28 Cdo 783/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v
právní věci žalobce Pozemkového fondu ČR, zastoupeného advokátem, proti
žalovaným 1) Ing. V. B., zastoupenému advokátem, a 2) Ing. G. V., zastoupenému
advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce H. m. P.,
zastoupeného advokátem, o určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 454/2005, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.10.2006, č.j. 22 Co
194/2006-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12.10.2006, č.j. 22 Co 194/2006-54,
byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7.2.2006, č.j. 14 C
454/2005-23, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti smlouvy o
převodu pozemků ze dne 1.7.2005, č. 53 PR 05/01 uzavřená mezi žalobcem a
žalovanými ohledně pozemkové parcely blíže specifikované ve výroku rozsudku
soudu prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobce je ve smyslu § 1 odst. 1 a § 17 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb. pouhým správcem nemovitosti, neboť jejich vlastníkem je stát, tj. Česká
republika a nemá tedy naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §
80 písm. c) o.s.ř. Odvolací soud vyslovil, že v dané věci je třeba mít na
zřeteli preventivní charakter určovacích žalob a též to, že tyto žaloby
mají eliminovat stav právní nejistoty či ohrožení práva účastníků právních
vztahů. Podle odvolacího soudu závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na
určení se přitom váže nejen k žalobě na určení jako takové, nýbrž i k tomu,
jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. V této souvislosti odkazoval na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.1997, sp.zn. 3 Cdon 1338/96. Dále
zaujal názor, že u žalob na určení neplatnosti smlouvy o převodu věci (movité
či nemovité) pokud lze žalovat přímo na určení existence práva nebo právního
vztahu (tj. určení vlastnictví k převáděné věci), není dán naléhavý právní
zájem na určení neplatnosti takové smlouvy s tím, že otázka platnosti smlouvy o
převodu věci má totiž ve vztahu k otázce existence práva nebo právního vztahu
povahu otázky předběžné. V tomto směru odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR ze dne 20.3.1996, sp.zn. II Odon 50/96 nebo ze dne 2.4.2001, sp. zn. 22 Cdo
2147/99. Uzavřel, že došlo-li k zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení, bylo vyloučeno zkoumání požadavku žalobce
po stránce věcné. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne
27.3.1997, sp.zn. 3 Cdon 1338/96.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle
dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
právní otázka, zda má subjekt, který není vlastníkem předmětné nemovitosti, ale
je oprávněnou osobou ze zákona s nemovitostí ve vlastnictví státu nakládat,
naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti smlouvy, když je přímo
účastníkem této smlouvy a vystupuje ohledně uvedeného majetku vlastním jménem,
chrání a zastupuje takto přímo zájmy vlastníka tj. státu a má aktivní
legitimaci v soudním řízení. Tvrdil, že rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to
zejména pokud jde o výklad ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Poukazoval na
skutečnost, že závěry soudů obou stupňů jsou v rozporu s názorem vyjádřeným v
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 446/2002, v němž dovolací soud
dospěl k závěru, že pokud je podána žaloba na určení neplatnosti smlouvy dříve,
než je na základě této smlouvy proveden vklad práva do katastru nemovitostí, má
žalobce na určení naléhavý právní zájem. Posouzení věci v rozporu s hmotným
právem spatřoval dovolatel v tom, že je podle § 2 zákona č. 569/1991 Sb., § 17
zákona č. 229/1991 Sb. a § 2 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. správcem
předmětného majetku a vystupuje ohledně předmětného majetku vlastním jménem a
má tedy v soudních řízeních v daném případě aktivní legitimaci. Navrhl proto
zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
První žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1
o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Dovolací soud tak mohl soustředit svou pozornost pouze na otázku, zda způsob
výkladu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. odpovídá ustálené judikatuře.
Obdobná problematika byla již řešena rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne
13.7.2004, sp.zn. 28 Cdo 1770/2003, ze dne 30.11.2004, sp.zn. 28 Cdo 2597/2004
a ze dne 26.10.2004, sp. zn. 28 Cdo 2081/2004, v němž Nejvyšší soud zaujal
názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního
vztahu týká (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.2001, sp. zn. 22 Cdo
2147/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001,
číslo 68, str. 201).
Ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud ČR vyslovil, že naléhavý právní
zájem na určení je totiž dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je
poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k
porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní
vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o
splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a
přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva,
pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít
nemůže. Soudní praxe připouští, že i v případech, kdy lze žalovat o splnění
povinnosti, je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř.
dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ
pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším
žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti
nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu
nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní
prostředky).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy výrazem ustálené soudní praxe.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadního významu ani se
zřetelem k argumentaci, kterou prosazuje dovolatel, totiž že posouzení podmínky
existence naléhavého zájmu na určení neplatnosti kupní smlouvy se v dané věci
stalo bez náležitého přihlédnutí k závěrům, jež Nejvyšší soud vyjádřil v
rozsudku ze dne 13. května 2006 sp. zn. 22 Cdo 446/2002. Odvolací
soud při svém právním posouzení věci tyto závěry nepominul, náležitě se s nimi
vypořádal a označil je v dané věci za nepřípadné. Správně přitom zdůraznil to
nejpodstatnější, totiž jejich velmi úzkou vazbu na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud v uvedené věci přisvědčil existenci naléhavého zájmu na určení
neplatnosti kupní smlouvy ve sporu, v němž takové určení požadoval ten, kdo
nebyl účastníkem kupní smlouvy. Žalobu podal spoluvlastník, který tvrdil, že
při prodeji spoluvlastnického podílu k nemovitosti bylo porušeno jeho předkupní
právo podle § 140 obč. zák. Právě na základě takového skutkového stavu Nejvyšší
soud připustil výjimku ze zásady, že při posuzování naléhavého zájmu na určení
neplatnosti smlouvy má přednost žaloba na určení práva. Východiskem mu bylo
zjištění, že o soudní ochranu žádal ten, kdo neměl vlivu na proces uzavírání
smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu a kdo – maje jen právo předkupní –
nemohl z povahy věci zabránit nechtěným právním důsledkům tím, že by prostě
takový projev vůle neučinil. Prosazovat tyto právní závěry při posouzení zda
lze výjimečně připustit určení neplatnosti smlouvy na základě žaloby právnické
osoby, která byla její účastníkem a vlastními úkony utvářela celý smluvní
proces, je skutečně nepřípadné.
Nejvyšší soud je i při posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 3 o.s.ř. zásadní význam po právní stránce, vázán tím,
jak dovolatel kritiku právních závěrů odvolacího soudu vymezil. Odvolací soud
při posuzování podmínky ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. také dovodil, že
žalobce je v právním postavení správce majetku státu a již proto on sám nemůže
mít zájem na určení neplatnosti smlouvy, neboť v jeho poměrech není takové
rozhodnutí způsobilé eliminovat stav právní nejistoty. Dovolatel tento právní
závěr odvolacího soudu ve skutečnosti nezpochybnil. V dovolání toliko uvedl, že
je správcem majetku státu, vystupuje vlastním jménem a má v soudních řízeních
aktivní legitimaci; o tom ovšem odvolací soud pochybnosti neměl.
Jestliže tedy odvolací soud došel k závěru, že v dané věci nemá žalobce na
požadovaném určení naléhavý právní zájem, pak jde o právní posouzení věci,
které nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. tudíž dovolání přípustné být
nemůže a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření prvního žalovaného k
podanému dovolání nebylo možno zohlednit jako úkony právní služby ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu