Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Martinem Knobem, advokátem se sídlem Denisova 585, Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 214/2022-99 ze dne 4. 10. 2022 a proti usnesení Okresního soudu v Jičíně č. j. 25 Nt 2649/2021-84 ze dne 23. 8. 2022, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se v době podání ústavní stížnosti nachází ve výkonu trestu odnětí svobody v délce šestnácti let. Tento trest s předpokládaným koncem k 11. 4. 2035 mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 33 T 13/2019 ze dne 5. 6. 2020, a to pro spáchání trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
2. Podáním ze dne 6. 12. 2021 si stěžovatel u Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 325 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ze zdravotních důvodů. V žádosti poukázal na své zdravotní potíže, kterými trpí, a způsob dosavadní péče poskytované ze strany Vězeňské služby České republiky, Věznice Valdice (dále jen "vězeňská služba").
3. Okresní soud napadeným usnesením žádost stěžovatele zamítnul. Svoje odůvodnění opřel zejména o závěry vyplývající ze zprávy Oblastní lékařské komise č. 1 Zdravotnické služby Vězeňské služby České republiky (dále jen "lékařská komise"). Konstatoval, že podle posledně zmiňované zprávy není zdravotní stav stěžovatele zcela v pořádku a lze jej hodnotit za určitých okolností jako vážný, nicméně jako takový je zdravotní stav řešitelný při odpovídající spolupráci stěžovatele v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody.
4. Proti tomu rozhodnutí stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu napadeným usnesením zamítl. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a plně odkázal na jeho argumentaci. Všechny v řízení provedené důkazy považoval stížnostní soud k rozhodnutí za postačující a konstatoval, že důkazy jsou i dostatečně kvalifikované.
5. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti závěrům okresního a krajského soudu, neboť má za to, že jejich postupem byla porušena stěžovatelova základní práva, a sice právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo nebýt podroben zakázanému zacházení a trestu podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy a konečně právo na ochranu zdraví a právo na zdravotní péči podle čl. 31 Listiny.
6. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, neboť podle jeho názoru jsou podmínky pro přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů podle § 325 odst. 1 trestního řádu naplněny. Stěžovatel prodělal v roce 2021 ve výkonu trestu infarkt myokardu a kromě toho trpí dalšími onemocněními a zdravotními komplikacemi. Podle stěžovatele se obecné soudy dopustily pochybení, pakliže nenařídily vyhotovení znaleckého posudku ohledně zdravotního stavu stěžovatele a náležitým způsobem se nevypořádaly s námitkami ohledně úrovně poskytované péče, zejména ve vztahu k neposkytování dietní stravy a některých léčiv.
7. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál, z nějž ověřil průběh řízení před obecnými soudy, a vyjádření ostatních účastníků a vedlejších účastníků řízení.
8. Krajský soud odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozhodnutí. Na odůvodnění svého rozhodnutí shodně odkázal i okresní soud. Ten zároveň doplnil, že je přesvědčen o tom, že uvedené rozhodnutí vzešlo z řízení, při kterém nedošlo k porušení procesních práv, ale ani k porušení stěžovatelem namítaného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
9. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové i Okresní státní zastupitelství v Jičíně se postavení vedlejších účastníků výslovně vzdaly.
10. Stěžovatel v replice k vyjádření okresního a krajského soudu zopakoval vážnost svého zdravotního stavu. Zdůraznil, že podle jeho názoru mu obecné soudy nedaly žádný prostor pro důkladné prověření jeho tvrzení ohledně námitek, že není léčen náležitým způsobem. Přitom tento zásah je podle názoru stěžovatele umocněn tím, že byl podroben zakázanému zacházení a trestu podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Podle § 325 odst. 1 trestního řádu je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou nemocí, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit. Odborná literatura uvádí, že za těžkou nemoc ve smyslu tohoto ustanovení je třeba zpravidla považovat nemoc, v důsledku které hrozí odsouzenému bezprostřední nebezpečí smrti, nebo nemoc, jejíž léčení nelze odložit na dobu po skončení výkonu trestu odnětí svobody bez nebezpečí pro zdraví odsouzeného, ani je nelze zajistit ve zdravotnickém zařízení, které je součástí věznice, ani je nelze krátkodobě zajistit při přerušení výkonu trestu na základě rozhodnutí ředitele věznice podle § 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody"), u příslušného poskytovatele zdravotních služeb mimo věznici. Předseda senátu při tomto rozhodování musí vycházet ze zhodnocení závažnosti nemoci, kterou odsouzený trpí, léčebných možností věznice a přihlíží i k délce zbytku nevykonaného trestu (Škvain, P. § 325. Přerušení výkonu trestu. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, s. 3772).
14. Obecné soudy při svém rozhodování neučinily nic jiného, než že hodnotily naplnění těchto kritérií na základě lékařské zprávy a dalších ve věci učiněných zjištění. Pokud dospěly k závěru, že stěžovatel trpí určitými obtížemi, nicméně ty nedosahují podoby těžké nemoci, u které hrozí bezprostřední nebezpečí života ve smyslu § 325 odst. 1 trestního řádu, učinily tak jako orgány k provádění takového hodnocení oprávněné, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. Námitky stěžovatele se přitom týkají převážně úrovně poskytované péče, nikoli zdravotního stavu stěžovatele, který je způsobilý bezprostředně ohrozit jeho život.
15. Jak vyplývá z obsahu napadených usnesení, oba soudy vyšly při posuzování zdravotního stavu stěžovatele primárně z aktuálního vyjádření lékařské komise. Pokud oba soudy na základě této lékařské zprávy dospěly ke shodnému závěru, že nebyl shledán zákonný podklad a důvod pro přerušení výkonu trestu, Ústavní soud v jejich rozhodnutích neshledal žádné prvky libovůle. Za této situace považuje postup soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
16. Důvodem pro přerušení výkonu trestu nemůže být ani stěžovatelem tvrzené neposkytování doporučené dietní nízkocholesterolové stravy, ani její náhrady, tedy dietní stravy D2 - šetřící či neposkytování některých léčiv. Vzhledem k výše uvedenému může být důvodem pro přerušení nemoc, v důsledku které hrozí odsouzenému bezprostřední nebezpečí smrti, stěžovatelem tvrzené námitky se ovšem dotýkají podmínek ve věznici. K jejich řešení však institut přerušení výkonu trestu neslouží. Podmínky ve věznici jsou způsobilé založit důvod pro přerušení trestu pouze v případě, že vedou k nezvratnému poškození zdraví stěžovatele. Z obsahu spisu nicméně nevyplývá, že by stěžovatel předložil soudu konkrétní důkazy, na základě kterých k tomuto závěru dospěl. Stěžovatel tedy soudu nepředložil nic, z čeho by závěr, že neposkytování předmětné dietní stravy, a to navíc z důvodu nespolupráce na straně stěžovatele, nebo léčiv povede k nezvratnému poškození stěžovatelova zdraví.
17. Soudy v posuzované věci své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnily, třebaže by bylo na místě odůvodnění příště lépe rozvést. Jako celek však soudy srozumitelně vysvětlily, na základě jakých důkazních prostředků (odborných lékařských zpráv) shledaly, že zdravotní stav stěžovatele nevyžaduje přerušení výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu § 325 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel proto nemůže nyní dovozovat protiústavnost závěru soudů pouze z důvodu prostého nesouhlasu s nevyhověním stěžovatelovu požadavku. Protiústavnost není dána dokonce ani absencí podrobnějšího znaleckého zkoumání, což stěžovatel namítá (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012). Ústavní soud pak k vlastnímu hodnocení zdravotního stavu stěžovatele povolán není.
18. Nad rámec Ústavní soud uvádí, že v případě, že se stěžovatel domnívá, že při výkonu trestu odnětí svobody nejsou vězeňskou službou dodržovány právní předpisy, může se ve smyslu § 78 zákona o výkonu trestu odnětí svobody obrátit na státního zástupce, který zajišťuje dozor nad výkonem trestu. Konečně, jak vyplývá i z napadených rozhodnutí, zdravotní stav stěžovatele se v průběhu výkonu trestu může vyvíjet a nelze vyloučit, že okolnosti pro přerušení výkonu trestu budou naplněny. Stěžovatel se v takovém případě může na soud s žádostí podle § 325 odst. 1 trestního řádu obrátit znovu.
19. Ústavní soud nezjistil, že by soudy zasáhly do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani že by byl podroben zakázanému zacházení či trestu podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy nebo by mu bylo v rámci výkonu trestu upřeno právo na ochranu zdraví a právo na zdravotní péči podle čl. 31 Listiny. Ústavní stížnost proto byla mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu