Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele MILZA zemědělské družstvo, sídlem Zaječice 343, zastoupeného Mgr. Markem Landsmannem, advokátem, sídlem Sladkovského 767, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 5/2025-33 ze dne 17. září 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky, a v čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Správní soudy se v posuzované věci zabývaly nárokem stěžovatele na vrácení spotřební daně z minerálních olejů použitých pro zemědělskou prvovýrobu podle § 57 zákona o spotřebních daních.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 52 Af 1/2021-80 ze dne 7. listopadu 2024 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze 17. listopadu 2023, kterým bylo k odvolání stěžovatele změněno sedm dodatečných platebních výměrů Celního úřadu pro Pardubický kraj z 21. prosince 2022 tak, že stěžovateli byla doměřena spotřební daň vyšší, než jak ji stanovil celní úřad.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Některé z kasačních námitek měl za nepřípustné, protože jimi byla pouze opakována argumentace, kterou stěžovatel předestřel již krajskému soudu, nebo šlo o argumentaci, kterou stěžovatel neuplatnil v žalobě.
5. Právě nesouhlas stěžovatele s tím, že se Nejvyšší správní soud nezabýval některými jeho kasačními námitkami z důvodu jejich nepřípustnosti, je podstatou argumentace ústavní stížnosti. Konkrétně jde o námitku překvapivosti zprávy o daňové kontrole a námitku nesmyslnosti "podílového ukazatele spotřeby na celý půdní blok".
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti cituje části napadeného rozhodnutí, v nichž Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitka překvapivosti závěrů daňové kontroly a nesmyslnosti podílového ukazatele spotřeby jsou podle § 104 odst. 4 soudního řádu správního nepřípustné z toho důvodu, že nebyly uplatněny již v žalobě. Pomíjí však, že námitku překvapivosti kontrolních zjištění, resp. zprávy o daňové kontrole (srov. bod 13 rozsudku Nejvyššího správního soudu), vypořádal Nejvyšší správní soud v bodě 35 rozsudku. Tam uvedl, že krajský soud s ohledem na zrekapitulovaný průběh daňové kontroly správně uzavřel, že pokud celní úřad stěžovatelem doložené doklady a evidence hodnotil ve výsledku kontrolního zjištění, tento závěr nemohl být pro stěžovatele zejména s ohledem na průběh místních šetření a obsah výzev celního úřadu nijak překvapivý.
9. Není zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje, že tímto závěrem Nejvyššího správního soudu měla být porušena jeho práva, resp. proč by měl být takový postup Nejvyššího správního soudu pro stěžovatele traumatizující. Stěžovatel v žalobě namítal překvapivost dosavadního výsledku kontrolního zjištění z 19. září 2022 (body 5 a 41 rozsudku krajského soudu). Touto námitkou se zabýval, jak bylo uvedeno, krajský soud (zejména bod 43 rozsudku) a poté i Nejvyšší správní soud. Sám stěžovatel přitom v ústavní stížnosti konstatuje, že ve své principiální podstatě nemohla být Zpráva o daňové kontrole čj. 34796-30/2022-590000-52, ze dne 5. 12. 2022, pro stěžovatele vůbec překvapivá. Obsahovala totiž totožné pasáže jako Dosavadní výsledek kontrolního zjištění čj. 34796-23/2022-590000-52, ze dne 19. 9. 2022. Vždyť na str. 13 uprostřed, Zprávy se výslovně uvádí, "Správce daně na závěr konstatuje, že dosavadní výsledek č. j. 34796-23/2022-590000-52 ze dne 19. 9. 2022 se nemění.".
10. Jde-li o námitku nesmyslnosti výpočtu podílů ze spotřeby minerálních olejů a celkové velikosti půdního bloku, stěžovatel nesouhlasí s Nejvyšším správním soudem, že by ji neuplatnil dříve před krajským soudem. To dokládá citací z žaloby, ve které (zjednodušeně řečeno) tvrdil, že stav, kdy namítal, že není možné, aby správce daně nárokovanou spotřebu konkrétního stroje vydělil plochou podle LPIS (veřejný registr půdy) a tento údaj porovnal pro tentýž stroj s podílem v jiném dni a jiném LPIS, přičemž na takovou námitku vedlejší účastník reagoval tím, že nedisponuje technickými informacemi o přesném objemu palivových nádrží jednotlivých strojů, je stavem hodným díla Franze Kafky.
11. Ústavní soud souhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu o obtížné uchopitelnosti takové námitky. Jak bylo stěžovateli v napadeném rozsudku vysvětleno, stěžovatel musí podle § 104 odst. 4 soudního řádu správního v kasační stížnosti reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou jeho závěry nesprávné. Obsah žaloby totiž předurčuje obsah následného soudního rozhodnutí, pročež je odpovědností žalobce, aby řádně vymezil své výhrady proti napadenému správnímu rozhodnutí; naopak není povinností soudů za žalobce důvody namítané nezákonnosti správního rozhodnutí dovozovat. Neshledal-li proto Nejvyšší správní soud v citovaném v žalobě vyjádřeném kritickém pohledu stěžovatele na postup celního úřadu dříve uplatněnou námitku "nesmyslnosti podílového ukazatele", nelze jeho závěru z pohledu ústavnosti nic vytknout.
12. Pro danou věc je podstatné, že stěžovatel měl povinnost prokázat nabytí minerálních olejů a jejich použití na zákonem sledovaný účel (zemědělskou prvovýrobu). Krajský soud řádně odůvodnil, že pro úspěšné uplatnění nároku na vrácení spotřební daně nepostačuje předložení pouze formálních dokladů ve smyslu § 57 odst. 1 ve spojení s odst. 13 a 15 téhož ustanovení zákona o spotřebních daních. Nárok na vrácení spotřební daně je oprávněný pouze v případě prokázání skutečného množství nafty spotřebovaného v zemědělské prvovýrobě. Důvodem neunesení důkazního břemena stěžovatele k prokázání nároku na vrácení spotřební daně přitom nebyly nedostatky v dokladech formálního charakteru, nýbrž nemožnost ověřit hodnoty skutečné spotřeby motorové nafty uvedené v evidencích stěžovatele, respektive správnost dat o spotřebě motorové nafty použité zemědělskou technikou v rostlinné a živočišné výrobě.
13. Takto odůvodněný závěr krajského soudu o správném postupu daňových orgánů při dokazování, včetně hodnocení důkazů a neunesení důkazního břemene stěžovatelem je zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. dubna 2006 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.) konstatoval, že daňové řízení je postaveno na zásadě, podle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je vyjádřena v § 92 odst. 3 daňového řádu, podle něhož platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení.
14. Výše uvedené platí i pro závěr správních soudů týkající se neprovedení stěžovatelem navrženého důkazu výslechu svědka Vladimíra Tyllera. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; to znamená, že není procesní povinností soudu (ale ani správního orgánu - srovnej § 50 odst. 4 správního řádu) vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak. Z těchto zásad Nejvyšší správní soud (bod 44 rozsudku) i krajský soud (bod 51 a násl. rozsudku) vycházely. Dospěly k závěru, že stěžovatel při kontrole celnímu úřadu nenavrhl, aby vyslechl tohoto svědka, a poukázaly na to, že za situace, kdy stěžovatel řádně nepředložil podklady použité do počítačového programu (program AG info - software pro zemědělství, který po zapsání všech dat rozdělí spotřebu PHM podle činností s nárokem na vrácení spotřební daně a bez nároku na vrácení spotřební daně), nemohl případný výslech svědka na této skutečnosti cokoli změnit.
15. Nesouhlasí-li stěžovatel s tímto závěrem a tvrdí, že předložil formálně správnou zákonem stanovenou evidenci spotřeby minerálních olejů, nelze než zopakovat, že prokazování nároků v daňovém řízení je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. V dané věci předložení po formální stránce vyhovující evidence vedlejší účastník nerozporoval, důvodem nepřiznání nároku na vrácení spotřební daně stěžovateli byla nemožnost ověřit věrohodnost a správnost v těchto evidencích zaznamenaných hodnot o skutečné spotřebě minerálních olejů.
16. Ze shora popsaných důvodů považuje Ústavní soud odůvodnění napadeného rozsudku za ústavně akceptovatelné.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 10. prosince 2025
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu