyloučení soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové z projednání a rozhodování věci sp. zn. III. ÚS 3397/23
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
17. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a poté, co se seznámil též s vyžádaným spisem a výše rekapitulovanými vyjádřeními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť v dovolacím řízení došlo k porušení principů spravedlivého procesu.
18. Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva ve svém judikatuře opakovaně vyjádřily nutnost chránit základní principy kontradiktorního řízení, a to i v případě trestního dovolacího řízení [viz např. bod 21 usnesení ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15
(U 9/78 SbNU 647), bod 89 a násl. nálezu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15
(N 80/81 SbNU 349), a zejména body 43 až 47 nálezu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21 , v nichž je uvedena i další judikatura Evropského soudu pro lidská práva]. Ani na dovolací řízení nelze nahlížet jako na autoritativní "monolog" Nejvyššího soudu, nýbrž jako na kontradiktorní řízení, v němž je "výměna" argumentace stran pro rozhodnutí nepostradatelná. Uvedené platí tím spíše, lze-li za součást ustálené judikatury Nejvyššího soudu považovat principy "sebeomezení", kvůli nimž tento soud odmítá jakkoliv vykročit z rámce daného odůvodněním uplatněných námitek.
Odsouzený, který podal dovolání, má tedy právo reagovat na vyjádření státního zástupce k tomuto dovolání. Nedostane-li takovou možnost, podle výše uvedené judikatury soudů může jít o porušení jeho ústavních práv za splnění dvou podmínek. Zaprvé musí vyjádření státního zástupce obsahovat relevantní argumentaci (resp. odůvodnění jednotlivých argumentů), která není jen opakováním odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí. Druhou podmínkou je neúspěch odsouzeného v dovolacím řízení. Druhá podmínka je v dané věci zjevně splněna, neboť stěžovatelem podané dovolání bylo odmítnuto.
19. Ústavní soud tedy přistoupil nejprve k posouzení toho, zda vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obsahovalo argumentaci, kterou by bylo možné považovat za novum. Pro kladnou odpověď nasvědčuje již samotný rozsah vyjádření (14 stran), rozhodující je však samozřejmě obsah. I z tohoto hlediska je třeba stěžovateli přisvědčit, že vyjádření argumentaci vrchního soudu výslovně ("nad rámec těchto závěrů") rozšiřuje. Poukázat lze například na body 19 a 20, zabývajícími se tzv. (ne)pravou lhostejností pachatele ve vztahu k naplnění znaku zavinění, nebo na bod 24, upozorňující na nález ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23
(zabývající se ústavně konformní aplikací institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody). Zatímco otázkou druhu lhostejnosti se Nejvyšší soud zabýval (bod 70 usnesení), s možností aplikace závěrů uvedeného nálezu se nikterak nevypořádal. V tomto směru je nutné odmítnout argumentaci z vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti, podle níž by snad ignorování námitek státního zástupce mělo být současně ochranou ústavních práv stěžovatele. Kromě obecně nepřijatelného "blahosklonného" tónu takového uvažování je totiž úplné ignorování uvedeného nálezu zjevně v neprospěch obhajoby. Podle Ústavního soudu je tedy v dané věci splněna i první z výše uvedených podmínek.
20. Dále Ústavní soud posuzoval, zda stěžovatel měl reálnou možnost na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství reagovat.
21. Stěžovatel podal dovolání dne 14. 6. 2023. Dne 21. 7. 2023 bylo stěžovatelovo dovolání zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství s možností se k němu vyjádřit. Z předkládací zprávy Nejvyššímu soudu (č. l. 1526) ze dne 17. 8. 2023 je zřejmé, že se Nejvyšší státní zastupitelství doposud nevyjádřilo. Teprve 11. 9. 2023 (pondělí) bylo Nejvyššímu soudu doručeno čtrnáctistránkové vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství (č. l. 1528 a násl.). Následující den, v úterý 12. 9. 2023, je toto vyjádření přeposláno stěžovateli "k případné replice" (č. l.
1539). Hned na následujícím listu je pokyn kanceláři ze dne 18. 9. 2023 o nařízení neveřejného zasedání na den 19. 9. 2023 (úterý). Toho dne v 9:30 hodin neveřejné zasedání proběhlo a Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí stěžovatelova dovolání. Stěžovatelova replika k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství se ve spise krajského soudu sice nenachází, avšak Ústavní soud nemá o její existenci (a doručení Nejvyššímu soudu dne 13. 10. 2023) důvod pochybovat, neboť ji ve vyjádření k ústavní stížnosti zmiňuje rovněž Nejvyšší soud.
22. Z uvedeného popisu Ústavní soud dovodil, že stěžovateli nebyla dána reálná možnost reagovat na obsáhlé vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Zároveň se však Ústavní soud neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že přiměřenou by byla měsíční lhůta s ohledem na jeho pobyt ve výkonu trestu. Jakkoliv lze za součást řádné obhajoby považovat to, že se obviněný (zvláště je-li práva znalá osoba) s obsahem dovolání a repliky předem seznámí, nelze vycházet z toho, že je bude v podmínkách výkonu vypracovávat.
Takový náhled by odporoval smyslu povinného právního zastoupení v dovolacím řízení. Argumenty Nejvyššího soudu o aplikaci zásady vigilantibus iura scripta sunt a možnosti stěžovatele (resp. jeho obhájkyně) informovat soud o chystané replice by mohl Ústavní soud akceptovat tehdy, domáhal-li by se stěžovatel mimořádného zacházení. Nestanovil-li však Nejvyšší soud stěžovateli k replice žádnou konkrétní lhůtu a meritorně rozhodl za necelý týden od zaslání vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zástupkyni stěžovatele, je podle Ústavního soudu zřejmé, že stěžovateli se nedostalo ani řádného zacházení.
23. Jak je uvedeno výše (viz bod 16 tohoto rozhodnutí), možnost podat repliku je ustálenou judikaturou soudů považována za důležitý nástroj obhajoby, a je proto nepřijatelné dát k jejímu využití pouze formální příležitost. Postup Nejvyššího soudu však je nutno označit právě takto, neboť je zřejmé, že prostudování čtrnáctistránkového vyjádření, zajištění komunikace zástupkyně se stěžovatelem, který je ve výkonu trestu, dohody na základních bodech případné repliky a její následné vypracování, není reálné stihnout v pěti pracovních dnech.
Zejména za situace, kdy zpracovatelům repliky není tato časová naléhavost známá. Z prostého zaslání věci "k případné replice" den po obdržení argumentačně obsáhlého vyjádření nebylo podle Ústavního soudu možno dovodit, že Nejvyšší soud plánuje o dané věci meritorně rozhodnout v řádu několika dnů ? zvláště nevykazuje-li věc znaky naléhavosti a druhý účastník řízení (Nejvyšší státní zastupitelství) měl na vypracování vyjádření k dispozici dobu zhruba 50 dní. Z hlediska obecné ochrany práv obviněných je namístě buď k vypracování repliky autoritativně stanovit dovolatelům konkrétní lhůtu, anebo je při zaslání vyjádření druhého účastníka vyzvat k bezodkladnému sdělení, zda budou repliku podávat.
24. Po zvážení všech výše uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
25. K opačnému závěru nemůže podle Ústavního soudu vést ani zmínka o již připraveném neveřejném zasedání v okamžiku doručení vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Pokyn kanceláři k nařízení neveřejného zasedání je ze dne 18. 9. 2023 (č. l. 1540), byl tedy udělen se znalostí údajů o tom, že stěžovateli bylo vyjádření odesláno 12. 9. 2023. U neveřejného zasedání, jehož organizace a průběh jsou ve srovnání s ostatními soudními jednáními zcela bezproblémové (pokyn k nařízení neveřejného zasedání zmiňuje nutnost zajištění místnosti v budově Nejvyššího soudu a informování dvou členů senátu o konání zasedání, bez vyrozumívání a možné účasti dalších osob - viz § 242 odst. 2 tr. řádu), nemůže takový argument obstát.
26. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal porušení základních práv a svobod stěžovatele v procesních aspektech vydání napadeného rozhodnutí a po vrácení věci bude Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodovat znovu, není podle Ústavního soudu namístě, aby se nyní zabýval ostatními námitkami týkajícími se porušení stěžovatelových hmotných práv. Ochrana základních práv a svobod stěžovatele bude nadále především povinností obecných soudů (čl. 4 Ústavy). Ve zbytku tedy ústavní stížnost odmítl pro prozatímní zjevnou neopodstatněnost (obdobně bod 64 nálezu sp. zn. III. ÚS 2300/21 ).
27. Ústavní soud uzavírá, že usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnosti proto zčásti vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. V části směřující proti usnesení vrchního soudu ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
28. Návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl, neboť stěžovatel jej neodůvodnil žádnými mimořádnými okolnostmi. Nelze mu přisvědčit, že by výkon trestu pravomocně odsouzených osob nebyl důležitým veřejným zájmem. Jde naopak o ústavně souladnou zásadu. Stěžovatelovo pravomocné odsouzení nebylo nálezem Ústavního soudu nikterak zpochybněno (pochybení bylo shledáno pouze v řízení o mimořádném opravném prostředku).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu