Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Baxou o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jindřišky Kořínkové, zastoupené Mgr. Viktorem Klímou, advokátem, sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2024 č. j. 25 Cdo 3770/2023-194, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Romana Škody, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích práv ve smyslu čl. 4 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem ze dne 5. 12. 2022 č. j. 26 C 263/2021-113 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh vedlejšího účastníka, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit mu částku ve výši 267 009,36 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody za porušení povinnosti podle § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Rozsudek obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudkem ze dne 22. 6. 2023 č. j. 29 Co 123/2023-154.
3. Vedlejší účastník podal dovolání. Napadeným rozsudkem ze dne 27. 8. 2024 č. j. 25 Cdo 3770/2023-194 Nejvyšší soud rozsudky obvodního soudu a městského soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Stěžovatelka namítá, že ústavní stížnost je přípustná podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je zatíženo ústavněprávně relevantními vadami a bylo by tak v souladu se zásadou hospodárnosti vhodné, aby ústavnost napadeného rozhodnutí Ústavní soud posoudil již nyní. V řízení před obecnými soudy nelze očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je pro soudy nižších instancí závazné a je téměř vyloučen jejich právní pohled na věc.
Ústavní stížnost nadto svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu po právní stránce řeší a sjednocuje výklad otázky míry povinností a odpovědnosti celého advokátního stavu a zakládá pro advokáty nové povinnosti nad rámec zákona. Rozhodnutí Nejvyššího soudu mají "kvaziprecedenční" a závazný charakter, který nutně povede v dalším rozhodování obecných soudů k reprodukování závěrů napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozporuje právní posouzení Nejvyššího soudu a poukazuje na jeho ústavněprávně relevantní pochybení.
5. Ještě před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
7. V posuzované věci stěžovatelka ústavní stížností napadla rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla zrušena rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Je tak zřejmé, že řízení před obecnými soudy napadeným derogačním rozhodnutím Nejvyššího soudu neskončilo, ale stále běží. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatelka neměla k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Ústavní stížnost stěžovatelky je proto nepřípustná.
8. Ústavní soud tak dále posuzoval, zda ústavní stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, jak sama navrhuje, což by mohlo odůvodňovat použití výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dospěl však k závěru, že tomu tak není.
9. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba jako výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu míří zejména na situace, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána.
10. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k aplikaci citovaného ustanovení dochází zejména tehdy, nelze-li od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele, a také v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu, anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost, případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům, resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu.
O tom, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy, lze uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, neboť ve fázi, kdy Ústavní soud řeší pouze otázku přípustnosti ústavní stížnosti, nepřísluší mu meritorně řešit důvodnost vznesených ústavněprávních námitek [srov. nález ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17
(N 129/90 SbNU 139), bod 27].
11. V posuzované věci Ústavní soud naplnění podmínky přesahu vlastního zájmu stěžovatelky neshledal, neboť posuzovaná věc závažnosti výše uvedených tzv. kvalifikovaných přesahů osobního zájmu stěžovatelky nedosahuje.
12. Stěžovatelka namítá, že před obecnými soudy nelze očekávat efektivní ochranu jejích ústavně zaručených práv, protože Nejvyšší soud svým právním názorem zavázal soudy nižších instancí. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 3103/07 , usnesení ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 492/08 , usnesení ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3765/13 ).
13. Odvíjí-li stěžovatelka přesah svých vlastních zájmů od toho, že výklad Nejvyššího soudu může ovlivnit rozhodování obecných soudů v dalších podobných případech, pak by v důsledku jí zastávaného názoru mohlo každé kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde Nejvyšší soud podrobí výkladu neurčitý pojem v zákonném ustanovení, založit aplikovatelnost "mimořádného" ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, čímž by byla popřena zásada subsidiarity ústavní stížnosti. To stejné pak platí ohledně argumentace stěžovatelky k hospodárnosti řízení. Stěžovatelka nadto ani nedokládá, že by posuzovaná věc představovala častý druh soudního sporu.
14. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně substantivních práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nejsou splněny ani stěžovatelkou namítané výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka může v dalším průběhu řízení využít všech svých procesních práv. Rovněž má právo podat proti novým rozhodnutím opravné prostředky. Také jí nic nebrání v podání nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2025
Josef Baxa v. r. soudce zpravodaj