Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. Š., zastoupeného Mgr. Janem Vodičkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023, č. j. 3 Tdo 1125/2022-21805, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 To 10/2021, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 2 T 64/2017, a to ve výrocích o uložení peněžitého trestu stěžovateli a ve výrocích o uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl napadenými rozhodnutími soudu společně s dalšími obžalovanými uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Ústavní stížností jsou však napadeny pouze výroky rozsudků krajského a vrchního soudu, které se týkají uložení peněžitého trestu stěžovateli a uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty (blíže specifikované pozemky).
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje postup obecných soudů, které při stanovení výše mu uloženého peněžitého trestu údajně nepostupovaly podle zákona. Stěžovatel totiž tvrdí, že soudy výši peněžitého trestu stanovily fakticky volnou úvahou v rozporu s § 68 tr. zákoníku a na podkladě hledisek rozporných s hmotným právem, když na základě svých nepodložených spekulací stanovily denní sazbu na částku 40 000 Kč a při počtu 250 denních sazeb uložily nedobytný, drakonický peněžitý trest v celkové výši 10 mil. Kč. Takový trest však stěžovatel s ohledem na své příjmy nebude reálně schopen zaplatit. Proto obecné soudy porušily ústavní zákaz libovůle při rozhodování, který přímo vyplývá z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy a z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
3. Stěžovatel namítá, že důvodem takto absurdně vysokého peněžitého trestu je použití denní sazby, která fiktivně předpokládá příjem stěžovatele dosahující 1,2 mil. Kč měsíčně. Toto číslo je však zjevně v rozporu s realitou. Stěžovatel je totiž zaměstnán jako koordinátor stavebních činností a jeho měsíční mzda dosahuje 20 000 Kč. Domnívá se, že skutečným (a soudy nezakrývaným) úmyslem pro takto vysoký peněžitý trest byla snaha stěžovatele exemplárně potrestat a fakticky nedobytný peněžitý trest případně využít k dalšímu náhradnímu trestu odnětí svobody a k případnému doživotnímu exekučnímu postižení majetku stěžovatele. Ze strany soudů jde o zjevnou a nezastíranou libovůli. Soudy si zjevně výši peněžitého trestu stanovily předem, aniž by přihlížely k majetkovým poměrům stěžovatele. Odvolací vrchní soud navíc uvedl, že důvodem vysokého peněžitého trestu je skutečnost, že nebylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Vysokým peněžitým trestem se tak soudy v podstatě pokusily obejít procesní selhání státu při uplatnění nároku na náhradu škody.
4. Obecné soudy navíc vůbec neodůvodnily výši stanovené denní sazby, a proto jde o jasnou libovůli. Tento akt libovůle nenapravil ani dovolací soud, který k výši denní sazby pouze uvedl, že ohledně majetkových poměrů pachatele nelze vycházet pouze z jeho pravidelného výdělku, ale i z jeho dalšího majetku. Soudy tak při určování denní sazby zohlednily celkovou majetkovou situaci pachatele, tedy nejen jeho příjmy, ale i další majetková aktiva a pasiva. Teprve celkové majetkové poměry pachatele se staly základem pro úvahu soudů o výši jedné denní sazby, resp. výměru celého peněžitého trestu. Stěžovatel však s tímto odůvodněním nesouhlasí a namítá, že takové odůvodnění je v rozporu s úmyslem zákonodárce. Z § 68 odst. 3 tr. zákoníku totiž vyplývá, že výše denní sazby se má zpravidla odvíjet od čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den. Tomu ostatně odpovídá i důvodová zpráva. Rozhodně nelze výši denní sazby stanovit v nereálné příjmové výši, jak nyní učinily obecné soudy.
5. Další námitkou stěžovatel brojí proti uloženému trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 70 tr. zákoníku. Tento trest soudy uložily, aniž by jakkoliv zdůvodnily splnění podmínek stanovených zákonem pro jeho uložení.
6. Stěžovatel shrnuje, že tresty uložené v souhrnu (tj. nepodmíněný trest odnětí svobody, peněžitý trest a trest propadnutí náhradní hodnoty) jsou na první pohled zcela nepřiměřené. Soudy nejenže stěžovatele zbavily na několik let svobody, ale ještě mu uložily extrémně přísné majetkové sankce. Napadená rozhodnutí trpí libovůlí a jsou protiústavní. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy České republiky, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
9. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno, je-li rozhodnutí, poměřováno výhradně podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2288/19 ].
10. Jak se podává ze shora uvedeného, všechny stěžovatelovy námitky směřují do uložených majetkových sankcí. V tomto ohledu však Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 ), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je extrémně nevyvážený prvek represe a prevence.
11. K samotnému peněžitému trestu pak Ústavní soud konstatoval, že peněžitý trest sice nesmí mít likvidační charakter, nicméně pro naplnění jeho účelu se vyžaduje, aby byl odsouzenými pociťován jako negativní důsledek jejich trestné činnosti. Nemůže proto být porušením jejich základních práv a svobod pouze z toho důvodu, způsobí-li jim uložení peněžitého trestu v životě určité nepohodlí či komplikace, spočívající např. v tom, že musí prodat část svého majetku, vzít si půjčku, již budou schopni splácet, atd. (usnesení ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2139/16 ). Ústavní soud se ztotožňuje rovněž s judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu; to znamená, že soud si musí nejdříve opatřit údaje o příjmech pachatele, o jeho majetku apod., a nepodaří-li se mu obstarat je v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu. Odhad soudu přitom nemůže vykazovat libovůli a musí vycházet jednak z důkazů, které má k dispozici, jednak z logického posouzení možných příjmů pachatele a jeho majetku v závislosti na zjištění např. o jeho vzdělání, sociálním a profesním zařazení, způsobu života, ale též o jeho závazcích či jiných majetkových povinnostech apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015).
12. Žádné shora uvedené pochybení či nedodržení zásad ukládání peněžitého trestu dosahující ústavněprávní relevance přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatelovi byl totiž uložen peněžitý trest v rámci sazby stanovené zákonem, přičemž soudy jeho výši dostatečně odůvodnily. Zejména odvolací vrchní soud se opětovně zabýval uloženými majetkovými sankcemi (viz odst. 283 a násl. napadeného rozsudku). Ke stěžovateli uloženému trestu propadnutí náhradní hodnoty se vrchní soud podrobně vyjádřil v odst. 284 napadeného rozsudku vrchního soudu, když zdůraznil, že předmětný dům byl využit i k umístění archivu účetních dokladů jednotlivých společností, k němuž byla nahlášena pojistná událost vyplavením sklepních prostor. Stěžovateli je jako hlavnímu organizátorovi přičítán následek trestného činu v plném rozsahu (v dokonané složce přesahuje 297 mil. Kč), přičemž hodnota postižených nemovitostí se pohybuje kolem 6,5 mil. Kč. Vrchní soud proto uzavřel, že při ukládání tohoto trestu nalézací soud nikterak nepochybil, zákonné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu byly splněny a uložený trest propadnutí náhradní hodnoty je trestem zákonným a zcela přiměřeným. Na tyto jeho závěry Ústavní soud z důvodu stručnosti odkazuje, neboť je shledává ústavně souladnými.
13. Vrchní soud se v odpovídající míře zabýval rovněž důvodností a přiměřeností uloženého peněžitého trestu (viz odst. 287 a násl. napadeného rozsudku). Opětovně a velmi podrobně zhodnotil majetkové poměry stěžovatele (srov. detailní informace ohledně finančních prostředků na účtech stěžovatele, podílové listy, cenné papíry, investiční certifikáty, nemovitosti, pohledávky, majetková práva v zahraničí atp.) a na základě toho uzavřel, že uložení peněžitého trestu v souhrnné výši 10 mil. Kč s ohledem na celkovou výši škody cca 297 mil. Kč je nejen v zákonných mezích, ale je i naprosto adekvátní. Navíc je třeba zdůraznit, že odvolací soud výměru peněžitého trestu oproti soudu nalézacímu zmírnil (oproti původně stanoveným 14 mil. Kč), a to nejen s ohledem na celkovou sumu uloženého peněžitého trestu, ale i s ohledem na případné uložení náhradního trestu odnětí svobody, přičemž odvolací soud zde striktně respektoval zásadu zákazu reformatio in peius (srov. odst. 288 napadeného rozsudku). Rovněž tato okolnost ukazuje, že se vrchní soud dostatečně zabýval konkrétními majetkovými poměry na straně stěžovatele.
14. Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů, zejm. soudu odvolacího, nezakládá porušení ústavně zaručených práv ani dalších ústavněprávních principů, jichž se stěžovatel ústavní stížnosti dovolává. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl závěry obecných soudů z hlediska svojí ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat.
15. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu