Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. T., zastoupené Mgr. Annou Vejmelkovou, advokátkou, sídlem Břehová 208/8, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2018 č. j. 55 Co 171/2018-432, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byly porušeny "ústavně zaručené základní práva stěžovatelky a jejích dětí, a to čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte".
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") snížil P. T. jako otci výživné stanovené naposledy rozsudkem obvodního soudu ze dne 10. 9. 2015 č. j. 25 P 66/2014-238, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 10. 2016 č. j. 55 Co 310/2016-297, částkou 5 000 Kč měsíčně pro nezletilou K. a 4 600 Kč měsíčně pro nezletilého J., a to s účinností od 1. 6. 2017 na částku 4 400 Kč měsíčně pro nezletilou K.
a 4 000 Kč měsíčně pro nezletilého J. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek obvodního soudu byl ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu potvrzen (I. výrok) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Oba soudy v naposledy uvedených rozhodnutích vyšly z toho, že s ohledem na poměrně krátkou dobu od posledního rozhodnutí o výživném nedošlo k žádnému zásadnímu zvýšení nákladů nezletilých dětí, mají běžné náklady dětí jejich věku. U otce došlo k určitému snížení příjmů, neboť kvůli evidenci tržeb dostává menší spropitné a omezil brigády mimo jiné proto, aby se více mohl věnovat svým dětem.
Naopak u matky - stěžovatelky - došlo k zásadní změně poměrů výrazným zvýšením jejího měsíčního průměrného příjmu a dále tím, že do svého vlastnictví získala byt, tedy majetek vysoké hodnoty. Za těchto okolností soudy přistoupily k určitému snížení vyživovací povinnosti otce nezletilých dětí, jak je výše uvedeno.
3. Stěžovatelka s rozhodnutím obecných soudů nesouhlasí, neboť v nynější etapě řízení o změně výživného pro jejich společné děti vycházely toliko z předloženého potvrzení o příjmu otce od zaměstnavatele a z nepodložených tvrzení otce ohledně snížení spropitného v souvislosti se zavedením evidence tržeb. Životní úroveň se ovšem otci podle stěžovatelky zvýšila, o čemž svědčí v současné době jeho opakované zahraniční dovolené. Stěžovatelka rovněž vytýká oběma soudům, že na rozdíl od předchozí etapy řízení o vyživovací povinnosti otce porušily zásadu vyhledávací při stanovení výživného, když na rozdíl od předchozího řízení například nezjistily zůstatky na běžném účtu otce nebo si nevyžádaly daňová přiznání vztahující se k jeho příjmům. Podle stěžovatelky jsou rozhodnutí soudů překvapivá. S ohledem na to, že v dané věci jde o vyživovací povinnost k nezletilým dětem, navrhla stěžovatelka, aby Ústavní soud do svého rozhodnutí o věci samé odložil vykonatelnost napadeného rozsudku městského soudu.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat pravomoc vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. V prvé řadě je nutno vyjít z toho, že tzv. spropitné (respektive jeho výši) nelze přesně verifikovat, čili je nutno vyjít z tvrzení samotného otce. Ten přitom ani v předchozích fázích řízení (o předešlých návrzích týkajících se výše výživného) podstatný vliv spropitného na svou životní úroveň nikterak nezastíral. Přitom v řízení rozhodně nebylo zcela vyhověno návrhu otce na snížení výživného, naopak - jak vyplývá i z výše uvedeného - výživné bylo sníženo jen o 600 Kč pro každé z nezletilých dětí. Přitom sama stěžovatelka dostatečně věcně otcem tvrzené snížení jeho příjmů nerozporuje, když toliko zcela blanketně jen tvrdí otcovy opakované zahraniční dovolené. Taková argumentace však není ani z pohledu podústavního práva dostatečná, natožpak z pohledu ústavněprávního.
8. Rozhodnutí městského soudu pro stěžovatelku nemůže být ani překvapivé podle judikatury Ústavního soudu, neboť městský soud jen potvrdil jako věcně správné prvostupňové rozhodnutí. V tomto ohledu je pak poněkud nepřiléhavá námitka stěžovatelky, že by údajná překvapivost měla spočívat i v konstatování městského soudu, že náklady obou dětí jsou běžné k nákladům ostatních dětí jejich věku, byť děti stěžovatelky jsou aktivními sportovci. Z kladného vztahu ke sportovním aktivitám totiž ještě nelze bez dalšího tvrdit zvýšené náklady oproti ostatním sportujícím dětem, když ani stěžovatelka tuto svoji argumentaci nikterak nerozvíjí. Zkrátka i děti ostatních rodičů mohou přiměřeně věku a aktivně sportovat.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručené ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. V daném případě ale taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti tak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu