ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce T. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Brno,
Marie Steyskalové 767/62, proti žalovaným 1) JUDr. Z. O., advokátce se sídlem
Brno, Dřevařská 25, zastoupené JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem
Brno, Dřevařská 25, a 2) Mgr. M. B., advokátovi se sídlem Brno, Marie
Steyskalové 767/62, zastoupeným Mgr. Evou Hnátkovou, advokátkou se sídlem Brno,
Marie Steyskalové 767/62, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných
Generali Pojišťovna a.s., IČO 61859869, se sídlem Praha 2, Bělehradská 132,
zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova
736/17, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C
197/2010, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
1. 4. 2015, č. j. 44 Co 421/2013-200, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud zrušil rozsudek
soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2), se zamítá; jinak
se dovolání odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby oběma žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu
společně a nerozdílně 2.460.000 Kč na náhradě škody, která mu vznikla v
důsledku vadně poskytnuté právní pomoci žalovanými advokáty. Škoda vznikla tím,
že žalovaná 1) sepisem série smluv, jejichž účelem bylo zajištění dluhu z
půjčky poskytnuté žalobcem L. R. formou tzv. „propadné zástavy“ neplatné pro
rozpor se zákonem a judikaturou, a žalovaný 2) neupozorněním na možné promlčení
pohledávky ze smlouvy o půjčce a zástavního práva při zastupování žalobce v
řízení o určení vlastnictví nemovitostí, jež sloužily jako propadná zástava,
způsobili promlčení žalobcovy pohledávky ze smlouvy o půjčce.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 3. 2013, č. j. 16 C 197/2010-157,
žalobu proti oběma žalovaným zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k
závěru, že žalobci nevznikla škoda a žalovaná 1) neporušila právní povinnost
sepisem smluv ze dne 9. 6. 2006, neboť tyto smlouvy nebyly shledány neplatnými
a v době jejich sepisu neexistoval žádný právní předpis, který by takový postup
přímo zakazoval. Ani žalovaný 2) neporušil žádnou právní povinnost při
poskytování právní pomoci, neboť žalobce jej zmocnil pouze k zastupování v
řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 275/2008, v němž se
L. R. úspěšně domohla určení vlastnictví nemovitostí, jež byly předmětem
uvedené kupní a zástavní smlouvy, avšak proti žalobci T. K., jenž byl v
uvedeném řízení v postavení žalovaného zastoupen žalovaným 2), byla žaloba pro
nedostatek pasivní legitimace zamítnuta. S ohledem na rozsah zastupování v
uvedeném řízení neměl žalovaný 2) vůči žalobci poučovací povinnost ve vztahu k
okolnostem týkajícím se půjčky ze dne 9. 6. 2006 a možnosti promlčení
pohledávky z půjčky L. R.
K odvolání žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2015, č.
j. 44 Co 421/2013-200, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a
žalovanou 1) potvrzen, ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) včetně
souvisejících výroků byl rozsudek zrušen, věc byla v tomto rozsahu vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve
vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění
městského soudu. Přisvědčil závěru, že jednání žalované 1) nebylo v příčinné
souvislosti s promlčením pohledávky žalobce, a tudíž ani se vznikem škody,
avšak neztotožnil se s posouzením věci ve vztahu k žalovanému 2). Žalovaný 2)
byl komplexně informován o smluvních ujednáních mezi žalobcem a jeho smluvními
partnery, byl mu proto znám obsah všech smluv uzavřených dne 9. 6. 2006, a
musel tedy předvídat promlčení pohledávky žalobce. Ze všech těchto skutečností
učinil odvolací soud závěr, že žalovaný 2) měl poskytnout žalobci právní
poučení o možných dopadech výsledku sporu o určení vlastnictví nemovitostí
včetně možnosti promlčení zajištěné pohledávky, tedy žalovaný 2) porušil své
povinnosti advokáta ve smyslu § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a
odpovídá tak žalobci za škodu spočívající v nedobytnosti promlčené pohledávky.
Proti tomuto rozsudku (do všech výroků) podal žalovaný 2) dovolání, jehož
přípustnost zakládá na řešení otázky hmotného práva v judikatuře dovolacího
soudu dosud neřešené, a to zda žalovaný porušil právní povinnosti advokáta dle
§ 16 zákona o advokacii, pokud při zastupování klienta v rámci konkrétního
řízení, jež skončilo pro klienta úspěšně, nepoučil klienta o možných dopadech,
které bude mít výsledek řízení na jeho pohledávku ze smlouvy o půjčce, včetně
poučení o plynutí promlčecí doby. Důvodem dovolání je nesprávné právní
posouzení věci, neboť dovolatel se domnívá, že nebylo jeho povinností hlídat
žalobci běh promlčecí doby v jiném právním vztahu, než pro který jej
zastupoval. Výklad odvolacího soudu považuje za příliš extenzivní a kladoucí na
advokáta nepřiměřené požadavky. Dovolatel zpochybňuje, zda žalobce prokázal, že
dlužnice odmítla splnit jeho pohledávku, a zda tedy unesl důkazní břemeno k
tvrzení, že pohledávku ztratil pouze vinou žalovaného 2). Dále má dovolatel za
to, že žalobci nevznikla žádná škoda, není tak splněna podmínka odpovědnosti za
škodu, stejně jako se domnívá, že nelze dovodit vztah příčinné souvislosti mezi
jeho údajným pochybením při výkonu advokacie a promlčením žalobcovy pohledávky. Konečně dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci i ve vztahu k žalované
1) a je přesvědčen, že jeho odpovědnost za škodu nemůže nastat bez společné a
nerozdílné odpovědnosti s žalovanou 1), neboť právě v důsledku jí zvolené
neplatné konstrukce tzv. propadné zástavy nedošlo k uspokojení žalobcovy
pohledávky realizací zástavního práva k předmětným nemovitostem. Ve vyjádření k dovolání žalobce uvádí, že dovolatel řádně nevymezil spornou
otázku hmotného práva, proto nelze posoudit podmínku přípustnosti dovolání. Obsah dovolání je pouhou polemikou se závěry odvolacího soudu a námitku
dovolatele, že rozsah povinností byl dán plnou mocí pro řízení ve věci určení
vlastnictví, označil za extrémní formalismus. Žalobce dále odkázal na závěry
odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. K dovolání žalovaného 2) se vyjádřil také vedlejší účastník, který nesouhlasil
se závěrem odvolacího soudu, že bylo povinností žalovaného 2) poučit žalobce o
všech možných rizicích, které mohou vyplynout z výsledku sporu, v němž žalobce
zastupoval, a tento výklad považuje za příliš extenzivní. Rovněž se ztotožňuje
se závěrem odvolacího soudu (míní zřejmě dovolatele), že žalobce neprokázal
vznik škody, její výši ani příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného 2) a
vznikem škody. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti
zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé mezi žalobcem a
žalovaným 2) bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení rozsahu povinnosti
advokáta informovat klienta o možných dopadech výsledku řízení, v němž klienta
zastupuje, do právní sféry klienta, jež dosud nebyla dovolacím soudem na
obdobném skutkovém základě řešena. Dovolací soud má za to, že dovolatel tuto
otázku v dovolání dostatečně vymezil. Povinnosti advokáta při výkonu advokacie stanoví § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii. Dle odst. 1 a 2 tohoto ustanovení je advokát povinen chránit a
prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny
klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským
předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit.
Při výkonu
advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat
důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta
vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Dovolací soud zastává konstantní názor, že na advokáta nelze klást nepřiměřené
požadavky, např. aby v situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i
praxi sporná nebo je soudy určitým způsobem již vyřešena, předjímal její
budoucí (odlišné) řešení v judikatuře vyšších soudů (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, publikovaný v
Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 10101, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013). O takový případ
se však v dané věci nejedná. Stěžejní otázkou v projednávané věci je konkrétní vymezení rozsahu povinností
advokáta při zastupování klienta v soudním řízení. Dovolatel shodně se soudem
prvního stupně dovozuje, že v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem v obci
Hovorany, vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 275/2008, byl
žalobce (v onom řízení jeden ze žalovaných) plně úspěšný, když proti němu byla
žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní legitimace a byla mu přiznána
náhrada nákladů řízení, a proto žalovaný 2) jako jeho zástupce své povinnosti
advokáta splnil řádně. S tímto názorem se dovolací soud neztotožňuje, neboť je
nepochybné, že pro ochranu práv a zájmů žalobce nebylo postačující zamítnutí
žaloby pro nedostatek pasivní legitimace a konstatování, že skutečným
vlastníkem nemovitostí je L. R. Oprávněným zájmem žalobce bylo uspokojení jeho
pohledávky vůči dlužnici L. R., případně realizace zástavního práva, jehož
vznik byl sledován uzavřením zástavní smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že při
znalosti kontextu skutkových a právních okolností muselo či mělo být dovolateli
jakožto kvalifikovanému zástupci žalobce zřejmé, že pohledávka ze smlouvy o
půjčce nemůže být uspokojena z tzv. „propadné zástavy“ a že může dojít k jejímu
promlčení, měl tedy klienta poučit rovněž o možných následcích neuplatnění
pohledávky a zástavního práva před uplynutím promlčecí doby. Dovolací soud se s
tímto právním závěrem ztotožňuje a doplňuje, že výklad dovolatele, jenž
poskytnutí právní služby zužuje na pouhé dosažení úspěchu v řízení bez hlubšího
právního rozboru celkové situace klienta a zajištění ochrany jeho oprávněných
zájmů, neodpovídá požadavku na řádnou a kvalifikovanou právní pomoc. Tvrzením, že nad rámec svých povinností upozornil klienta na běh promlčecí doby
k uplatnění pohledávky vůči dlužnici, dovolatel ve skutečnosti napadá zjištěný
skutkový stav, jehož správnost nelze dovoláním úspěšně napadnout. Stejně tak je
nepřípustnou námitkou proti skutkovým zjištěním požadavek dovolatele, aby
žalobce prokázal skutkové okolnosti, ze kterých vyplývá jednoznačný závěr, že
dlužnice odmítla splnit žalobcovu pohledávku a že by v případném soudním sporu
uplatnila námitku promlčení. Právě tento případ řeší dovolatelem citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn.
25 Cdo 3092/2008, jenž
uzavřel, že pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vůči advokátovi, jenž
svým postupem měl způsobit promlčení pohledávky klienta, není třeba, aby klient
nejprve neúspěšně vymáhal svou promlčenou pohledávku v soudním řízení. Dovolatel měl prokázat, že o těchto skutečnostech žalobce poučil, a splnil tak
svou povinnost; po žalobci nelze požadovat, aby prokazoval negativní
skutečnost, že mu žalovaný náležité poučení neposkytl. Pokud dovolatel uvedl, že nebylo jeho povinností zastoupit žalobce v jiném
sporu, dovolací soud pouze konstatuje, že toto žalobce nežádal a odvolací soud
nedovodil. Otázku, zda dovolatel svým postupem způsobil žalobci škodu a zda mezi tvrzenou
škodou a porušením právní povinnosti dovolatele je příčinná souvislost, nemůže
dovolací soud posuzovat, neboť těmito otázkami se odvolací soud v napadeném
rozsudku nezabýval a budou až předmětem dalšího řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat
kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena
újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne
1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154). Jestliže v řízení vedeném proti
několika žalovaným, kteří nejsou v postavení nerozlučných společníků, bylo
jedním rozhodnutím zároveň rozhodnuto o právu se samostatným skutkovým základem
proti jednomu ze žalovaných a o právu s jiným skutkovým základem proti ostatním
žalovaným, není prvně uvedený žalovaný subjektivně oprávněn podat dovolání
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o právu žalobce
ve vztahu k ostatním žalovaným (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
31. 8. 1993, sp. zn. 1 Cdo 36/93, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v
Praze, sešitě 3/1994 pod č. 16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3550/2010). V dané věci nejde o nerozlučné společenství
žalovaných, a nároky uplatněné vůči oběma žalovaným jsou nároky se samostatným
skutkovým základem, na sobě nezávislé. V právních předpisech ani v judikatuře
nemá oporu názor dovolatele, že jeho odpovědnost za škodu nemůže nastat bez
společné a nerozdílné odpovědnosti s žalovanou 1). Žalovaný 2) proto není
oprávněn podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1),
neboť v této části není rozhodnutím na svých právech nikterak dotčen. Dovolání směřující do výroků o nákladech řízení není odůvodněno, neobsahuje
vymezení právních otázek, jež by měl dovolací soud řešit, a postrádá i vymezení
přípustnosti dovolání z hlediska § 237 o. s. ř., přičemž nejde ani o
rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné dle § 238a o. s. ř. V tomto
rozsahu tedy dovolání neobsahuje náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s.
ř., trpí
tudíž vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, a je v tomto rozsahu
neprojednatelné. Protože je rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž odvolací soud zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) z pohledu
uplatněných dovolacích námitek správné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d
písm. a) o. s. ř. v tomto rozsahu zamítl; jinak jej z důvodů shora uvedených
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce dovolání nepodal, jeho náklady vznikly
v souvislosti s dovoláním žalovaného 2) a žalované 1) v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) dovolací soud
nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutím řízení ve věci nekončí. O náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243g odst. 1, §
151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2017
JUDr. Robert W a l t r
předseda senátu