I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.
II. Žalobci se nepřiznává vůči žalovanému 1) náhrada nákladů dovolacího
řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 23. března 2009, č.j. 28 C 206/2005-95, určil, že smlouva o převodu pozemků
ze dne 1. 7. 2005, č. 57 PR 05/01, uzavřená mezi žalobcem a prvním žalovaným
JUDr. M. Č. ohledně nemovitostí blíže označených v rozsudečném výroku (dále již
„nemovitostí“), je neplatná (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II., III. a IV.). K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
uvedeným rozsudkem odmítl odvolání druhého žalovaného (výrok I.), potvrdil ve
výroku I. o věci samé rozsudek soudu prvního stupně a současně změnil výrok o
náhradě nákladů řízení soudu prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výroky III.) Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku
vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Vycházel ze zjištění, že vlastníkem
nemovitostí je nadále Česká republika, která je tak zapsána v katastru
nemovitostí. Správcem nemovitostí je Pozemkový fond České republiky, který
smlouvou o převodu pozemků ze dne 1. 7. 2005 převedl nemovitosti na prvního
žalovaného. Ke vkladu vlastnického práva na základě sporné smlouvy však dosud
nedošlo, stejně jako nemohlo dojít ke vkladu vlastnického práva, pokud první
žalovaný převedl kupní smlouvou nemovitosti na druhého žalovaného. Odvolací
soud dovodil, že pokud podle kupní smlouvy nedošlo ke vkladu vlastnického práva
do katastru nemovitostí, nebylo možné žalovat na určení vlastnictví nemovitostí
a je tedy dán na straně žalobce naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
smlouvy o převodu pozemků. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, ze kterého odvolací soud vycházel, potom ve
věci samé dovodil, že pro porušení ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999
Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu
na jiné osoby, byla smlouva o převodu nemovitostí absolutně neplatná podle
ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Proti tomuto rozsudku podal do všech výroků první žalovaný dovolání. Jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání dovolatel v zásadě opakuje své odvolací námitky a především
namítá nesprávný výklad soudů obou stupňů otázky existence naléhavého právního
zájmu na určení neplatnosti dotčené smlouvy ze dne 1. 7. 2005 a nesprávné
právní posouzení otázky neplatnosti smlouvy v důsledku porušení povinnosti
žalobce převádět náhradní pozemky dle ustanovení § 7 zákona o prodeji státní
půdy (správně § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu
zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby; pozn. dovolacího soudu). Zásadní právní význam dovolatel spatřuje v tom, že první
uvedená právní otázka je rozhodována na všech stupních včetně dovolacího soudu
rozdílně a druhá právní otázka je v napadeném rozsudku a rovněž v judikatuře
dovolacího soudu řešena v rozporu hmotným právem.
Dovolatel navrhl zrušení
napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení a
současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není
v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo
shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, od
které se dovolací soud nemá důvod odchylovat, a napadené rozhodnutí nemá tedy
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. V
rozhodovací praxi se ustálil právní názor, že lze-li žalovat o určení práva
nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jestliže však právní
postavení žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má teprve
dojít ke vkladu vlastnického práva či jiného věcného práva k nemovitosti do
katastru, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které
dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní
postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. dovodit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1972, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II. Odon
50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na s. 113, a dále např. rozsudky dovolacího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, in
www.nsoud.cz, ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001, rozsudek ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1876/2001, případně z aktuální judikatury rozsudek ze dne
25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, a rozsudek ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009 in www.nsoud.cz). Pokud dovolatel poukazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, ve kterém soud
zaujal rovněž uvedený závěr ustálené soudní praxe, jehož použití mělo být dle
dovolatele v obdobné věci jako v této zpochybněno v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 783/2007 in www.nsoud.cz, nejednalo se o
zpochybnění použití citované judikatury v této věci. Nejvyšší soud v citovaném
rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 783/2007 považoval za nepřípadný odkaz na skutkově
odlišné citované rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 446/2002, ve kterém soud
přisvědčil existenci naléhavého zájmu na určení neplatnosti kupní smlouvy ve
sporu, v němž takové určení požadoval ten, kdo nebyl účastníkem kupní smlouvy. Žalobu podal spoluvlastník, který tvrdil, že při prodeji spoluvlastnického
podílu k nemovitosti bylo porušeno jeho předkupní právo podle § 140 obč. zák. Není pochyb ani o tom, že žalobce má aktivní věcnou legitimaci v této věci
(srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo
3042/2006, z aktuální judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 4846/2008 in www.nsoud.cz). Pokud dovolatel namítá, že v
aktuální judikatuře Nejvyššího soudu byl opuštěn názor, že nebyl-li při
uzavření smlouvy o převodu náhradních zemědělských pozemků podle § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb., uzavřené v době od 1. ledna 2003 do 14. dubna 2006,
dodržen Pozemkovým fondem postup vyplývající z § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999
Sb., jedná se o smlouvu absolutně neplatnou s poukazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 170/2008 a rozsudek velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod
číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupný též na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (dále též „R 62/2010“), s
uvedeným názorem dovolatele nelze souhlasit. K tomu je třeba z aktuální
judikatury zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo
773/2010, kterým bylo rozhodnuto ve stejné věci, jako v citovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 170/2008, a jenž na tento rozsudek navazuje s tím, že ve vztahu k
rozsudku R 62/2010 uvádí, že směřuje (z hlediska dodržení podmínky veřejné
nabídky) primárně k situaci, při níž je žalováno oprávněnou osobou na uložení
povinnosti Pozemkovému fondu převést náhradní pozemek, zatímco v posuzované
věci sp. zn. 28 Cdo 773/2010 došlo k uzavření smlouvy bez soudního přímusu,
obdobně jako v této věci. Dále lze zmínit například právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5104/2009 (in
www.nsoud.cz), který s odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 uzavřel, že dovolací soud otázku, zda v uvedeném období
(od 1. ledna 2003 do 14. dubna 2006) byl postup Pozemkového fondu při
poskytování náhradních pozemků upraven zákonem, či zda bylo dáno na jeho
libovůli, který pozemek a komu převede, či zda mu bylo uloženo sledovat i zájmy
dalších oprávněných osob, vyřešil ve prospěch nezbytnosti postupovat při
převádění náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě též ve smyslu
zákona č. 95/1999 Sb., který vstoupil v účinnost od 25. května 1999, a jenž
začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů upravených tímto
zákonem (k tomu srov. např. i usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne
30. září 2010, sp. zn. III. ÚS 439/10, in www.nalus.usoud.cz). Za otázku zásadního právního významu nelze považovat ani otázku, zda určitý
výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení
konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 308, ročník
2001 a rovněž in www.nsoud.cz).
Jestliže v řízení vedeném proti několika žalovaným, kteří nejsou v postavení
nerozlučných společníků, bylo jedním rozhodnutím zároveň rozhodnuto o právu se
samostatným skutkovým základem proti jednomu ze žalovaných a o právu s jiným
skutkovým základem proti ostatním žalovaným, není prvně uvedený žalovaný
subjektivně oprávněn podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
kterým bylo rozhodnuto o právu žalobce ve vztahu k ostatním žalovaným (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.8.1993, sp. zn. 1 Cdo 36/93,
uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod označením B sešit 3/1994 č. 16 ). V uvedeném smyslu je dovolaní prvního žalovaného proti výroku I. napadeného rozhodnutí subjektivně nepřípustné (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
Pokud žalovaný dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu ve vedlejších
výrocích o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti takovému
rozhodnutí podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že se
nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani
podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech
těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4,
ročník 2003 a též in www.nsoud.cz). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 1) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu o návrhu, aby dovolací
soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§
243 o.s.ř.). Žalobce by měl podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vzhledem k
podanému vyjádření právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých
podáním písemného vyjádření k dovolání. Dovolací soud však - právě vzhledem k
již ustálené judikatuře - nepovažoval takto vzniklé náklady za nezbytné k
účelné obraně práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Jestliže právnická osoba
spravující majetek státu napadá svůj vlastní právní úkon, považuje to Nejvyšší
soud za okolnost hodnou zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., bránící
přiznání nákladů řízení (žalobce se tu provinil proti obecné zásadě právní
„vigilantibus iura scripta sunt“ - „bdělým náležejí práva“). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.