Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Kamily Petrusové, zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem, sídlem Studentská 541/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2021 č. j. 21 Cdo 2330/2021-196, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2020 č. j. 30 Co 367/2020-166 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. června 2020 č. j. 17 C 45/2014-143, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 3, sídlem Jagellonská 1734/5, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 12. 2021, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to zejména z důvodu tvrzeného porušení jejího legitimního očekávání zaručeného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").
2. Stěžovatelka je soudkyní a v letech 2011 a 2012 působila u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud"). Žalobou podanou u stejného soudu proti České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 3 se domáhala zaplacení rozdílu mezi výší platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů podle tehdy účinné zákonné úpravy, která byla posléze jako neústavní zrušena Ústavním soudem, a jejich výší, kterou by dosahovaly, nedošlo-li by zákonem č. 425/2010 Sb. u soudců k neústavnímu snížení platové základny. Celkem požadovala zaplacení částky 335 713 Kč s příslušenstvím.
3. Až do konce roku 2011 se plat soudce a víceúčelová paušální náhrada jeho výdajů odvíjely od platové základny, která podle § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění účinném do 31. 12. 2010, činila trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok.
Toto ustanovení bylo s účinností od 1. 1. 2011 změněno zákonem č. 425/2010 Sb. tak, že platová základna činila 2,5násobek uvedené hodnoty. Stejným zákonem byl do zákona č. 236/1995 Sb. vložen nový § 3b, podle něhož měla platová základna pro soudce činit v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 částku 54 005 Kč (odstavec 1) a v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2014 částku 56 849 Kč (odstavec 2). Ustanovení § 3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 2.
8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11
(N 135/62 SbNU 99; 267/2011 Sb.; všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tedy ke 12. 9. 2011. Ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., pak Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11
(N 95/65 SbNU 259; 181/2012 Sb.), jehož vykonatelnost stanovil uplynutím dne 31. 12. 2012. Stejným nálezem byl zrušen i § 3b odst. 2 tohoto zákona, a to ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tedy k 1. 6. 2012.
4. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 11. 6. 2020 č. j. 17 C 45/2017-143 bylo žalobě stěžovatelky vyhověno co do částky 71 791 Kč s příslušenstvím (výrok I.), neboť platová základna vyhlášená v rozhodném období ve Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí nevycházela ze správných údajů. Ve zbytku, tedy v rozsahu částky 263 922 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze závazného právního názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15
(N 127/82 SbNU 61), podle něhož zrušení části § 3 odst. 3 a § 3b zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a
Pl. ÚS 33/11 stručně řečeno nezakládá nárok na doplacení stěžovatelkou požadovaného rozdílu. Tento právní názor Ústavní soud odůvodnil především zájmem na zklidnění celkové atmosféry, která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti. Jakkoli si byl Ústavní soud vědom toho, že zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě neústavním a tedy neomluvitelným způsobem, nemohl přehlédnout, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 dodal, že výše uvedené úvahy týkající se právních účinků zrušujícího nálezu, které byly vysloveny v nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13
(N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.) pro období let 2013 a 2014, lze vztáhnout i na nároky založené v letech 2011 a 2012.
5. Uvedenému právnímu hodnocení přisvědčil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 1. 12. 2020 č. j. 30 Co 367/2020-166 výrok II. rozsudku obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021 č. j. 21 Cdo 2330/2021-196. Rozhodnutí městského soudu bylo podle Nejvyššího soudu v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 , pročež nebyl důvod, aby účinky nálezů sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a
Pl. ÚS 33/11 byly nyní posouzeny jinak.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nesprávnost právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 o neexistenci jejího nároku na zpětné doplacení platu a víceúčelové paušální náhrady, který byl později - ve vztahu k období let 2011 a 2012 - použit také v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 . Tvrdí, že nepřiznáním žalované částky bylo porušeno její legitimní očekávání na základě ryze politického rozhodnutí Ústavního soudu, které je odůvodněno toliko nijak nedoloženými závěry o potřebě "zklidňovat napětí ve společnosti a mezi politiky" a o riziku ohrožení výkonu funkcí státu, k němuž by došlo uvolněním finančních prostředků na doplacení platů soudců. Argumenty ve prospěch obou těchto důvodů jsou použity zcela nekonzistentně, podle aktuální potřeby a zejména politické situace. Ústavní soud například na jedné straně neshledal důvod pro snížení platů za situace, kdy deficit veřejných financí není v mezinárodním srovnání nikterak mimořádně vysoký a ve veřejné sféře v roce 2010 docházelo k mimořádnému růstu platů, na straně druhé spatřoval ve zpětném doplacení platů soudců významný a nepředvídaný zásah do státního rozpočtu. Rovněž nelze akceptovat, aby na základě úvah, že "funkce soudce by měla být vnímána nejen v rovině profesní, nýbrž také osobnostní" a že "od soudce se neočekává pouze odbornost a vysoké pracovní nasazení, nýbrž také bezúhonnost a nadprůměrná osobní integrita", stát odepřel ochranu práv soudců, kteří mají legitimní očekávání na zaplacení určité částky. Zpětnému účinku nálezů sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a Pl. ÚS 33/11 nebránila ani povaha vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, která je státem. Stěžovatelka se ztotožňuje s odlišnými stanovisky k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 , jakož i s argumentací vyslovenou v tímto nálezem zrušeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 1440/2014-456.
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla - s výjimkou části, v níž směřuje proti výroku I. rozsudku obvodního soudu - podána oprávněnou navrhovatelkou a je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
8. V části, v níž je ústavní stížností napaden výrok I. rozsudku obvodního soudu, je porušení základních práv a svobod stěžovatelky vyloučeno již tím, že její žalobě bylo vyhověno a v daných poměrech jde pro ni o nejpříznivější možný procesní výsledek. Stěžovatelka ani netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by u tohoto výroku bylo možné případný takovýto zásah vyvozovat. V tomto rozsahu byla tudíž její ústavní stížnost návrhem podaným někým zjevně neoprávněným.
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které byla podána osobou k tomu oprávněnou, zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. V posuzované věci mělo k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích základních práv a svobod dojít následkem nepřiznání doplacení platu soudce a víceúčelové paušální náhrady za období let 2011 a 2012. Ústavní soud zdůrazňuje, že při zamítnutí její žaloby obecnými soudy byl respektován závazný právní názor Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 , který lze shrnout tak, že zrušující nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a
Pl. ÚS 33/11 nezaložily nárok na požadované doplacení (v podrobnostech lze odkázat na jednotlivé části odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ). Ústavní soud neshledává důvod se v posuzované věci od tohoto právního názoru jakkoli odchylovat. Ostatně stejným způsobem rozhodl i v jiných věcech, v nichž šlo o uplatňování obdobně vymezených nároků soudců za stejné období (z nedávné doby např. usnesení ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 53/19 , usnesení ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 3884/18 nebo usnesení ze dne 16.
6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2902/19 ). Stěžovatelce nesvědčí legitimní očekávání, neboť jí uplatňovaný nárok neměl základ v zákonné úpravě účinné v období let 2011 a 2012, ani v následné soudní judikatuře. Původně sice mohl existovat spor o správný výklad a použití práva v souvislosti se zrušujícími nálezy Ústavního soudu, zejména pokud jde o uvedené období, nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/15 byl však tento spor ukončen (podrobně k otázce legitimního očekávání srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 53/19 ). Zbývá dodat, že napadená rozhodnutí se s otázkou existence nároku stěžovatelky řádně vypořádala, jejich odůvodnění je v tomto ohledu jasné, rozumné a logické, a nelze v něm spatřovat svévoli ani jiné vybočení z obecně uznávaných pravidel výkladu právních norem.
Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno legitimní očekávání stěžovatelky zaručené v čl. 1 Dodatkového protokolu ani jiné její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu