25 Cdo 5819/2017-256
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně: Z. P.,
zastoupena JUDr. Kateřinou Stránskou, Ph.D., advokátkou se sídlem Dvorecká
1162/2a, Praha 4, proti žalované: H. O., advokátka, IČO 66218322, se sídlem
Voráčovská 937/14, Praha 4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované:
Generali Pojišťovna a.s., IČO 61859869, se sídlem Bělehradská 132, Praha 2,
zastoupena JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou, se sídlem Bílkova 132/4,
Praha 1, o 1 784 555 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 70 C 110/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co 222/2017-231, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co 222/2017 – 231,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla
uzavřena smlouva o právní pomoci, jejímž předmětem byl sepis darovací smlouvy a
následné podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Darovací smlouvou ze dne 22. 5. 2014 darovala žalobkyni její matka ideální ?
nemovitostí – pozemku parc. s rodinným domem na adrese P.– S., K.. Žalovaná
návrh na vklad nepodala a matka žalobkyně dne 29. 12. 2014 zemřela. Ideální
polovina nemovitosti, která byla předmětem darovací smlouvy, se stala předmětem
dědického řízení. Žalobkyně nabyla ? této nemovitosti a další dědici (synovci
žalobkyně) též dohromady ? nemovitosti. Na schůzce v kanceláři žalované konané
dne 26. 10. 2015 žalovaná žalobkyni sdělila, že v darovací smlouvě udělala
chybu v datu, proto následně nepodala návrh na vklad do katastru nemovitostí.
Na dotaz ohledně dědického řízení sdělila žalobkyni, že „už se s tím nedá nic
dělat“ a dědici obdrží příslušný dědický podíl. Nesdělila žalobkyni, že by
mohla darovací smlouvu uplatnit v dědickém řízení. Nárok žalobkyně posoudil
soud prvního stupně podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a
dospěl k závěru, že žalovaná nepodáním návrhu na vklad vlastnického práva do
katastru nemovitostí a následným nepoučením žalobkyně o možnosti zabránit
vzniku škody uplatněním darovací smlouvy v dědickém řízení způsobila žalobkyni
škodu, jestliže se její majetek oproti očekávanému stavu nezvětšil. Výši škody
dovodil soud z hodnoty celé nemovitosti, tj. z částky 7 138 220 Kč. Žalobkyně
do svého vlastnictví v důsledku jednání žalované nenabyla podíl o velikosti ?
nemovitosti, jehož hodnota činí 1 784 555 Kč. Od této částky soud odečetl
částku 125 041 Kč představující hodnotu majetku, který žalobkyně nabyla jako
dědička po zůstavitelce a který by v případě darování ? nemovitosti před smrtí
zůstavitelky již v dědickém řízení nenabyla, neboť by na povinný díl byla
započtena hodnota darované nemovitosti (§ 1660 odst. 2 a § 1658 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18
Co 222/2017 - 231, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci
samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém
rozhodování vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ale
na rozdíl od něj dovodil, že s ohledem na faktické ukončení právního zastoupení
žalovanou, která odevzdala žalobkyni předmětnou darovací smlouvu, již nebylo
její smluvní povinností poučovat žalobkyni o dalších možných postupech v
realizaci smlouvy. Došlo tedy k přetržení příčinné souvislosti mezi
protiprávním jednáním žalované a škodou, která vznikla až na základě
dobrovolného jednání žalobkyně, jež nejprve uzavřela dědickou dohodu a následně
čtvrtinový podíl na nemovitosti od ostatních dědiců odkoupila.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného
posouzení otázky odpovědnosti advokáta za škodu v souvislosti s výkonem
advokacie, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury.
Namítala, že odvolací soud předpokládal jako správný postup žalobkyně proti
výslovnému poučení žalované advokátky. Ač žalovaná žalobkyni sdělila, že
darovací smlouva již není právně použitelná, měla žalobkyně smlouvu předložit v
dědickém řízení. Závěr soudu o přetržení příčinné souvislosti je nelogický a
nepřesvědčivý. Na chování žalobkyně mělo vyjádření advokátky zásadní vliv a
vyvolání představy, že již není možné prosadit právní následky darovací
smlouvy, bylo natolik zásadní v rozhodovací rovině žalobkyně, že neuplatnění
darovací smlouvy v dědickém řízení není možné považovat za samostatný a od
škodlivého následku oddělitelný následek, který by znamenal přerušení příčinné
souvislosti. Pochybení žalované při plnění smluvního závazku, stejně jako
neposkytnutí poučení, je podstatnou a zásadní příčinou, bez které by ke vzniku
škody nedošlo. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2789/2006, a navrhla, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považovala podané dovolání za nedůvodné, rozhodnutí odvolacího soudu
má za správné.
Vedlejší účastník rovněž navrhl podané dovolání zamítnout, zdůraznil, že k
ukončení zastoupení došlo nejpozději ke dni smrti matky žalobkyně. Jednání,
které poté obě účastnice vedly, již nemohou být považována za pokračování
právního zastoupení, neboť jejich předmětem byla náhrada vzniklé škody.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a
je přípustné (§ 237 o. s. ř.) pro řešení otázky porušení povinnosti v
souvislosti s výkonem advokacie, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury dovolacího soudu.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, tento zákon upravuje
podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování
právních služeb advokáty (dále jen "výkon advokacie"). Podle odst. 2 věty
první poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a
jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad,
sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci,
jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu.
Podle § 16 odst. 1 tohoto zákona advokát je povinen chránit a prosazovat práva
a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není
vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát
povinen klienta přiměřeně poučit. Podle odst. 2 při výkonu advokacie je advokát
povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné
prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého
přesvědčení pokládá za prospěšné.
Podle § 24 odst. 1 věta první zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za
újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odst. 4
advokát nebo společnost se odpovědnosti podle odstavců 1 až 3 zprostí, prokáží-
li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze
na nich požadovat.
Odpovědnost advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z
odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je
založena na současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou výkon
advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem
škody. Tato koncepce vyjadřuje zvýšené nároky, jež jsou kladeny na advokáty
jako odborníky vykonávající specializovanou činnost (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu – C. H. BECK pod C 13865, dále jen „Soubor“).
Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta,
využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu
klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16 odst. 1 a 2
zákona o advokacii). Z podstaty poskytování právních služeb vyplývá, že advokát
je při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou
péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí
potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření
možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů
(informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, Soubor C 10101).
Zároveň však platí, že takto koncipovaná odpovědnost se neuplatní automaticky a
bez dalšího. Na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky a správnost výkonu
advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a
charakteru tvrzeného pochybení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.
2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013, Soubor C 14288).
I když zákon již dále podrobněji rozsah konkrétních povinností advokáta
nevymezuje, lze pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a
oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16
zákona o advokacii podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací.
Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou
podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a
odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a
postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech,
které pro klienta jako příkazník zajišťuje.
Odvolací soud nesplnění předpokladů odpovědnosti žalované advokátky za škodu
dovodil ze závěru, že žalovaná byla pověřena pouze sepisem smlouvy a podáním
návrhu na vklad vlastnického práva na katastr nemovitostí, přičemž odevzdáním
smlouvy žalobkyni (aniž by byl návrh na vklad podán) došlo k faktickému
ukončení právního zastoupení žalovanou a nebylo již její povinností poučovat
žalobkyni o dalších možných postupech v realizaci smlouvy. S tímto závěrem
dovolací soud nesouhlasí.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1204/2003,
jehož závěry se uplatní i v poměrech nové právní úpravy, jestliže zůstavitel za
svého života daroval nemovitost a návrh na vklad nebyl dosud podán, zařadí se
do pasiv dědictví závazek převést na nabyvatele vlastnické právo k nemovitosti
v odpovídající hodnotě.
Pochybila-li žalovaná a v rozporu se smlouvou o právní pomoci nepodala návrh na
vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle sepsané darovací
smlouvy, nelze tím mít její povinnost poskytnout právní službu za skončenou. V
takovém případě mělo následovat nalezení reálného řešení, jak pochybení
napravit a zajistit převod vlastnického práva na žalobkyni, k čemuž právní
služba poskytnutá žalovanou měla vést. Bylo tedy její povinností, vzhledem ke
znalosti právní problematiky, poučit žalobkyni jako klientku, že uzavřenou
darovací smlouvu může uplatnit v dědickém řízení. Neučinila-li tak, respektive
poučila-li ji chybně, je nutno i tento její postup považovat za součást výkonu
advokacie, k němuž se žalobkyni zavázala v souvislosti s právní službou ohledně
darovací smlouvy. Jestliže žalobkyně následně uzavřela v rámci probíhajícího
dědického řízení dohodu s ostatními dědici, v důsledku které nenabyla ?
nemovitosti, kterou měla nabýt podle darovací smlouvy, nevylučuje tato okolnost
odpovědnost žalované podle § 24 zákona o advokacii, jestliže žalovaná
nedostatečným, resp. chybným poučením žalobkyně nezabránila vzniku škody. Závěr
odvolacího soudu o neexistenci povinnosti poučit žalobkyni o možnostech nápravy
pochybení žalované a o přetržení příčinné souvislosti tak není správný a je v
rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 347/2016). K otázce přetržení příčinné
souvislosti dovolací soud uvádí, že okolnost, jež přerušuje příčinnou
souvislost, musí působit jako samostatná příčina vzniku téže újmy a musí být
způsobilá vyvolat stejný následek, jenž nastal působením původní příčiny. V
projednávané věci nepodání návrhu na vklad zůstalo prvotní příčinou, bez níž by
ke škodě nedošlo a bez níž by ani nepřicházela do úvahy dědická dohoda v
podobě, jak ji žalobkyně uzavřela. K prvotní příčině přistoupila okolnost další
(chybné poučení klientky advokátkou) a obě dohromady znamenaly vznik škody.
Uzavření dědické dohody nebylo samostatnou příčinou vzniku újmy, a tuto
okolnost tak nelze považovat za okolnost přerušující příčinnou souvislost (viz
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1457/2008).
Uplatněný dovolací důvod je tudíž naplněn.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta prvá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný, soud v dalším řízení znovu
posoudí naplnění všech podmínek odpovědnosti advokáta a bude se též zabývat
výší vzniklé škody s ohledem na nepominutelné dědice, povinné díly a započtení
na povinný díl. V novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů tohoto
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu