Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Léčebné lázně Luhačovice - Sanatorium MIRAMARE, s.r.o., se sídlem Bezručova 338/5, Luhačovice, zastoupené Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem Husova 946, Moravské Budějovice, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2022, č. j. 30 Cdo 2191/2022-95, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 36 Co 347/2021-79, a výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 8. 2021, č. j. 17 C 197/2020-53, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů (resp. jejich výrokových částí I.), neboť má za to, že jimi byl porušen zákaz libovůle, princip dělby moci a vázanost výkonu stání moci zákonem dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž její práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, se stěžovatelka domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 268 750 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedených před Krajským soudem v Brně, ve kterých šlo o spory vyvolané kolektivním správcem OSA - Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním, z. s., a kolektivním správcem INTEGRAM, nezávislou společností výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., o úhradu autorských odměn za umístění televizorů na pokojích pacientů.
3. Ministerstvo spravedlnosti v rámci předběžného projednání nároku žalobkyně její žádosti nevyhovělo s odůvodněním, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nepřiměřenou délkou všech tří posuzovaných řízení, je promlčen. V řízení před nalézacím soudem pak ministerstvo uplatnilo námitku promlčení, kterou tento soud shledal důvodnou a žalobu stěžovatelky zamítl. K námitkám stěžovatelky odkázal na zásadu lex specialis derogat legi generali, dle které je nutné aplikovat zvláštní právní úpravu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nikoliv ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též "o. z."), a vycházet tak z šestiměsíční promlčecí doby, neboť občanský zákoník promlčení nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem neupravuje. Zároveň nalézací soud konstatoval, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Byť tato promlčecí lhůta patří k nejkratším, je dostatečně dlouhá na to, aby žalobkyně, navíc zastoupená advokátem, si konec jejího běhu "pohlídala". Kdyby měl soud každou námitku promlčení vznesenou žalovanou považovat za rozpornou s dobrými mravy již jen z toho důvodu, že tato promlčecí lhůta je příliš krátká, vedlo by to de facto k neaplikování tohoto ustanovení a ve výsledku k nepromlčitelnosti nároků na přiměřené zadostiučinění podle zákona 82/1998 Sb. Nalézací soud doplnil, že v daném případě je zavinění na uplynutí promlčecí lhůty pouze na straně žalobkyně, přičemž neuvedla žádné důvody, které by mohly její zmeškání omluvit. Konstatování rozporu námitky promlčení s dobrými mravy by v daném případě bylo v rozporu s další zásadou soukromého práva, totiž zásadou, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt).
4. V navazujícím odvolacím řízení městský soud výroky I. a II. rozsudku obvodního soudu potvrdil a potvrdil rovněž výrok, kterým bylo stěžovatelce uloženo doplatit soudní poplatek. Současně jí uložil zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud totiž nepřisvědčil námitce žalobkyně, že speciální šestiměsíční promlčecí lhůta (resp. doba) stanovená občanským zákoníkem narušuje rovnost stran a staví stát do privilegovaného postavení, když obecně v soukromoprávních vztazích platí i pro stát obecná tříletá promlčecí lhůta. Tuto speciální právní úpravu neshledal odvolací soud ani v rozporu s dobrými mravy. V konkrétních případech sice lze shledat uplatnění námitky promlčení ze strany státu v rozporu s dobrými mravy a je proto povinností soudů se konkrétními námitkami poukazujícími na tento rozpor zabývat, stěžovatelka však takový rozpor tvrdila jen v obecné rovině a její námitka nebyla podložena konkrétním a individuálním skutkovým základem a tudíž ani opodstatněná. K porušení zásady rovnosti stran tedy dle odvolacího soudu nedošlo.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že otázka, zda se na promlčecí dobu nároku na náhradu újmy za průtahy v řízení vztahuje obecná tříletá promlčecí doba podle § 629 občanského zákoníku, kterou považuje stěžovatelka za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, nemůže podle § 237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání, neboť tato otázka již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jestliže uzavřel, že právní úprava promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy obsažená v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je úpravou speciální vůči úpravě promlčení obsažené zejména v § 629 o. z., a má proto aplikační přednost. Dodal přitom, že ústavní konformitou § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se opakovaně zabýval jak Nejvyšší soud, tak především Ústavní soud, jenž shledal, že "sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje" (srov. např. nález ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16 , http://nalus.usoud.cz). Taktéž ke vztahu mezi dotčeným ustanovením a ústavně zakotveným principem rovnosti bylo již v judikatuře konstatováno, že toto ustanovení nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předesílá, že nezpochybňuje aplikaci speciální úpravy šestiměsíční promlčecí lhůty dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. na její věc, nicméně žádá, aby Ústavní soud posoudil prizmatem principu rovnosti účastníků řízení aplikaci této šestiměsíční promlčecí lhůty, neboť podle stěžovatelky neobstojí v testu proporcionality. Předmětná promlčecí lhůta nebyla dosud Ústavním soudem v tomto smyslu podrobena kontrole jejího souladu s principy demokratického právního státu a rozumného zákonodárce. Podle stěžovatelky úprava obsažená v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. neoprávněně zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelky, když neodůvodněně preferuje stát na rozdíl od jiných osob a vybočuje z mezí daných hlavou pátou Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, materiálně vyvolává neústavní účinky a zasahuje tak do ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky.
7. Podstatou ústavní stížnosti je tedy posouzení disproporce promlčecí lhůty, kdy promlčecí lhůta (ve prospěch státu) při odpovědnosti státu za náhradu újmy za průtahy řízení je pouze šest měsíců, zatímco obecná promlčecí lhůta je tříletá. Stát, přestože má mít v soukromoprávních vztazích při náhradě nemajetkové újmy stejné postavení jako kterýkoli z jiných účastníků právního vztahu, svoji odpovědnost za nemajetkovou újmu limituje promlčecí lhůtou, která je šestkrát kratší než v jiných případech, aniž je takové ustanovení racionálně odůvodněno. Stěžovatelka se domnívá, že s ohledem na zásadu rovnosti účastníků v soukromoprávních vztazích je třeba uplatňovat na žalovaný právní vztah obecnou tříletou lhůtu a nikoliv lhůtu pro stát privilegovanou.
8. Stěžovatelka odmítá aplikaci § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. také proto, že nesouhlasí se závěrem obecných soudů o uplatnění výkladového pravidla lex specialis derogat legi generali. Sama totiž považuje nový občanský zákoník za nepřímou novelizaci zákona č. 82/1998 Sb. Domnívá se, že pokud by zákonodárce chtěl potvrdit, že by měla být promlčecí lhůta vůči státu pouze půlroční, pak to mohl udělat výslovně, ale tak se nestalo. Proto a rovněž dle zásady lex posterior derogat legi priori stěžovatelka dovozuje, že se měla uplatnit úprava dle občanského zákoníku, ve kterém je problematika promlčení řešena komplexně pro všechny soukromoprávní vztahy. S touto námitkou a ani s namítaným porušením ústavního principu rovnosti se však údajně obecné soudy nevypořádaly. Dle stěžovatelky stát stávající právní úpravou svoji odpovědnost za průtahy v řízení fakticky popřel a prakticky znemožňuje její řešení. Nadto je porušováno právo na legitimní očekávání účastníků řízení, kteří jsou zvyklí, že obecná promlčecí lhůta je tříletá. V občanském zákoníku přitom není obsažena žádná zmínka, že by měla existovat nějaká speciální promlčecí lhůta pro stát v případě odpovědnosti za nemajetkovou újmu. Účastníci právních vztahů tak jsou uváděni v omyl, že je v novém občanském zákoníku upravena délka promlčecí lhůty komplexně.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Při hodnocení opodstatněnosti námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že se v ústavní stížnosti zaměřila na zpochybnění uplatnění § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu upravujícího institut promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy. Nepředložila však relevantní argumentaci, ze které by vyplynulo, že způsob interpretace provedený obecnými soudy by bylo možno označit za ústavně excesivní a porušující základní práva stěžovatelky. Obecné soudy se totiž dostatečně vypořádaly s otázkou délky promlčecí lhůty, a to zcela v souladu s četnou judikaturou, na kterou ve svých rozhodnutích odkazují. Zásah Ústavního soudu by přitom byl možný teprve v případě, vedl-li by výklad provedený obecnými soudy k protiústavním důsledkům.
12. Z ustanovení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu vyplývá, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí tohoto zákona, neskončí promlčecí doba dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod R 58/2011 (www.nsoud.cz), pod bodem III. ve vztahu ke skončení řízení vyplývá, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Kdy nabývá rozhodnutí právní moci, upravují samostatně jednotlivé procesní předpisy, tj. občanský soudní řád, soudní řád správní a trestní řád.
13. Ústavní soud stejně jako dovolací soud v napadeném rozhodnutí připomíná, že otázkou, zda způsobem, jakým je v § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu upraven institut promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, nedochází k faktickému zúžení dotčeného základního práva, se soudy již v minulosti zabývaly. Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že hlavním kritériem pro ústavní soulad aplikace šestiměsíční lhůty je reálná možnost domáhat se včas svého nároku. Bez ní by skutečně mohlo dojít k faktickému "vyprázdnění" obsahu práv vyplývajících z čl. 36 odst. 3 Listiny, které představuje jediný limit aplikace příslušného zákona (srov. čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). Nic takového však zdejší soud v daném případě nezjistil.
14. Je vhodné připomenout, že se Ústavní soud (oproti tvrzení stěžovatelky) v minulosti zabýval i možným porušením principu rovnosti a na tutéž námitku stěžovatelky reagoval i dovolací soud. Když ve svých dřívějších rozhodnutích zdejší soud aproboval oprávnění zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody způsobené státem odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 20, usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012], označil v nich uvedené důvody za použitelné také v případě stanovení promlčecí lhůty. Ústavní soud tehdy poukázal na zvláštní funkci veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména na skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení a automatická aplikovatelnost právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřená v občanském zákoníku jakožto základním kodexu upravujícím soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 14. a 19., nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 24., usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012].
15. Ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. tedy Ústavní soud v minulosti shledal ústavně konformním, neboť - jak již uvedl Nejvyšší soud - jím není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.
16. Ústavní soud tedy nyní přisvědčil názoru obecných soudů, že stěžovatelka, navíc zastoupená advokátem, měla dostatečný časový prostor, aby svůj nárok stihla uplatnit v zákonem stanovené lhůtě. Ústavní soud tyto závěry obecných soudů nepovažuje za výsledek jejich svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což by teprve v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah. Naopak obecné soudy byly v hodnocení výše uvedených otázek konzistentní, jejich závěry se nevymykají ustálené soudní praxi, současně však neopomenuly zkoumat ani specifické okolnosti rozhodované věci ve vztahu k námitce promlčení ze strany žalované, i její případný rozpor s dobrými mravy.
17. Ústavní soud doplňuje, že polemika se závěry obecných soudů či s ustálenou judikaturou stěžovatelce nemůže zajistit úspěch ve věci a spíše budí dojem, že poněkud zastírá podcenění samotného řízení o žalobě, které jako jediné stálo za neúspěchem stěžovatelky. Lze toliko s odkazem na právní zásady ignorantia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá) a vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) uzavřít, že stěžovatelka nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, pokud sama své nároky včas a řádně podanou žalobou neuplatnila.
18. Po přezkoumání ústavní stížností napadených částí rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně, a že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu.
19. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu