25 Cdo 3092/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobce V. J., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem
Kladno, nám. Starosty Pavla 40, proti žalovanému JUDr. A. P., o 82.535,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 53/2007,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2008,
č.j. 22 Co 580/2007-46, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2008, č.j. 22 Co 580/2007-46, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 6. 2007, č.j. 10 C 53/2007-30,
s výjimkou výroku o částečném zastavení řízení, se zrušují a věc se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Žalobce se na žalovaném domáhal náhrady škody ve výši 82.535,50 Kč s přísl.,
která mu měla vzniknout tím, že žalovaný advokát jako jeho zástupce v právní
věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 42/2002 přes výzvu
soudu neodstranil vady žaloby, jež byla následně pro neodstranění vad soudem
odmítnuta. Žalobce byl o této skutečnosti informován až 29. 4. 2005, tedy v
době, kdy již byl jeho nárok promlčen.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21. 6. 2007, č.j. 10 C 53/2007-30,
pro částečné zpětvzetí návrhu zastavil řízení ohledně 11.399,50 Kč s přísl., co
do zbývající částky 71.136,- Kč s přísl. žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Zjistil, že žalobce udělil žalovanému dne 17. 7. 2001 plnou moc
k zastupování pro účely vypořádání dlužného nájemného ve výši 71.136,- Kč a
smluvní pokuty ve výši 11.399,50 Kč s Ing. B., který měl od žalobce pronajaty
nebytové prostory. Dne 13. 12. 2001 podal žalovaný u Okresního soudu v Příbrami
ohledně tohoto nároku žalobu, která byla pro neodstranění vad usnesením tohoto
soudu ze dne 13. 5. 2002 odmítnuta. V roce 2002 a 2003 probíhala s Ing. B.
jednání ve snaze dosáhnout mimosoudního vyrovnání. 23. 10. 2003 udělil žalobce
žalovanému novou plnou moc k podání nové žaloby (předchozí plnou moc žalobce
roztrhal). Tato plná moc byla vypovězena dne 29. 4. 2005. Odpovědnost
žalovaného za škodu vzniklou žalobci v důsledku promlčení nároku na dlužné
nájemné za únor 2000 a červen až srpen 2001 soud posuzoval podle ustanovení §
420 a § 442 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalobci odmítnutím původní žaloby
škoda nevznikla. Žalovaný nedoplněním žaloby neporušil žádnou právní povinnost,
ani žádnou z povinností advokáta dle ustanovení § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii. Žalobce o odmítnutí žaloby věděl a dohodl se žalovaným podání nové
žaloby.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2008, č.j. 22
Co 580/2007-46, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé
a o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, uzavřel, že
žalobce neprokázal vznik škody jako jeden ze základních předpokladů
odpovědnosti za škodu. Dle odvolacího soudu nelze předjímat, že by námitka
promlčení nároku na zaplacení nájemného byla v případném soudním řízení
skutečně vznesena; pokud nebyla z důvodu promlčení pravomocně zamítnuta žaloba
ohledně tohoto nároku, nelze dovozovat vznik škody. Nebyl-li v řízení prokázán
vznik škody, bylo by nadbytečné zabývat se dalšími předpoklady vzniku
odpovědnosti za škodu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) a co do dovolacího důvodu odkazuje na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, že nebyla-li z důvodu
promlčení nároku pravomocně zamítnuta žaloba na zaplacení dlužného nájemného,
nelze spolehlivě prokázat vznik škody na straně žalobce. S odkazem na
ustanovení § 442 obč. zák. namítá, že škoda jako újma v majetkové sféře
poškozeného představovaná ušlým ziskem, vzniká již tím, že se majetek
poškozeného (klienta) nerozmnoží, protože v důsledku porušení povinností
stanovených v § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ze strany jeho advokáta
došlo k odmítnutí žaloby, nikoliv až tím, že později podaná žaloba je z důvodu
promlčení nároku zamítnuta. Chybný právní názor odvolacího soudu vedl dle
dovolatele k tomu, že se soud nezabýval námitkami stran zavinění žalovaného,
rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl,
neboť nesplňuje předpoklady přípustnosti pro zásadní význam napadeného
rozhodnutí po stránce právní. Žalobce v řízení neprokázal splnění předpokladů
pro přiznání nároku na náhradu škody, proto jsou rozhodnutí soudů obou stupňů
správná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu
s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a rovněž důvodné.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu za předpokladu, že dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
V projednávané věci shledal dovolací soud dovolání přípustným pro řešení
otázky, zda lze dovodit vznik škody jako předpokladu odpovědnosti advokáta za
škodu způsobenou klientovi za situace, že advokát neuplatnil řádně a včas nárok
klienta u soudu, a v důsledku toho se nárok promlčel, aniž by tento nárok byl
uplatněn žalobou a ta byla zamítnuta z důvodu promlčení.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem
advokacie (§ 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) vychází z odpovědnosti bez
zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) s možností liberace a je založena
na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a
příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Škodou je míněna
újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná
všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým
prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného,
které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na
pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70,
publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vznik škody, v daném případě ušlého zisku představovaného ztrátou majetkového
přínosu, jenž poškozený jakožto věřitel mohl od svého dlužníka očekávat při
obvyklém sledu událostí, nebýt tvrzeného pochybení žalovaného při výkonu
advokacie, lze prokázat i jinak než jen soudním rozhodnutím. Vznik škody na
straně věřitele v takovém případě předpokládá, že jeho právo na plnění proti
dlužníkovi není uspokojeno, nebylo u soudu včas uplatněno a nelze je již na
dlužníkovi vymáhat, protože v soudním řízení by se úspěšně ubránil námitkou
promlčení, a dobrovolně plnit odmítá. Otázku důvodnosti a existence práva
žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi i otázku promlčení tohoto práva lze
řešit v řízení o náhradu škody jako otázku předběžnou, aniž by muselo o nároku
věřitele proti dlužníkovi proběhnout řízení, v němž by byla otázka promlčení
nároku posouzena. Námitka promlčení může sice být dlužníkem úspěšně uplatněna
jen v soudním řízení vedeném proti němu o zaplacení pohledávky, neboť její
uplatnění mimo soudní řízení nemá právní účinky, to však neznamená, že by soud
v jiném řízení se nemohl po skutkové stránce otázkou promlčení a jeho
předpoklady zabývat. Je totiž na věřiteli, aby prokázal takové skutkové
okolnosti, z nichž vyplývá jednoznačný závěr, že dlužník odmítl splnit jeho
pohledávku, že dobrovolně mu ji plnit nehodlá a že i v případě uplatnění
promlčeného nároku u soudu bylo s ohledem na jeho předchozí postoj k plnění
závazků vůči věřiteli a na jeho dosavadní vztah k němu zřejmé, že by v rámci
obrany proti žalobě se důvodně dovolal promlčení. K prokázání vzniku škody není
tedy nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v
soudním řízení, a aby tak byl znám jeho negativní výsledek, nehledě k tomu, že
ani neúspěch žalobce ve sporu vůči dlužníkovi, který v soudním řízení vznesl
námitku promlčení, nebrání dobrovolnému plnění ze strany dlužníka; promlčením
totiž zaniká pouze nárok, tj. právo na soudní uplatnění pohledávky, nikoliv
samo právo věřitele.
Předpokladem vzniku odpovědnosti advokáta za škodu je ovšem také vztah příčinné
souvislosti mezi vznikem škody, tedy tím že se uvedený nárok promlčel, a mezi
okolností, jež byla toho příčinou, tedy pochybením advokáta při výkonu
advokacie. Pochybení advokáta přitom musí být rozhodující a hlavní příčinou
majetkové újmy vzniklé poškozenému. Poškozený klient tedy musí prokázat, že
jeho právo na plnění proti jeho dlužníkovi existovalo a že při řádném výkonu
advokacie zmocněným advokátem by se svého práva u soudu domohl.
Uvedené závěry jsou výrazem ustálené soudní praxe (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1721, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1573/2005, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 5084, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2789/2006) a
dovolací soud nemá důvod se od nich odchylovat ani v projednávané věci.
Odvolací soud tedy v posuzovaném případě pochybil, když uzavřel, že nebyla-li
žaloba na plnění vůči dlužníkovi žalobce (dovolatele) doposud pravomocně
zamítnuta z důvodu promlčení nároku, nelze mít za splněný předpoklad vzniku
škody.
Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že řízení před soudem prvního stupně a
odvolacím soudem je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a k nimž je dovolací soud podle § 242 odst.3 věty druhé o.
s. ř. povinen přihlédnout, i když nebyly uplatněny v dovolání.
Soud prvního stupně učinil nelogický a proto nesrozumitelný závěr, že „žalovaný
… prokázal, že škodu nezavinil, a žalobci tak nemohla vzniknout škoda“. Nijak
též neodůvodnil závěr, že „žalovaný tím, že na výzvu soudu žalobu nedoplnil,
neporušil tak právní povinnosti ... ani povinnosti uložené advokátu v § 16
zákona o advokacii“. Soud ponechal bez povšimnutí tvrzení žalobce, že škodu mu
měl žalovaný způsobit nikoli pouze tím, že včas nedoplnil prvou žalobu, ale i
dalším postupem, jenž vedl k tomu, že nárok žalobce nebyl včas (před uplynutím
promlčecí doby) uplatněn u soudu (v této souvislosti je třeba vzít v úvahu
nejen obsah žaloby, ale i obsah dalších žalobcových přednesů a podání). Proto
jsou nepostačující k závěru o nedůvodnosti žaloby dílčí zjištění soudu, že
„žalobce o odmítnutí žaloby věděl“, že „se s žalovaným dohodl na podání další
žaloby“ a že „soud uvěřil žalovanému, že sjednával s dlužníkem žalobce možnost
mimosoudního vypořádání, když komunikace a požadavky žalobce byly v rámci
žaloby složité“, neboť žádná z těchto skutečností nevyvrací splnění
předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu (porušení povinnosti, vznik škody
a příčinnou souvislost). Soud se též nevypořádal s rozporem v tvrzeních stran
o tom, zda žalovaný podal druhou žalobu k Okresnímu soudu v Příbrami, a
nevyložil, proč návrh na doplnění dokazování dotazem na uvedený soud považoval
za „zcela bezpředmětný“. Soud učinil závěr, že žalobce „neprokázal svá tvrzení
… o tom, že mu vznikla škoda z nečinnosti žalovaného, tj. že nedoplnil žalobu“,
avšak nepoučil žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř., stejně jako o potřebě
doplnění tvrzení rozhodných pro správné právní posouzení věci z hlediska výše
vyjádřeného právního názoru dle § 118a odst. 1 popřípadě 2 o. s. ř.
Odvolací soud, ač ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. byly uvedené nedostatky důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně
a vrácení věci k dalšímu řízení, uvedeným způsobem nepostupoval, uvedené
nedostatky ignoroval, dokonce v odůvodnění svého rozhodnutí naznačil, že se se
závěry soudu prvního stupně ztotožňuje (viz formulace „Odvolací soud má kromě
toho, co již konstatoval soud I. stupně, zato, že…“ Odvolací soud rovněž
uzavřel, že žalobce neprokázal vznik a výši škody, přičemž sice odkázal v
odůvodnění svého rozsudku na ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., avšak sám
podle něj nepostupoval, ani nevyvodil důsledky z toho, že tak neučinil soud
prvního stupně. Ani z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, proč
vyloučil odpovědnost žalovaného s poukazem na okolnost, že žalobce v průběhu
řízení připustil, že o odmítnutí žaloby se dozvěděl mnohem dříve, a že v srpnu
2002 mu byl vrácen soudní poplatek, který v původním řízení hradil, přesto
udělil žalovanému další plnou moc k podání nové žaloby až v říjnu 2003, tedy v
době, kdy jeho nárok na zaplacení dluhu za únor 2000 již byl promlčen (nárok za
červen až srpen 2001 však promlčen nebyl). Odvolací soud sice korigoval
nesprávný závěr soudu prvního stupně o právní kvalifikaci uplatněného nároku a
správně upozornil, že nejde o odpovědnost podle § 420 odst. 1 obč. zák., nýbrž
podle § 24 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., avšak sám nadále za jeden
předpoklad odpovědnosti považoval zavinění, ač se jedná o objektivní
odpovědnost (viz výše).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a
protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i
na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídající části i
jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o
věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu