25 Cdo 2310/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce M. V., zastoupeného JUDr. Lenkou Patenidisovou, advokátkou, se sídlem
Praha 1, Charvátova 11, proti žalované JUDr. V. P., advokátce, se sídlem Praha
1, V Jámě 1, zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou, se sídlem Praha
1, V Jámě 1, o zaplacení 288.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 125 EC 18/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013, č.j. 19 Co 83/2013-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám její zástupkyně JUDr. Veroniky
Faltysové na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.809,60 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako advokátka
sepsala dne 25. 6. 1997 pro žalobce dohodu o rozpuštění sdružení a majetkovém
vypořádání (dále jen „dohoda“). Podle této dohody mělo být sdružení založené
mezi žalobcem a M. Š. rozpuštěno ke dni 25. 6. 1997, žalobce se měl stát
výlučným vlastníkem vyjmenovaných nemovitostí a veškerého dalšího majetku
sdružení, M. Š. pak měl ve splátkách vyplatit vypořádací podíl ve výši
288.000,- Kč (splatil jej v době od 19. 1. 1998 do 7. 10. 2002). V soudním
řízení vedeném M. Š. proti žalobci byla dohoda shledána neplatnou pro rozpor se
zákonem, neboť způsob vypořádání mezi účastníky v rozporu s ustanovením § 841
obč. zák. nerespektoval požadavek na rovnost podílů sjednaný ve smlouvě o
sdružení ze dne 16. 1. 1994. Soud dospěl k závěru, že žalovaná podle § 24 odst.
1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, odpovídá za škodu, která vznikla žalobci
plněním na základě neplatné dohody, když jeho nárok na vydání bezdůvodného
obohacení proti M. Š. je již promlčen. Žalovaná se své odpovědnosti nemůže
zprostit tvrzením, že spoléhala na informaci svého klienta (žalobce), že
vypořádací podíly obou stran budou stejné. Text dohody neobsahuje (kromě
nemovitostí) vyjmenování majetku a závazků sdružení a vyčíslení jejich hodnoty,
postrádá řešení otázky vnosů účastníků do sdružení. Žalovaná mohla škodě
vzniklé žalobci zabránit při vynaložení takového úsilí, které je od advokáta
možno požadovat, neboť neplatnost dohody o vypořádání byla způsobena nedostatky
a pochybením při její formulaci.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2013, č.j. 19
Co 83/2013-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud,
vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, konstatoval, že žalovaná
sepsala dohodu podle požadavků svého klienta vedena právním názorem, že členové
sdružení se mohou při rozpuštění sdružení vypořádat jinak, než bylo sjednáno ve
smlouvě o založení sdružení. Stejný názor ostatně zaujaly i soudy nižších
stupňů v soudním řízení vyvolaném M. Š.; k závěru o neplatnosti dohody dospěly
až po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo
1272/2005, v němž Nejvyšší soud dovodil, že způsob majetkového vypořádání
sdružení sjednaný ve smlouvě o sdružení (v daném případě rovnost podílů členů
sdružení) musí být v dohodě o vypořádání respektován. Odvolací soud s odkazem
na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1084/2011 dospěl k závěru, že
advokát by mohl nést odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku jím sepsané
neplatné smlouvy pouze v případě, že by se jednalo o neplatnost „na první
pohled“. Za situace, kdy žalovaná sepsala dohodu v duchu svého právního názoru,
který před soudy nejprve obstál a až následně byl shledán nesprávným, nelze
dovodit její odpovědnost za škodu vzniklou žalobci.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se,
že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1084/2011, na něž odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku odkázal, se na danou věc nevztahuje. Podle dovolatele
je třeba rozlišit, kdy se jedná o právní názor advokáta na postup v konkrétní
věci, a kdy advokát zastává právní názor, jenž je v přímém rozporu s normativní
větou zákona. Argumentaci odvolacího soudu, že odpovědnost advokáta by bylo lze
dovodit pouze v případě „neplatnosti na první pohled“, považuje za nejasnou. V
dané věci bylo prokázáno, že žalovaná věděla o nesouladu dohodnuté výše
vypořádacího podílu s dikcí zákona i smlouvou o sdružení, vypracovala však
dohodu odporující zákonu, aniž by žalobce na tuto skutečnost upozornila. Podle
dovolatele je advokát povinen odmítnout sepis smlouvy odporující zákonu.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že
je žalovaná povinna uhradit žalobci 288.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
7,75 % ze žalované částky od 8. 1. 2011 do zaplacení, a přiznal mu náhradu
nákladů řízení před soudy všech stupňů, popřípadě aby napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání obšírně zabývá otázkou jeho
přípustnosti z hlediska zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a obecnými předpoklady
odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie.
Uvádí, že se při sepisu dohody řídila pokynem svého klienta a že se jednalo o
dvoustranný právní úkon, projev vůle (obou) účastníků, který stvrdili svými
podpisy. Žalovaná „postupovala z právního hlediska naprosto v pořádku, neboť
opravdu není ekonom ani účetní, a v tomto směru nemůže přezkoumávat údaje
poskytnuté klientem“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu vydanému 10. 4. 2013 podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
dovolání podané včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je
přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky odpovědnosti advokáta za
škodu vzniklou jeho klientovi v důsledku sepsání neplatné smlouvy, jež dosud
nebyla dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena, avšak není
důvodné.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť k jednání, v němž je spatřováno porušení
povinnosti stanovené právními předpisy, jež zakládá právo na náhradu škody
uplatněné v tomto řízení, došlo před 1. 1. 2014, a dále podle zákona č. 85/1996
Sb., o advokacii, ve znění účinném do 4. 10. 1999 (dále jen „zákon o
advokacii“).
Podle § 16 zákona o advokacii je advokát povinen chránit a prosazovat práva a
oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán,
jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát
povinen klienta přiměřeně poučit (odst. 1). Při výkonu advokacie je advokát
povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné
prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého
přesvědčení pokládá za prospěšné (odst. 2).
Podle § 24 odst. 1 věty první zákona o advokacii odpovídá advokát klientovi za
škodu, kterou mu způsobil v souvislosti výkonem advokacie. Podle odst. 3 tohoto
ustanovení se advokát odpovědnosti podle odst. 1 zprostí, prokáže-li, že škodě
nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm
požadovat.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem
advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní
odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon
advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem
škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba
posuzovat z hlediska ustanovení § 16 zákona o advokacii (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný v Souboru
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1743).
Nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nesprávném nebo nevhodně zvoleném
způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení je přitom třeba posuzovat
vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení; je
rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní
názor (který je později soudy odmítnut) a kdy například podá za svého klienta
opravný prostředek opožděně, s formálními (technickými) nedostatky, apod.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo
1084/2011). Na advokáta nelze však klást nepřiměřené požadavky, např. aby v
situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná, předjímal
budoucí vyřešení takové otázky judikaturou vyšších soudů (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, publikovaný v
Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 10101).
V řízení, v němž se M. Š. domáhal revize majetkového vypořádání, byla dohoda o
majetkovém vypořádání členů rozpuštěného sdružení shledána neplatnou podle
ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, konkrétně pro rozpor s
ustanovením § 841 obč. zák., teprve v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2007, sp. zn. 26 Odo 1272/2005, když předtím soud prvního stupně i soud
odvolací považovaly dohodu za platnou. Neplatnost dohody byla spatřována v tom,
že nebyla zachována rovnost podílů účastníků sdružení dohodnutá ve smlouvě o
sdružení.
Podle § 841 obč. zák. při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení
hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek
získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě,
jinak rovným dílem.
Řešení otázky, zda se účastníci sdružení mohou při vypořádání odchýlit od
způsobu vypořádání sjednaného smlouvou o sdružení z dikce citovaného ustanovení
jednoznačně neplyne, v době sepsání dohody o vypořádání nebyla tato otázka
řešena zveřejněnou judikaturou a nevyjadřovala se k ní ani reprezentativní
odborná literatura (srov. např. Pelikánová, I. a kol. Obchodní právo, I. díl,
Praha“ CODEX, 1994, s. 352 a n.; Kopáč, L. in Knappová, M., Švestka, J. a kol.
Občanské právo hmotné, svazek II. Praha“ CODEX, 1995, s. 264 a n.; Macek, J. in
Jehlička, O., Švestka, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha“
C. H. Beck, 1996, s. 837 a n.). Nelze mít za nepochybné, že „smlouva“ zmíněná v
tomto ustanovení je smlouva o sdružení, když stejně tak by bylo možno dovodit,
že jde o smlouvu o vypořádání. Dle § 2 odst. 3 obč. zák. si účastníci
občanskoprávních vztahů mohou dohodou upravit odchylně od zákona, jestliže to
zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že
se od něj nelze odchýlit. Uvedené ustanovení vyjadřuje zásadu dispozitivnosti
norem občanského práva, kogentní normy jsou výjimkou. Ustanovení § 841 obč.
zák. výslovně nestanoví, že se od něj nelze odchýlit a nevyplývá to ani z jeho
povahy. Výše uvedená odborná literatura naopak naznačovala dispozitivnost
tohoto ustanovení („Podíly na majetku získaném společnou činností jsou
dispozitivně upraveny jako stejné.“ – viz Pelikánová in cit. dílo;
„...účastníci rozpuštěného sdružení si formu a způsob vypořádání mohou upravit
podle okolností a svých potřeb“ – viz Macek in cit. dílo). Je tedy obhajitelný
názor, že se dohodou o vypořádání lze od rovnosti podílů sjednané ve smlouvě o
sdružení odchýlit. Takto také věc posoudily soud prvního stupně a soud odvolací
ve výše zmíněném sporu. Teprve dovolací soud v r. 2007 zaujal názor odchylný.
Za této situace lze přisvědčit závěru, že žalovaná sepsáním dohody o
vypořádání, jež se odchylovala od rovnosti podílů, neporušila povinnosti
advokáta, neboť názor o možnosti odchýlit se dohodou stran od způsobu
vypořádání sjednaného smlouvou o sdružení byl jeden z možných, běžnými
výkladovými metodami obhajitelných názorů, neodporoval publikované judikatuře a
odborné literatuře, a na žalované proto nebylo možno spravedlivě požadovat, aby
předjímala posléze Nejvyšším soudem zaujatý odlišný právní názor.
Tvrzení dovolatele, že bylo prokázáno, že žalovaná (v době sepsání dohody o
vypořádání) věděla o nesouladu dohodnuté výše vypořádacího podílu s dikcí
zákona, nemá oporu ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno rozhodnutí
odvolacího soudu. Okolnost, zda žalovaná věděla o rozporu dohody se smlouvou o
sdružení, není se zřetelem k výše uvedeným právním závěrům relevantní.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je z hlediska
uplatněných dovolacích námitek správné. Proto Nejvyšší soud dovolání podle §
243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž nařizoval k
projednání dovolání jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a je odůvodněn
tím, že žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím řízení
úspěch, je povinen nahradit náklady dovolacího řízení žalované. Náhrada nákladů
dovolacího řízení vzniklých žalované sestává z odměny zástupce (advokáta) za
jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle § 1 odst. 2, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, §
11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů v
částce 9.460,- Kč, paušální náhrady výdajů podle § 13 odst. 3 téhož předpisu v
částce 300,- Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %
(tj. 2.049,60 Kč) celkem činí 11.809,60 Kč. Odměna advokáta byla určena podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ačkoli ustanovení § 151
odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta podle sazeb
stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem,
avšak vyhláška č. 484/2000 Sb., jež byla k tomuto účelu vydána, byla nálezem
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním
pořádkem zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013) a jiný
předpis určující odměnu advokáta než vyhláška č. 177/1996 Sb. není k dispozici.
Náklady zastoupení žalované nelze přitom považovat za neúčelné jen proto, že je
sama advokátkou, neboť z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod
plyne právo každého, tj. i osoby s právnickým vzděláním, vykonávající advokátní
činnost, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány
veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech
účastníků před zákonem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3819/13).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu