Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Rašínovy vysoké školy, s. r. o., se sídlem v Brně, Šámalova 60, zastoupené JUDr. Petrem Valdhansem, advokátem se sídlem v Brně, Mášova 18a, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 5 As 239/2015-60, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 5 A 103/2011-295, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 3424/16 , o vyloučení soudce Josefa Fialy z projednávané věci, takto: Soudce Josef Fiala je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod spisovou značkou III. ÚS 3424/16.
Dne 19. 10. 2016 sdělil soudce Josef Fiala předsedovi senátu IV. ÚS, který je podle rozvrhu práce určen k rozhodování o jeho vyloučení, že ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 3424/16 se cítí být podjatý. Důvodem je okolnost, že působil v orgánech stěžovatelky, konkrétně byl členem její akademické rady (a to až do 31. 12. 2014, tj. i v době, kdy již probíhalo správní a soudní řízení ohledně stěžovatelčiny akreditace některých studijních programů).
Podle ustanovení § 36 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
Čtvrtý senát Ústavního soudu dospěl po seznámení s obsahem spisu k závěru, že v případě soudce Josefa Fialy objektivně existují skutečnosti odůvodňující jeho vyloučení z projednání a rozhodování ve věci.
Podjatost je vztah ke konkrétní kauze (nejen k předmětu řízení, ale k věci v širším slova smyslu), který může navozovat nejen u účastníků řízení, ale také u veřejnosti, právnické, novinářské či laické představu, že soudce není schopen v konkrétní věci rozhodnout nestranně, nebo alespoň o tom vzbuzuje pochybnosti. Pro závěr o podjatosti přitom není primárně důležitá subjektivní stránka, tedy to, zda se cítí dotčený soudce být podjatý či nikoliv, byť i ta při rozhodování o vyloučení hraje jistou roli, ale právě stránka objektivní (jak se vztah soudce k věci jeví navenek).
Důvodem pro vyloučení soudce zpravodaje v této věci je skutečnost, že působil v orgánech stěžovatelky, konkrétně byl členem její akademické rady, a to až do 31. 12. 2014, tj. i v době, kdy již probíhalo správní a soudní řízení ohledně stěžovatelčiny akreditace některých studijních programů. Existuje zde tedy nejen vztah soudce k účastníkovi řízení, ale i k jeho předmětu, což by mohlo objektivně vzbudit pochybnosti o soudcově (ne)podjatosti. Proto senát Ústavního soudu vyloučil soudce Josefa Fialu z rozhodování a projednání věci, která bude podle pravidel určených rozvrhem práce přidělena jinému soudci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. října 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu
4. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry městského soudu, a proto stěžovatelčinu kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud tak přisvědčil i závěru městského soudu, že neseznámení stěžovatelky se stanoviskem Akreditační komise i nerozhodnutí o stěžovatelkou vznesené námitce podjatosti doc. Ing. Václava Vinše, CSc. představují procesní pochybení, jež však nemají za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí ministerstva.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se městský soud v napadeném rozsudku s jejími námitkami vypořádal "povrchně, nerespektoval realitu habilitace profesorů a docentů daného oboru", včetně otázky nutnosti publikovat v neexistujících impaktovaných časopisech, a současně městský soud podle názoru stěžovatelky "nedokázal rozpoznat nuance obsahu tvůrčí činnosti" jednotlivých pedagogických pracovníků. Dále stěžovatelka městskému soudu vytýká, že řádně nezohlednil namítanou podjatost úřední osoby (když ji fakticky přešel s poukazem na okrajový vliv tohoto pochybení na samotné meritorní rozhodnutí), a stejně tak řádně nezohlednil ani skutečnost, že stěžovatelka neměla možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním; v této souvislosti navíc stěžovatelka městskému soudu vytýká, že "arogantně zkreslil i obsah výroků předsedkyně Akreditační komise", jež široké veřejnosti sdělila výsledek řízení o rozkladu dříve, než bylo rozhodnutí ministra oznámeno stěžovatelce.
6. V návaznosti na výše uvedené stěžovatelka namítá, že zjevné porušení § 14 a § 36 odst. 3 správního řádu nelze bagatelizovat, neboť obojí procesní pochybení mělo nezpochybnitelné důsledky, zvláště za situace, kdy ministerstvo "pouze slepě přejímalo stanovisko Akreditační komise" (jež navíc vycházela ze Standardů Akreditační komise, které však nemají žádnou oporu v obecně závazných právních předpisech), aniž by se náležitě vypořádalo se všemi důkazy, stanovisky a vyjádřeními. Správními soudy uplatněný výklad proto považuje stěžovatelka za "degradaci práva", v jehož důsledku se z předmětného řízení vytrácí atribut spravedlnosti; v této souvislosti poukazuje též na stanovisko zástupce Veřejného ochránce práv JUDr. Stanislava Křečka, který shledal postup správních orgánů v této věci nezákonným.
7. Stěžovatelka přitom připomíná, že v důsledku shora uvedených pochybení orgánů veřejné moci jí byla "odňata a omezena příslušná akreditace, přičemž tento postup nezvratitelně poškodil studenty příslušných oborů, a to v případě magisterského studijního oboru v jejich posledním semestru a v konečném důsledku vyústil ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v zahájení řízení o odnětí státního souhlasu k oprávnění působit jako soukromá vysoká škola", což ji výrazně poškozuje.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Není-li zjevné již prima facie, že došlo k porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Již ze shora rekapitulovaného obsahu napadených rozsudků městského soudu a Nejvyššího správního soudu - v konfrontaci se stěžovatelkou v ústavní stížnosti vznesenými námitkami - je zřejmé, že posuzovanou ústavní stížnost nelze vnímat primárně jako zcela mimořádný opravný prostředek, ke kterému se stěžovatelka uchýlila proto, že byla porušena její ústavně zaručená základní práva, nýbrž jako její nesouhlas s pro ni nepříznivým rozhodnutím správního orgánu, přičemž jí jiný opravný prostředek již není k dispozici.
11. Z výše uvedeného je totiž zjevné, že stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu toliko totožné námitky, jež vznesla již v řízení před městským soudem i v řízení před Nejvyšším správním soudem, a přestože se tyto soudy s jí vznesenými námitkami v úplnosti vypořádaly, stěžovatelka vznáší tyto námitky opětovně i v ústavní stížnosti, aniž však předkládá nějakou relevantní oponenturu vůči závěrům, jež tyto soudy v souvislosti se stěžovatelčinými námitkami přijaly. Jinými slovy, stěžovatelka sice vyjadřuje v ústavní stížnosti srozumitelný nesouhlas se způsobem, jakým se správní soudy vypořádaly s jejími námitkami, z ústavní stížnosti však již není zřejmé, z jakého konkrétního důvodu by rozhodnutí správních soudů nemělo být ústavně souladné, tedy z ní nevyplývá žádný přesvědčivý důvod, pro který by odůvodnění napadených rozsudků mělo být nedostatečné (kterážto vada by případně způsobovala jejich nepřezkoumatelnost).
12. Nepředkládá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné konkrétní argumenty, na jejichž základě by byl na místě závěr, že se správní soudy řádně nevypořádaly s námitkami, jež v žalobě a kasační stížnosti uplatnila, nelze než hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
13. V konkrétní rovině je tak možno uvést, že ze stěžovatelkou v ústavní stížnosti vznesených námitek lze za potenciálně - ústavněprávně - relevantní považovat toliko tvrzení, že ve věci rozhodovala vyloučená (podjatá) osoba, resp. že správní orgán o podjatosti takové osoby nerozhodl, a rovněž tvrzení, že stěžovatelka neměla možnost se s podklady pro rozhodnutí ministerstva, tedy se stanoviskem Akreditační komise, seznámit před jeho rozhodnutím.
14. Jak však vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem sice označil obě vytýkané vady za procesní pochybení správního orgánu, na základě přezkoumatelných, srozumitelných a obecně hájitelných důvodů však došel k závěru, že tato pochybení nebyla s to způsobit nesprávnost, tím méně pak nezákonnost napadeného rozhodnutí ministerstva (srov. str. 8 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
15. Bez dalšího proto nemá relevanci ani poukaz stěžovatelky na skutečnost, že nesoulad s právními předpisy v dané věci konstatoval rovněž zástupce Veřejného ochránce práv, upozorňující na porušení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť platí zásada, že ne každý nesoulad se zákonem musí nutně vyústit v nezákonnost (tím méně pak protiústavnost) předmětného správního rozhodnutí. V posuzované věci přitom správní soudy dospěly k závěru, že inkriminované podklady Akreditační komise, se kterými se stěžovatelka neměla možnost seznámit, neobsahovaly žádné nové skutečnosti, což ostatně stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje.
16. Pouze pro úplnost je možno dodat, že namítá-li stěžovatelka, že městský soud nerespektoval dosažené hodnosti profesorů a docentů pro daný obor, včetně splnitelnosti požadavku publikovat v neexistujících impaktovaných časopisech, pak i s touto námitkou se vypořádal Nejvyšší správní soud na str. 6 a 7 napadeného rozsudku, pročež postačí na tuto pasáž v úplnosti odkázat. Obdobný závěr současně platí pro stěžovatelčiny námitky poukazující na tvrzená pochybení předsedkyně Akreditační komise prof. PhDr. Vladimíry Dvořákové, CSc. (srov. str. 8 a 9 rozsudku Nejvyššího správního soudu), a taktéž pro námitku poukazující na problémy studentů posledního ročníku (semestru) studia tímto zásahem způsobené (srov. poslední odstavec na str. 7 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
17. Závěrem proto Ústavnímu soudu nezbývá než opětovně zdůraznit, že se všemi stěžovatelkou vznesenými námitkami se řádně vypořádal Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, a Ústavní soud tak pro stručnost na jeho odůvodnění v úplnosti odkazuje, přičemž tak činí nejen proto, že na tam přijatých závěrech nespatřuje žádné ústavněprávní nedostatky, ale taktéž proto, že se s tam uvedenými závěry ztotožňuje.
18. Ústavní soud z uvedených důvodů již pouze konstatuje, že napadená rozhodnutí zjevně nevybočují z mezí ústavnosti; Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2019
Jiří Zemánek v.r. předseda senátu