USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze, Studentská č. 541/3, proti žalované České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 3 se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Jagellonská č. 1734/5, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o 335 713 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 45/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2020 č. j. 30 Co 367/2020-166, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020 č. j. 30 Co 367/2020-166 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že se žalobkyně „mýlí, pokud má za to, že při výpočtu nedoplatku platu bylo třeba při stanovení základny platu soudce vycházet z 3 násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře“, a že soud prvního stupně „nepochybil, pokud nároku žalobkyně na doplacení platu a náhrady při užití 3 násobku nevyhověl“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud rozhodl nesprávně, jestliže své rozhodnutí „o nemožnosti přiznat žalobkyni právo na dorovnání platu do úrovně trojnásobku a tomu odpovídajícímu doplatku víceúčelové paušální náhrady výdajů“ odůvodnil za použití závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 19.
7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, přestože nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. 33/11 bylo jako neústavní zrušeno ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb., ve slovech „2,5násobek“, pak přehlíží, že dovolací soud již dříve ve své judikatuře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 254/2017 a sp. zn. 21 Cdo 97/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5170/2017, v nichž bylo rozhodnuto o věcech, ve kterých se žalobci – obdobně jako dovolatelka v této věci, ve které se domáhala zaplacení dlužného platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za roky 2011 a 2012 v souvislosti s nesprávně použitými údaji Českého statistického úřadu při stanovení platové základny Ministerstvem práce a sociálních věcí, jakož i koeficientu, když namísto trojnásobku byl užit násobek nižší – domáhali, aby jim byl zaplacen doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů spojených s výkonem funkce soudce v letech 2011 a 2012) dospěl k závěru, že v důsledku zrušení slov „2,5násobek“ uvedených v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. a zrušení ustanovení § 3b odst. 1 a 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. (nálezy Ústavního soudu ze dne 2.
8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11, č. 267/2011 Sb. a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11, č.
181/2012 Sb.) soudcům nevzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok, přičemž s ohledem na obsah ústavněprávního výkladu podaného v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 Nejvyšší soud neshledal prostor pro argumentaci, jež by ospravedlňovala odmítnutí aplikace tohoto ústavněprávního výkladu.
K výhradám dovolatelky k odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 dovolací soud dodává, že Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře několikrát vyjádřil k závaznosti svých nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v němž se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Podle převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí, ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidendi (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13.
11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2127/14). Ústavní soud zde vyložil, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá pro obecné soudy povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl.
89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby podle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedený přístup akceptoval ve své judikatuře i Nejvyšší soud (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2205/2005). Dovolací soud neshledává důvod, aby vyřešená právní otázka, zda v důsledku zrušení slov „2,5násobek“ uvedených v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. a zrušení ustanovení § 3b odst. 1 a 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. soudcům vzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok, byla posouzena jinak, ani ve skutečnosti spatřované dovolatelkou v tom, že stát jednal opět vědomě protiústavním způsobem, jestliže „v důsledku tvrzených protipandemických opatření na zamezení šíření COVID-19“ opětovně zasáhl do platů soudců a tyto jim počínaje rokem 2021 „zmrazil“ zákonem č. 587/2020 Sb., kterým se mění zákon č.
236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, a jestliže ke „zmrazení platů soudců“ stát „přistoupil i přesto, že v jiných profesních sférách stát platy (např. učitelům), či důchody, ve stejném období (tj. v roce 2020) zvyšoval“, a to již proto, že ústavnost zákona č. 587/2020 Sb. dosud nebyla Ústavním soudem posuzována (nehledě na to, že zákon č. 587/2020 Sb. s nároky soudců na plat a víceúčelové paušální náhrady výdajů za roky 2011 a 2012 nesouvisí). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.