ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: Ing. Roman Škoda, IČO 10161309, se sídlem U Mlýna 2231/11, 140 00 Praha 4, zastoupený Mgr. Bc. Lukášem Topinkou, advokátem se sídlem Pplk. Sochora 1124/12, 170 00 Praha 7, proti žalované: JUDr. Jindřiška Kořínková, IČO 73629740, se sídlem Melantrichova 477/20, 110 00 Praha 1 zastoupená Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, 110 00 Praha 1, o zaplacení 267 009,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 263/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 29 Co 123/2023-154, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 29 Co 123/2023-154, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2022, č. j. 26 C 263/2021-113, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
příslušenstvím, změnil ho ohledně výše náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce pracoval pro společnost Generali Česká pojišťovna, a. s., (dále jen „GČP“) jako obchodní zástupce a jeho smluvní vztah s ní skončil dne 28. 2. 2013. Dne 27. 11. 2013 žalobce u GČP uplatnil nárok na odškodnění podle § 669 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen „obch. zák.“) v zachované prekluzivní jednoroční době.
Na základě plné moci, kterou jí žalobce udělil dne 24. 8. 2015, poskytovala žalovaná jako advokátka na základě mandátní smlouvy žalobci právní služby ve sporu se společností GČP. Dne 16. 10. 2015 podala v jeho zastoupení a po vzájemné dohodě žalobu, jíž se žalobce po GČP domáhal odškodnění ve výši 50 % maximální hodnoty jeho průměrných ročních odměn za posledních pět let. Řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 289/2015. Dne 11. 8. 2016 zaslal žalobce žalované e-mail (jehož přílohou byl rozsudek ve věci jeho kolegyně H., jímž jí byl přiznán nárok ve výši 75 % maximální hodnoty průměrných ročních odměn) s tím, že si myslí, že by mnoho věcí z argumentace a odůvodnění mohli využít.
Pokyn k rozšíření žaloby e-mail neobsahuje, až v e-mailu ze dne 1. 3. 2017 žalobce sdělil žalované, že navrhuje při dalším jednání změnit žalovanou částku na 75 %, tj. na 363 327 Kč. Žalovaná reagovala poučením, že by nárok v této části mohl být promlčený, byť se domnívá, že nikoliv, protože se pouze upravuje výše řádně uplatněného nároku. Podáním ze dne 2. 4. 2017 (doručeným soudu dne 10. 4. 2017) žalovaná žalobu rozšířila na odškodnění žalobce v rozsahu 75 %. Soud prvního stupně i soud odvolací žalobě v rozšířené výši zcela vyhověly (mimo jiné dovodily, že žalovanou vznesená námitka promlčení není důvodná).
Oba rozsudky však zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2020, č. j. 23 Cdo 3902/2019-1138, neboť uzavřel, že čtyřletá promlčecí doba počíná běžet dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat (kdy mu vzniklo právo na odškodnění podle zákona), a nikoli ode dne, kdy žalobce právo na odškodnění uplatnil u žalované v zachované prekluzivní době (dopisem ze dne 27. 11. 2013). Nalézacímu soudu uložil, aby posoudil, zda smlouva o obchodním zastoupení ze dne 1. 6. 2005 uzavřená mezi žalobcem a právní předchůdkyní GČP obsahovala ujednání o splatnosti pohledávky za odškodnění ve smyslu § 669 obch. zák., a poté znovu posoudil počátek běhu promlčecí doby.
Následně soud prvního stupně v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu vydal konečný rozsudek, jímž žalobu v rozsahu rozšíření o 25 % z důvodu promlčení zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle poměru úspěchu účastníků. Žalobci tak nebyla přiznána část nároku na odškodnění (124 003,70 Kč), část úroků z prodlení (23 027,66 Kč) a část nákladů řízení (119 978 Kč), tedy částka 267 009,36 Kč, již musel GČP (jež mu ji předtím vyplatila) vrátit a v níž spatřuje vzniklou škodu.
2. Po právní stránce soudy nárok posoudily podle § 16 a § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5819/2017 připustil, že v daném případě bylo možné poskytnout právní služby ve vyšší kvalitě, přinejmenším nabídnout žalobci výklad a komentáře aplikovaných zákonných ustanovení a seznámit jej se základní judikaturou vztahující se k běhu promlčecí doby upravené v obchodním zákoníku, avšak uzavřel, že pochybení žalované nemělo v posuzované věci rozhodující vliv na částečný neúspěch žalobce. Ten se ve své právní věci velmi dobře orientoval, důležité otázky nenechával na rozhodnutí žalované, naopak jí veškerá podání připomínkoval a přesně specifikoval své požadavky, rozhodoval i o detailech vedení soudního řízení, a tudíž bylo výlučně na něm rozhodnutí o tak významné otázce, jakou byla výše žalobního nároku.
Jestliže dal žalované pokyn k rozšíření žaloby až dne 1. 3. 2017, neexistuje příčinná souvislost mezi jejím jednáním spočívajícím v doručení písemného návrhu na rozšíření žaloby až dne 10. 4. 2017 a promlčením nároku, k němuž došlo dne 28. 2. 2017. Ohledně běhu promlčecí doby nelze na žalovanou klást nepřiměřené požadavky, neboť původně jí daly v této otázce za pravdu jak soud prvního stupně, tak soud odvolací (soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2310/2013). Navíc se v řízení neprokázalo, že by žalobce informoval žalovanou před 1.
3. 2017 o svém záměru žádat na odškodnění vyšší částku, než jaká byla uplatněna žalobou, a proto do té doby nebylo důvodu o promlčení uvažovat. Odvolací soud nepovažoval dále za přiměřené, aby žalovaná sama iniciativně vedla žalobce k rozšíření žalobního nároku. Přede dnem 31. 3. 2017 neměla ani všechny podklady pro původně uplatněný nárok a odškodnění záviselo na prokázání podstatných výsledků činnosti obchodního zástupce pro zastoupeného a úspěch v takovém řízení není a v daném případě rozhodně nebyl jednoznačně predikovatelný.
Z těchto důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že soudy nesprávně právně posoudily odpovědnost žalované za vzniklou škodu, čímž se odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu, že došlo též k extrémnímu rozporu mezi skutkovým zjištěním soudů a provedenými důkazy a že se odvolací soud v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3398/22 dostatečně nevypořádal s argumentací žalobce (zejména s jeho odkazem na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 121/2010).
Namítá, že žalovaná se domnívala, že GČP měla právo mu odebrat správu pojistného kmene, což by vylučovalo jeho právo na odškodnění a nesprávně jej informovala o tom, že posledním dnem promlčecí doby jeho nároku je den 27. 11. 2017. Tyto její právní názory jej ovlivnily, a proto souhlasil s jejím návrhem, že k rozšíření žaloby o dalších 25 % odškodnění přistoupí až na základě postoje soudu při prvním jednání. Dovolatel zdůraznil, že se v otázkách vedení soudního sporu nevyzná, o věc se zajímal, avšak pouze v rámci samostudia.
Je přesvědčen, že povinností žalované bylo poučit jej o blížícím se konci promlčecí doby a o vhodnosti rozšíření žaloby, neboť z rozhodnutí ve věci H. (které žalované zaslal již v srpnu 2016) se podávalo, že soudy přiznávají nárok ve výši 75 % maximální hodnoty průměrných ročních odměn za posledních pět let. Na povinnost poučit žalobce nemůže mít vliv, že se o právní problematiku aktivně zajímal, a i kdyby žalované dával pokyny k vedení sporu, nezbavuje ji to povinnosti poučit jej, pokud by mu mohly způsobit újmu.
Jestliže soudy dospěly k jinému právnímu závěru, odchýlily se od rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 121/2010 a 25 Cdo 5819/2017. S odkazem na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2038/2018 dovolatel namítá, že žalovaná nepředložila žádný relevantně vyargumentovaný právní názor, kterým by zdůvodnila, proč by měly soudy rozhodnout v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (jak v otázce promlčení, tak v otázce výše nároku). Právní názory žalované tedy nebyly jedněmi z možných, běžnými výkladovými metodami obhajitelných názorů, nýbrž odporovaly publikované judikatuře i komentářové literatuře, a lze proto po žalované požadovat, aby podle této judikatury postupovala.
Otázka, zda je možné žalobní nárok po uplynutí promlčecí doby rozšířit, aniž by protistrana mohla efektivně uplatnit námitku promlčení, byla judikaturně dávno postavena najisto (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011), a nemůže být tudíž řeč o „odlišném právním názoru advokáta“, nýbrž jednoznačně o nesprávném právním posouzení. Skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaná přede dnem 31. 3. 2017 neměla ani všechny podklady pro nárok uplatněný ve výši 50 % z průměrné roční odměny, označuje dovolatel za stojící v extrémním rozporu s provedeným dokazováním i elementární logikou, protože podklady pro nárok ve výši 50 % a 75
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání zrekapitulovala skutkový stav a obsah rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Následně se podrobně vyjádřila k obsahu dovolání, přičemž rozporovala jeho důvodnost. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda žalovaná při výkonu advokacie dodržela standard vyžadovaný § 16 zákona o advokacii. Dovolání je důvodné.
6. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
7. Podle § 16 zákona o advokacii advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. (odstavec 1) Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. (odstavec 2).
8. Podle § 24 zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Advokát odpovídá za újmu způsobenou klientovi i tehdy, byla-li újma způsobena v souvislosti s výkonem advokacie jeho zástupcem nebo jiným jeho zaměstnancem než zaměstnaným advokátem; odpovědnost těchto osob za újmu způsobenou zaměstnavateli podle zvláštních právních předpisů tím není dotčena. (odstavec 1) Advokát nebo společnost anebo zahraniční společnost se odpovědnosti podle odstavců 1 až 3 zprostí, prokáží-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na nich požadovat. (odstavec 2).
9. Odpovědnost advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Tato koncepce vyjadřuje zvýšené nároky, jež jsou kladeny na advokáty jako odborníky vykonávající specializovanou činnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011).
Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii). Z podstaty poskytování právních služeb vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 121/2010). Zároveň však platí, že takto koncipovaná odpovědnost se neuplatní automaticky a bez dalšího. Na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky a správnost výkonu advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru tvrzeného pochybení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013). V rozhodnutí ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, Nejvyšší soud doplnil, že i když zákon již podrobněji rozsah konkrétních povinností advokáta nevymezuje, lze pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací.
Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje. Znalostní povinnost předpokládá především odpovídající „obecnou“ znalost zejména oboru (oborů), kterého se mandát dotýká. Míra, tj. hloubka a rozsah právních vědomostí, je otázkou standardu péče, tedy objektivizované úrovně, která musí být zachována, aby právní služby byly poskytovány svědomitě ve smyslu § 16 odst. 2 zákona o advokacii.
Při nedodržení tohoto standardu (úrovně) je dán jeden z předpokladů odpovědnosti advokáta za škodu. Advokát má rovněž povinnost ověřovací, kterou lze charakterizovat tak, že cílem advokáta je vyjasnit všechny otázky, které
mohou být relevantní pro právní posouzení případu, a vyjasnit pochybnosti, které musí jako znalec práva identifikovat. Jinak řečeno, nesmí se spokojit s objemem či rozsahem poskytnutých informací, nýbrž jeho úkolem je zjistit úplný a objektivní stav věci. Advokát by měl vycházet z maximálně účelného přístupu založeného na zkušenosti a nejpravděpodobnějším výsledku a dbát především na včasnost jednotlivých kroků [srov. Tichý, L. (ed.) Odpovědnost advokáta za škodu. Praha: C. H. Beck 2013, s. 115, 118, 125, 133]. 10. V rozsudku ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2224/2012, Nejvyšší soud uvedl, že pokud není výslovně sjednáno, že smlouva mezi advokátem a klientem se vztahuje pouze na některé konkrétně vymezené úkony, nebo je tato povinnost vyloučena pozdějším výslovným pokynem klienta, je povinností advokáta postupovat tak, aby byly oprávněné zájmy klienta řádným způsobem chráněny a prosazovány, k čemuž je advokát povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky, které mohou sloužit zájmům klienta v právní záležitosti, jež je předmětem smlouvy o poskytnutí právní služby, tj. jak prostředky procesněprávní povahy, tak povahy hmotněprávní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2679/2006, nebo ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4243/2015). 11. Povinností soudu, rozhodujícího o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi, je rovněž vyřešit jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl a nemusel by tak uspokojit proti němu uplatněnou pohledávku, nebo naopak od protistrany by obdržel plnění, jež na ní požadoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, popř. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. roz. obč.“). 12. V posuzované věci bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli mandátní smlouvu, na základě níž žalovaná jako advokátka zastupovala žalobce ve sporu s GČP o vymožení jeho nároku podle § 669 obch. zák. Dohodli se na tom, že žalovaná u soudu uplatní jménem žalobce částku ve výši 50 % maximální hodnoty průměrných ročních odměn žalobce za posledních pět let. Dne 11. 8. 2016 zaslal žalobce žalované e-mail, jehož přílohou byl rozsudek ve věci jeho kolegyně H., jíž bylo tímto rozsudkem přiznáno 75 % maximální hodnoty průměrných ročních odměn. Nejpozději v té době měla žalovaná po odborné stránce zvážit možnou úspěšnost rozšíření žaloby o dalších 25 % maximální hodnoty průměrných ročních odměn žalobce (i když ji tím žalobce přímo nepověřil), a po odborné stránce posoudit mimo jiné i to, dokdy je možné žalobu rozšířit, aby nedošlo k promlčení tohoto (rozšířeného) nároku. Její povinností jako odborníka bylo nastudovat příslušnou právní úpravu a s ní související judikaturu a poté žalobce poučit o výhodách i rizicích spojených s uplatněním případně rozšířeného nároku, a to včetně případného promlčení. Otázka promlčení žalobcem uplatňovaného nároku již v té době (rok 2016) byla judikaturou vyřešena (rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněný pod č. 28/1984 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod č. 10/2014 Sb. rozh. obč., případně usnesení ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3244/2016), stejně jako to, že hmotněprávní účinky nově uplatněného nároku nastávají dnem, kdy soudu změna žaloby došla (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 664/2002). Jestliže tak nepostupovala, nedostála své povinnosti znalostní ani poučovací, přičemž z hlediska objektivní odpovědnosti advokáta není podstatné, zda žalovaná žalobce nepoučila vůbec či ho poučila nesprávně. Na popsaných povinnostech žalované nic nemění, že nebyla povinna vést žalobce iniciativně k rozšíření žalobního nároku; byla však povinna poskytnout mu odborné informace (poučení). 13. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že na advokáty nelze klást nepřiměřené požadavky, avšak o takovou situaci se zde nejedná. Jak již bylo uvedeno, v době sporu vedeného mezi žalobcem a GČP již byla judikatura v otázce počátku běhu promlčecí doby u nároku žalobcem uplatňovaného i otázce promlčení při rozšíření žaloby ustálena. Nejednalo se proto v otázce promlčení rozšířeného nároku o jeden z možných, běžnými výkladovými metodami obhajitelných právních názorů, který by neodporoval publikované judikatuře, a proto právní závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2310/2013, na nějž odkázal odvolací soud, na posuzovanou věc nedopadají. Dovolateli lze proto přisvědčit, že neznalost judikatury lze žalované klást k tíži, a proto nedostála ani své povinnosti znalostní. 14. Neobstojí ani argumentace odvolacího soudu týkající se jeho angažovanosti ve věci. Je zcela pochopitelné, že se žalobce o vedení sporu zajímal, v problematice nároku podle § 669 obch. zák. se proto částečně orientoval, s žalovanou komunikoval a připomínkoval jí různá podání. Aktivita zastoupeného klienta ale rozhodně nezbavuje jeho advokáta (není-li zmocněn pouze k některým konkrétním úkonům) povinnosti postupovat v souladu s § 16 zákona o advokacii ve smyslu výkladu provedeného ustálenou judikaturou, a v případě, že by jeho pokyny byly nesprávné, jej po odborné stránce poučit. Bylo sice na žalobci, jak vysokou částku žalovaná jeho jménem uplatní u soudu, avšak povinností žalované bylo zajistit, aby jeho rozhodnutí bylo informované, přičemž této povinnosti nedostála. Nelze proto klást k tíži žalobce, že žalované dal pokyn k rozšíření žaloby až 1. 3. 2017, tedy až po uplynutí promlčecí doby. Tak by tomu mohlo být pouze v případě, že by mu žalovaná poskytla dostatečné odborné informace nejen o pravděpodobnosti úspěchu v řízení při rozšíření žaloby (ten však vzhledem k v té době neustálené judikatuře nebyl v daném případě jednoznačně predikovatelný) a rizicích spojených s uplatněním vyššího nároku, ale zejména o běhu promlčecí doby k uplatnění tohoto nároku, jenž judikaturou již vyřešen byl a žalovaná mu proto měla poskytnout správné informace (poučení). K argumentaci, že žalovaná neměla k 31. 3. 2017 dostatek podkladů ani k uplatnění nároku ve výši 50 % z průměrné roční odměny, jíž odvolací soud podepřel svůj závěr o nedůvodnosti žaloby, lze poznamenat, že nebránilo-li to podání žaloby dne 16. 10. 2015, není zřejmé, proč by taková okolnost měla bránit uplatnění nároku ve výši 75 % z průměrné roční odměny. 15. Dovolací soud uzavírá, že odvolací soud se při svém právním posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jeho rozsudek je nesprávný, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud v souladu s judikatorními závěry uvedenými výše posoudí, zda porušení povinností žalované ve smyslu § 16 zákona o advokacii je v příčinné souvislosti s žalobcem tvrzenou škodou a o věci znovu rozhodne. 16. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. 17. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu