Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. A., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2021, č. j. 47 To 461/2021-94 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 20. září 2021, č. j. 2 Nt 519/2021- 36, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 8 odst. 2, věta prvá, odst. 3 věta prvá a odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli bylo dne 24. 7. 2021 zahájeno trestní stíhání pro trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 očist. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Tohoto jednání se stěžovatel měl stručně řečeno dopustit tím, že od počátku roku 2021 si v objektech v obci S. měl nechat s druhým obviněným M. V. sestavit a seřídit výrobní linku na výrobu cigaret, od počátku června 2021 měl stěžovatel dopravovat potřebné suroviny a předměty k nelegální výrobě cigaret a v obci S. ubytovat osoby, které měly nelegálně cigarety vyrábět. Takto vyrobené cigarety měli s druhým obviněným převážet do skladu v D. a distribuovat dalším osobám. Stěžovatel měl dopravovat potřebné předměty k výrobě cigaret, přičemž s dalším obviněným měl v objektu ve S. ukrývat mimo jiné nejméně 2 164 500 kusů výseků krabiček a v D. 1 475 kusů krabiček, všechny neoprávněně označené ochrannou známkou "Marlboro", a dále 296,95 kg řezaného tabáku. Dále měl stěžovatel s druhým obviněným v obci S. skladovat nelegálně vyrobené cigarety v počtu 5 200 kusů, neoprávněně označené ochrannou známkou "Rothmans". Takto se stěžovatel s druhým obviněným měl podílet na výrobě nejméně 424 800 kusů cigaret, čímž měli společně zkrátit spotřební daň z cigaret o částku 1 359 360 Kč a dále si s druhým obviněným měli opatřit prostředky a nástroje k výrobě cigaret v množství nejméně 43 319 500 kusů, čímž se připravovali na zkrácení spotřební daně z cigaret o částku ve výši nejméně 138 622 400 Kč.
3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto podle § 71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") o zamítnutí žádosti stěžovatele na propuštění z vazby, s tím, že nadále trvají důvody vazby dle § 67 písm. b), písm. c) tr. řádu.
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") podle § 149 odst. 1 písm. a) zrušil usnesení okresního soudu a nově rozhodl podle § 71a tr. řádu tak, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá, když nadále trvá vazební důvod dle § 67 písm. c) tr. řádu.
5. Stěžovatel nesouhlasí s důvody, které soudy pro trvání vazby uvedly v zamítavých usneseních. Namítá, že oba soudy opřely své závěry o hrozbu pokračování v trestné činnosti a jeho trestní minulost; zde stěžovatel uvádí, že se trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, dopustil velmi dávno (v roce 2004). Stěžovatel tvrdí, že žádné cigarety nevyráběl, soudy dle jeho názoru důvody pro trvání vazby odůvodnily velmi obecně a nekonkrétně. Celkově namítá, že obecné soudy napadená rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, a že v nich chybí jakékoli konkrétní okolnosti odůvodňující závěr, že v jeho případě je důvodná obava, že bude pokračovat v trestné činnosti.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud zároveň konstatuje, že v rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti usnesení okresního soudu, není k jejímu projednání příslušný, neboť dané rozhodnutí bylo v celém rozsahu zrušeno usnesením krajského soudu, který ve věci znovu rozhodl.
8. Jak Ústavní soud opakovaně konstatuje ve své judikatuře, vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky.
Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality jejího uložení ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu se základními právy stěžovatele.
9. Jak dále vyplývá z judikatury Ústavního soudu, vazební rozhodnutí musí být řádně odůvodněno, nepostačuje pouze povšechné a obecné odůvodnění. Z odůvodnění musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v § 67 písm. a) až c) tr.
řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení [nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241) a další rozhodnutí tam uvedené; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Pokud pak jde konkrétně o důvod vazby předstižné dle § 67 písm. c) tr. řádu, jeho existence je závislá mimo jiné na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se obviněný pohybuje.
Při hodnocení opodstatněnosti předstižné vazby musí soud vážit veškeré okolnosti, které by mohly odůvodnit omezení osobní svobody za účelem neopakování trestné činnosti (nález I. ÚS 1190/15 ze dne 5. 6. 2015).
10. V nyní posuzovaném případě ovšem Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu zmíněným ústavněprávním požadavkům dostálo. Jeho odůvodnění je sice relativně stručné, avšak naplnění podmínek uvalení předstižné vazby v případě stěžovatele je z něj srozumitelně a přehledně patrné. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel má v rejstříku trestů několik záznamů o odsouzení, a že jeho předchozí trestná činnost byla rovněž majetková. Naposledy byl stěžovatel odsouzen rozsudkem krajského soudu ze dne 27.
7. 2017, sp. zn. 48 T 1/2010 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2019, sp. zn., 3 To 31/2018 k trestu odnětí svobody v trvání tří let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků s dohledem (tedy do 4. 3. 2024). Z napadeného usnesení se podávají zřejmé důvody k podezření, že se stěžovatel dopouštěl majetkové trestné činnosti opakovaně, a to i ve zkušební době podmíněného odsouzení. Krajský soud dodal, že v případě stěžovatele se nemělo jednat o nahodilý exces (mimořádné vybočení z jinak řádně vedeného života), a že se obviněný měl vytýkaného jednání dopouštět po delší časové období.
Ústavní soud proto nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že napadené usnesení neobsahuje žádné konkrétní důvody pro trvání vazby, a dospěl k závěru, že krajský soud odůvodnil napadené usnesení přezkoumatelným způsobem, když uvážil osobnost obviněného a zejména charakter a opakování typově podobné stíhané trestné činnosti.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení z části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a z části podle § 43 odst. 1 písm. d) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu