28 Cdo 1770/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Ireny
Hladíkové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce A. S., zastoupeného
advokátem, proti žalovaným 1/ S., l. a z. P., státní podnik v likvidaci,
zastoupenému advokátkou, 2/ J. S., zastoupenému advokátem, o určení
neplatnosti dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.
zn. 8 C 40/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
10. 4. 2002, č.j. 58 Co 9/2002-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1/ náklady řízení o dovolání
5. 075,-Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2/ náklady řízení o
dovolání 5. 075,-Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 4. 2001, č.j. 8 C 40/97-86, kterým byla
zamítnuta žaloba o určení neplatnosti dohody uzavřené mezi žalovanými
dne 22. 6. 1992, registrované tehdejším Státním notářstvím P.
dne 23. 6. 1992 pod č. REG REH 100/92, o vydání věci podle § 5 odst. 3 zákona
č. 87/1991 Sb., podle které žalovaný 1/ vydal žalovanému 2/ ideální polovinu
pozemku parc. č. 1116 v k.ú. Hostivice, o výměře 14, 465 m2, a kterým byla dále
zamítnuta žaloba o určení neplatnosti dohody uzavřené mezi žalovanými dne 22.
6. 1992, registrované tehdejším Státním notářstvím P. dne 25. 6. 1992 pod č.
REG REH 101/92, o vydání věci podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle
které žalovaný 1/ vydal žalovanému 2/ ideální polovinu pozemku parc.č. 1124 v
k.ú. H., o výměře 693 m2, a ideální polovinu pozemku parc.č. 1125 v k.ú. H., o
výměře 1017 m2. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení ve prospěch úspěšných žalovaných .
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl ve shodě se soudem prvního
stupně k závěru, že naléhavý právní zájem na této určovací žalobě podle § 80
písm. c/ o.s.ř. není dán. Rozhodnutí soudu o určení neplatnosti právního úkonu
(dohody o vydání věci) není listinou, na jejímž základě by záznamem mohlo dojít
ke změně zápisu v katastru nemovitostí. V souzené věci lze žalovat přímo na
určení existence vlastnického práva a otázka neplatnosti právního úkonu je v
takovém řízení řešena jako předběžná otázka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolatel tvrdí, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší
otázku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy o převodu
vlastnického práva, kdy jako žalobce vystupuje osoba odlišná od vlastníka.
Tato otázka je řešena odvolacími soudy rozdílně, přičemž v souzené věci
odvolací soud posoudil tuto otázku v rozporu s hmotným právem. V řízení před
soudy obou stupňů bylo prokázáno, že žalobce je oprávněnou osobou, která má
nárok na vydání ideální poloviny předmětných nemovitostí, a dále bylo zjištěno,
že dohody byly uzavřeny v rozporu s hmotným právem (se zákonem), neboť byly
uzavřeny podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., zatímco se jednalo o
zemědělský majetek, který měl být vydán podle zákona č. 229/1991 Sb. Dohody
jsou proto neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 občanského zákoníku.
Žalobce nežaluje na určení vlastnictví, protože uplatňuje nárok na vydání věci
v řízení vedeném před Pozemkovým úřadem P. pod č.j. 1129/92. Skutečnost, že
dohody byly uzavřeny, však komplikuje postavení žalobce jako oprávněné osoby v
řízení před pozemkovým úřadem. Dovolatel sice souhlasí s názorem odvolacího
soudu, že otázku platnosti dohod by měl vyřešit pozemkový úřad ve správním
řízení, přesto má dovolatel naléhavý právní zájem na této určovací žalobě, aby
další orgány mohly vycházet z rozhodnutí soudu. Dovolatel navrhl, aby rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1/ navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Žalovaný 2/ navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, pokud nebude odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal v dovolací
lhůtě (10. 10. 2002) žalobce, zastoupený advokátem (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o.s.ř.“). Rozhodnutí odvolacího
soudu bylo účinně doručeno žalobci prostřednictvím jeho zástupce (advokáta)
teprve dne 15. 7. 2003. Plná moc zástupce žalobce zanikla smrtí zástupce podle
§ 28 odst. 5 o.s.ř. dne 5. 5. 2002, a z tohoto důvodu nemohlo
být doručení napadeného rozsudku dne 13. 6. 2002 na adresu sídla kanceláře
sdružení advokátů (jehož členem měl předešlý zástupce žalobce do své smrti
být) účinné.
Dovolací soud neshledal přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř., ani podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.; odvolací soud přezkoumával
první rozhodnutí soudu prvního stupně v souzené věci.
Podle § 237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Rozhodnutím po právní stránce
zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury,
nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných
případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp.zn. 28 Cdo 1638/99,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148,
a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp.zn.
III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
svazek 4, pod číslem 19).
Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci
určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp.zn. 2 Cdon
808/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník
2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001,
sp.zn. 20 Cdo 2956/2000).
Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku,
která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 932/96,
publikovaný v časopise Soudní judikatura 2/1998, pod číslem 12, a dále
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96,
publikované v časopise Soudní judikatura 13/1997, pod číslem 101).
Dovolací soud posoudil dovolání jako nepřípustné.
Otázka naléhavého právního zájmu na určovací žalobě podle § 80 písm. c/ o.s.ř.
je judikaturou podrobně řešena (srovnej např. rozhodnutí publikovaná pod č.
115/1967, č. 17/1972, č. 33/1975, č. 19/1983, č. 6/1984 Sbírky rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp.
zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 3/1997, pod číslem
21, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2948/2000,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1, pod číslem C 67,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2001, sp.zn. 22 Cdo
1772/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 11, pod
číslem C 775, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp.zn. 28 Cdo
1132/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, pod
číslem C 531, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp.zn. 20 Cdo
1866/2000, svazek 18, pod číslem C 1280, nález Ústavního soudu ze dne 20. 6.
1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu , svazek č.3, pod číslem 35). Již ustálená judikatura vychází ze závěru,
že naléhavý právní zájem na určovací žalobě je dán, jestliže by bez tohoto
určení bylo právo nebo právní vztah, jehož je žalobce účasten, ohroženo;
případně by se bez tohoto určení stalo právní postavení žalobce nejistým.
Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu
právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu
nebo práva, a naopak není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny
byly, a lze žalovat na splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř. Judikatura
však připouští žalobu na určení i v případě, kdy lze žalovat na plnění,
jestliže rozhodnutí o určovací žalobě vytvoří pevný základ pro právní vztahy
účastníků sporu a předejde tak případným dalším žalobám na plnění, anebo
jestliže případná žaloba na plnění nemůže vystihnout celý obsah sporného
právního vztahu nebo práva.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel dovolací soud ze skutkových
zjištění učiněných odvolacím soudem. Dovolatel se jednak domáhá v jiném soudním
řízení, jak bude dále upřesněno, vydání věci (podílu na věci) podle § 5 odst.
5 zákona č. 87/1991 Sb., a jednak ohledně stejné věci (podílu na věci)
uplatňuje restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., u správního orgánu,
jehož rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu.
Bylo-li by žalobě na určení neplatnosti dohody o vydání věci soudem vyhověno,
nemůže dojít na základě takového rozhodnutí soudu k obnovení vlastnických
vztahů existujících před uzavřením dohody. Rozhodnutí určující neplatnost
právního úkonu ohledně nemovitostí není listinou, na základě níž by mohlo dojít
záznamem k zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2000, sp.zn. 23 Cdo 979/2000, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1387/98, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1628/96, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 2003/98, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1995/98).
Na situace, kdy věc byla vydána jen některé z oprávněných osob podle
zákona č. 87/1991 Sb., pamatuje § 5 odst. 5 citovaného zákona.
Žalobce také již podal žalobu na plnění podle § 80 písm. b/ o.s.ř. u Okresního
soudu Praha-západ podle § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., a v rámci řízení u
tamního soudu ve věci vedené pod sp.zn. 7C 1633/97 je řešena otázka
platnosti předmětných dohod o vydání věci jako otázka předběžná. Tím spíše není
důvodu, aby nižší instance v nyní přezkoumávané věci posuzovaly otázku
platnosti předmětných dohod samostatně, v rámci určovacího výroku.
Pro úplnost poukazuje dovolací soud na mylný závěr dovolatele, že v řízení bylo
prokázáno, že žalobce je oprávněnou osobou, která má nárok na vydání ideální
poloviny předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně i soud odvolací se
zabývaly zatím jen otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem na této určovací
žalobě podle § 80 písm.c/ o.s.ř., a pokud oba soudy dospěly k negativnímu
závěru, dále se meritem věci nezabývaly.
Nelze přisvědčit dovolateli, že by jím nastolená otázka byla řešena odvolacími
soudy rozdílně; navíc dovolací soud odkázal na řadu nerozporných judikátů
dovolacího soudu řešících danou problematiku; přičemž rovněž (ve světle výše
uvedených úvah) nedospěl k závěru, že by odvolací soud řešil nastolenou právní
otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 věta
první, § 218 písm. c/ o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Každému z úspěšných
žalovaných náleží právo na náhradu nákladů řízení o dovolání ve výši 5.
075,-Kč, a to odměna za zastupování advokátem 10. 000,- Kč podle § 5 písm.b/
snížena o 50% podle § 18 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.
484/2000 Sb., neboť v dovolacím řízení učinil advokát pouze jediný účelně
vynaložený úkon – vyjádření se k dovolání; podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., náleží k tomuto úkonu paušální částka 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 13. července 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu