Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem se sídlem tř. Karla IV. 502/23, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2021, č. j. 10 To 248/2021-331, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo vyplývající z čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel podal stížnost proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 9. 2021, č. j. 5 T 107/2016-320, kterým mu bylo ve veřejném zasedání bez jeho přítomnosti uloženo vykonat trest odnětí svobody v délce jednoho roku. Trest byl původně stěžovateli uložen trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 12. 2016, sp. zn. 5 T 107/2016, jeho výkon však byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu a uložení povinnosti uhradit ve zkušební době škodu způsobenou trestným činem; pozdějším rozhodnutím téhož soudu byla stěžovateli prodloužena zkušební doba o 18 měsíců při současném přetrvávání dohledu.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud" či "stížnostní soud") byla stížnost stěžovatele dle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jako nedůvodná zamítnuta. Krajský soud se totiž ztotožnil s názorem okresního soudu, že odsouzený dokonce ani během prodloužené zkušební doby nevedl řádný život, neboť se v ní opakovaně dopustil trestné činnosti a v jednom případě přestupkového jednání. V prodloužené lhůtě rovněž nesplnil zvláštní podmínku osvědčení, a to uhrazení škody způsobené trestnou činností. Stížnostní soud uzavřel, že stěžovatel nevyužil dobrodiní dané mu okresním soudem prodloužením zkušební doby a svůj přístup k dodržování zákonů a k plnění uložených povinností nezměnil.
4. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v postupu obecných soudů, které rozhodovaly o výkonu trestu odnětí svobody bez jeho přítomnosti. Odvolává se přitom na judikaturu Ústavního soudu (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který například v nálezu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2307/15
(šlo o rozhodování o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody) shledal porušení práva na spravedlivý proces v tom, že stížnostní soud fakticky zbavil stěžovatele možnosti vlastní argumentací ovlivnit rozhodování o opravném prostředku. Stěžovatel se domnívá, že k tomu došlo i v jeho případě, když mu bylo vlastně kladeno k tíži, že jako právní laik výslovně nepožádal o odročení veřejného zasedání nařízeného okresním soudem, jehož se pro nemoc nemohl zúčastnit, a zasedání proběhla, aniž by se k projednávané věci mohl alespoň jedenkrát vyjádřit.
Tento postup soudů přisuzuje jejich formalistickému přístupu k výkladu práva odsouzených na projednání věci v jejich přítomnosti. Stěžovatel přitom upozorňuje na právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 574/2005 , že při rozhodování soudu o přeměně podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel se domnívá, že mu toto právo soudy obou stupňů upřely, když stížnostní soud rozhodoval v neveřejném zasedání, jehož se nemůže odsouzený účastnit vůbec a soud prvního stupně konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Další námitka stěžovatele směřuje k postupu soudů, které nezkoumaly, zda jeho osobní poměry vůbec umožňují, aby způsobenou škodu nahradil. Na podporu své argumentace přitom odkazuje na nález ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 222/07
.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, neboť samotným účastníkům jsou všechny podstatné okolnosti známy.
6. Po prostudování ústavní stížnosti a napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ačkoliv stěžovatelem citovaná judikatura skutečně potvrzuje, že není-li odsouzenému umožněno být přítomen projednávání jeho věci, seznámit se s prováděnými důkazy a vyjádřit se k nim či k věci samotné, dopustí se soud vážné vady řízení, která brání efektivní obhajobě odsouzených a způsobuje porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud takové pochybení obecných soudů v nyní posuzované věci neshledal. Okolnosti dané věci se totiž od odkazované judikatury liší, neboť v ní se Ústavní soud zabýval nevyhověním výslovné žádosti odsouzeného o odročení veřejného zasedání (nález I. ÚS 574/05 ) či provedení důkazů v neveřejném zasedání bez účasti stěžovatele, který se tak neměl možnost k nim vyjádřit (nález sp. zn. II. ÚS 222/07 ), a to přestože v jednom případě na základě těchto důkazů stížnostní soud zcela odlišně zhodnotil provedené důkazy v neprospěch odsouzeného (nález sp. zn. II. ÚS 2307/15 ).
9. Z předložených rozhodnutí však vyplývá, že stěžovatel byl o konání veřejného zasedání vždy řádně vyrozuměn (nikoli předvolán - srov. § 233 odst. 1 tr. řádu) a požádal-li o odročení, bylo mu vyhověno. Pokud později stěžovatel další žádostí o odročení neavizoval svůj zájem se projednání věci zúčastnit, nelze okresnímu soudu vytýkat, že nepovažoval nepřítomnost stěžovatele za překážku, která by projednání věci bránila.
10. Nelze odhlédnout ani od dalšího (ne)konání stěžovatele, který sice usnesení okresního soudu napadl stížností, tu však žádným způsobem neodůvodnil a nevyužil tak dalšího procesního prostoru, který mu byl pro uplatnění námitek, ať už vůči provedeným důkazům či proti postupu prvostupňového soudu, k dispozici. Tvrdí-li tedy stěžovatel, že jej stížnostní soud zbavil možnosti ovlivnit vlastní argumentací rozhodování o opravném prostředku, nelze mu přisvědčit, neboť se pouze vlastním opomenutím a nečinností zbavil možnosti efektivně se bránit.
11. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a předložených soudních rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základních práv. V dané věci krajský soud a ostatně i okresní soud vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a také odůvodnění jejich rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
12. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto neprodleně, nebyl dán důvod samostatně reagovat na stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu