Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SADY CZ, s. r. o., sídlem U Bzinku 1482, Bzenec, zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2025 č. j. 6 Afs 83/2025-72, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2025 č. j. 6 A 87/2024-109, rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 25. července 2024 č. j. MZE-51580/2024-11155 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. ledna 2024 č. j. MZE-7325/2024-14112, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva zemědělství, jako účastníků řízení, a Státního zemědělského intervenčního fondu, sídlem Ve Smečkách 801/33, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 3 odst. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Ministerstvo zemědělství (dále jen "ministerstvo") napadeným rozhodnutím, zrušilo Dohodu o poskytnutí dotace z Programu rozvoje venkova ČR ze dne 17. 8. 2018, jíž Státní zemědělský intervenční fond (dále jen "SZIF") poskytl stěžovatelce dotaci na projekt "Investice do zemědělských podniků - SADY CZ" (dále jen "smlouva o dotaci"). Rozklad stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí ministr zemědělství napadeným rozhodnutím zamítl. Správní orgány odůvodnily svá rozhodnutí tím, že smlouva o dotaci byla uzavřena v rozporu s § 4c zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o střetu zájmů"), který s účinností od 1. 9. 2017 zakázal poskytovat dotace obchodní společnosti, ve které vybraní funkcionáři (členové vlády nebo vedoucí jiných ústředních správních úřadů) nebo jimi ovládané osoby vlastní podíl ve výši alespoň 25 %, a rovněž v rozporu s čl. 61 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady 2018/1046 ze dne 18. 7. 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie, mění nařízení (EU) č. 1296/2013, (EU) č. 1301/2013, (EU) č. 1303/2013, (EU) č. 1304/2013, (EU) č. 1309/2013, (EU) č. 1316/2013, (EU) č. 223/2014 a (EU) č. 283/2014 a rozhodnutí č. 541/2014/EU a zrušuje nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012 (dále jen "finanční nařízení"). Podle správních orgánů byla smlouva o dotaci se stěžovatelkou uzavřena protiprávně, neboť Ing. Andrej Babiš, vykonávající v době jejího uzavření funkci předsedy vlády, jako veřejný funkcionář ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona o střetu zájmů, ovládal prostřednictvím dvou svěřenských fondů (AB private trust I a AB private trust II) společnost AGROFERT, a. s. a tím i celou skupinu AGROFERT, do níž patří i stěžovatelka, která byla příjemcem dotace.
3. Stěžovatelka se proti rozhodnutí ministra zemědělství bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud se ztotožnil se závěrem ministerstva, že uzavření smlouvy o dotaci bylo v rozporu s § 4c zákona o střetu zájmů. Ing. Andrej Babiš byl ovládající osobou stěžovatelky, a to i ve smyslu § 74 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích). Městský soud zdůraznil, že hlavním účelem svěřenských fondů je ochrana zájmů Ing. Andreje Babiše. Svěřenskými správci a protektory jsou přitom osoby s rodinnými a pracovními vazbami na Ing. Andreje Babiše. Pokud veřejný funkcionář nadále pobírá zisk z majetku ve svěřenském fondu a je si vědom toho, že po odchodu z veřejné funkce se mu celý tento majetek vrátí, má pak přímý hospodářský zájem na úspěchu společností vložených do fondů. I po založení svěřenských fondů zde tedy střet zájmů existoval. Městský soud dále shodně s ministerstvem shledal v uzavření smlouvy o dotaci rovněž porušení čl. 61 finančního nařízení, které ukládá osobám a orgánům podílejícím se na plnění rozpočtu Evropské unie ve sdíleném řízení, včetně přípravy na tuto činnost, zdržet se jednání, které by mohlo uvést jejich zájmy do střetu se zájmy Evropské unie. Tato povinnost dopadá i na předsedu vlády, který má reálný vliv na tvorbu státního rozpočtu, v jehož rámci se stanovují priority vlády, a to i v oblasti evropských strukturálních a investičních fondů. Vláda rovněž schvaluje vymezení dotačních programů.
4. Městský soud shledal také jako správný postup správních orgánů, které v přezkumném řízení zrušily smlouvu o dotaci k okamžiku jejího uzavření. Vzal přitom v potaz především ochranu veřejného zájmu v podobě ochrany veřejných rozpočtů, které byly dotčeny nejenom v rozsahu dotace vyplacené z národních zdrojů, ale také v rozsahu spoluúčasti Evropské unie na daném projektu. Městský soud přihlédl též ke skutečnosti, že kvůli porušení § 4c zákona o střetu zájmů vzniklo riziko, že SZIF při hodnocení žádosti o dotaci a následně při uzavření veřejnoprávní smlouvy, nepostupoval podle zákonem předepsaných pravidel, tedy že se stěžovatelkou uzavřel smlouvu právě v důsledku veřejné funkce Ing. Andreje Babiše.
5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. Ztotožnil se se závěry městského soudu, přičemž zdůraznil, že v dané věci bylo podstatné, že veřejnoprávní smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem o střetu zájmů. Bylo přitom na stěžovatelce, aby zajistila, že po celou dobu administrace projektu bude splněna podmínka stanovená v § 4c zákona o střetu zájmů. Stěžovatelka tuto povinnost nenaplnila, neboť již při uzavření smlouvy o dotaci byla nezpůsobilým žadatelem o dotaci.
6. Stěžovatelka namítá, že v posuzovaném případě byla postupem orgánů veřejné moci diskriminována z důvodu, že zakladatel skupiny Agrofert je politicky činná osoba. Uvádí dále, že ministerstvo se nevypořádalo se všemi argumenty a důkazními návrhy stěžovatelky a Nejvyšší správní soud řádně neodůvodnil své rozhodnutí.
7. Podle stěžovatelky ministerstvo i správní soudy při výkladu zákona o střetu zájmů překročily hranice ústavně konformního výkladu a nepřípustně dotvářely právo, a to především ve vztahu k výkladu pojmu "ovládaná osoba" a "ovládání". Stěžovatelka namítá, že tyto pojmy by měly být vykládány ve smyslu § 74 zákona o obchodních korporacích, přičemž pokus o rozšíření pojmu "ovládání" o majetkový prospěch či přímý hospodářský zájem představuje nahrazování vůle zákonodárce a je v rozporu s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 4/17
.
8. Ministerstvo a správní soudy svým postupem podle stěžovatelky zcela popřely také ústavněprávní východiska procesu dokazování a dospěly k závěrům, které jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší správní soud jí odňal právo na zákonného soudce, když rozhodl v rozporu se svou předchozí rozhodovací praxí, aniž by věc postoupil rozšířenému senátu.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnila v předchozích řízeních, a které byly správními soudy řádně vypořádány. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se soudy při posouzení věci stěžovatelky řídily a jejich rozhodnutí jsou srozumitelně a logicky odůvodněna. Nelze tak přisvědčit stěžovatelce, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna. Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval všemi okruhy námitek stěžovatelky, když současně uvedl, že vycházel ze závěrů obsažených v rozsudku ze dne 12. 9. 2025 č. j. 1 Afs 59/2025-98, který vydal v obdobné věci jiné stěžovatelky patřící do skupiny AGROFERT, od nichž neshledal důvod se ani v souzené věci odchýlit. Ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud usnesením ze dne 17. 12. 2025
sp. zn. IV. ÚS 3359/25
odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Jelikož Ústavní soud v souzené věci nejenže neshledal důvody pro rozporování argumentace uvedené v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, ale současně také nepomíjí závěry obsažené ve vlastním právě citovaném usnesení, na něž v podrobnostech odkazuje (část IV.).
12. K argumentaci týkající se výkladu pojmu "ovládání" a jeho aplikaci na posuzovanou věc Ústavní soud současně připomíná, že Nejvyšší správní soud s odkazem na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 4/17
objasnil, že při výkladu sporných ustanovení zákona o střetu zájmů je třeba mj. vycházet z obsahu a účelu unijní úpravy střetu zájmů, zejména s přihlédnutím k definici pojmu "střet zájmů" obsažené ve finančním nařízení (čl. 61 odst. 3), jakož i z navazujících unijních předpisů. Zdůraznil dále, že právní úpravu "ovládání" obsaženou v zákoně o obchodních korporacích je třeba v dané věci použít v souladu se smyslem a účelem zákona o střetu zájmů, jímž je primárně ochrana veřejného zájmu, zejména ochrana veřejných rozpočtů, a rovněž zajištění rovného zacházení s hospodářskými subjekty (případnými příjemci dotace). Pojem "ovládaná osoba" v § 4c zákona o střetu zájmů je proto třeba chápat obecněji jako subjekt nebo mechanismus, jehož prostřednictvím je vykonáván vliv a který se neomezuje na kategorii obchodních korporací ve smyslu zákona o obchodních korporacích. Jinak by bylo možné použití tohoto ustanovení jednoduše obejít např. založením svěřenského fondu a zároveň dotčené podíly ve skutečnosti nadále ovládat. Také z toho důvodu Evropská komise dospěla k závěru, že § 4c zákona o střetu zájmů platí i v situaci, kdy veřejný funkcionář má rozhodující vliv na obchodní korporaci prostřednictvím ovládaného subjektu (který není obchodní korporací a který nemusí mít právní osobnost), jakým je např. i svěřenský fond. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stejně jako v rozsudku č. j. 1 Afs 59/2025-98 se s tímto výkladem zcela ztotožňuje a podrobně odůvodnil závěr, že Ing. Andrej Babiš ovládal společnost AGROFERT, a. s., nepřímo prostřednictvím svěřenských fondů, do nichž vložil kmenové akcie této společnosti (viz body 63 - 81 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Na takto odůvodněných závěrech neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
13. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky ani diskriminační zacházení se stěžovatelkou, a proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu