23 Cdo 3902/2019-1138
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve
věci žalobce R. Š., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného
JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Melantrichova
477/20, proti žalované Pojišťovna Patricie a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená
75/16, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené Mgr. Jiřím Payerem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Korunní 957/35, o zaplacení částky 372.012 Kč s
příslušenstvím a částky 134.175 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 289/2015, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2019, č. j. 28 Co 115/2019-1097, t a k t
o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2019, č. j. 28 Co 115/2019-1097,
se v prvním bodě výroku, v rozsahu, kterým soud potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé o zaplacení částky 372.012 Kč s příslušenstvím a
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení,
jakož i ve třetím bodě výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 11. 2018, č. j. 22 C 289/2015-1058, v
bodě I. výroku, kterým soud uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši
372.012 Kč s příslušenstvím blíže určeným, a v bodě III. výroku o náhradě
nákladů řízení zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 9. 11. 2018, č. j. 22 C 289/2015-1058, uložil žalované zaplatit žalobci
částku ve výši 372.012 Kč s příslušenstvím blíže určeným (bod I. výroku),
uložil žalované zaplatit žalobci částku 134.175 Kč s příslušenstvím blíže
určeným (bod II. výroku) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci
náklady řízení (bod III. výroku).
2. K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2019, č. j. 28 Co 115/2019-1097,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (tj. bod I. a
II. výroku soudu prvního stupně), změnil výrok o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně co do výše přiznaných nákladů (první bod výroku rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalobce k doplatku na soudním poplatku
(druhý bod výroku) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí bod výroku).
3. Soudy takto rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobce na žalované
domáhal zaplacení částky celkem 372.012 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění
podle ustanovení § 669 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch.
zák.“), a částky 134.175 Kč s příslušenstvím jako provizí, které mu jako
výhradnímu pojišťovacímu agentovi náležely podle smlouvy o obchodním
zastoupení. Soudy vyšly ze zjištěného skutkového stavu, kdy mezi stranami
nebylo sporné, že žalobce se žalovanou uzavřel dne 1. 12. 2002 smlouvu o
obchodním zastoupení, která byla posléze nahrazena dne 1. 6. 2005 smlouvou
novou. Podle těchto smluv žalobce pro žalovanou vykonával činnost výhradního
pojišťovacího agenta od roku 2002 do 28. 2. 2013, kdy byl smluvní vztah ukončen
výpovědí žalobce, kterou žalovaná obdržela 28. 11. 2012. Žalobce požadoval
původně 50 % z ročního průměru odměn vyplacených žalobci žalovanou za
posledních pět let, v průběhu řízení svůj požadavek zvýšil na 75 % z ročního
průměru, celkem tedy 372.012 Kč, a to vzhledem k neexistenci konkurenční
doložky ve smlouvě o obchodním zastoupení.
4. Po právní stránce zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil
tak, že žalobci vznikl nárok na odškodnění dle § 669 obch. zák., neboť v řízení
bylo prokázáno, že pro žalovanou získal nové zákazníky a současně rozvinul
významně obchod s dosavadními zákazníky a žalovaná má dosud podstatné výhody
vyplývající z obchodů s nimi a současně placení tohoto odškodnění je
spravedlivé, neboť ztracené provize jsou významné, přičemž byla vzata v úvahu
absence konkurenční doložky, pročež odškodnění činí nikoliv 100 %, ale 75 %
zákonného rozsahu. Toto právní posouzení jako věcně správné potvrdil odvolací
soud s tím, že placení odškodnění žalobci je spravedlivé právě s ohledem na
výhody, které má žalovaná z pojistného kmene získaného žalobcem; žalobce plnil
své povinnosti obchodního zástupce řádně a smlouvu o obchodním zastoupení
ukončil pro okolnosti na straně žalované, jak podrobněji blíže vysvětlil v
odůvodnění soud prvního stupně.
5. Soudy se zabývaly vznesenou námitkou promlčení, kdy soud prvního
stupně tuto námitku neshledal důvodnou. Uvedl, že smluvní vztah žalobce a
žalované skončil na konci února roku 2013, žaloba byla podána v roce 2015,
nárok na odškodnění ani vyplacení provizí tudíž promlčen není. Skutečnost, že
žalobce žalobu rozšířil, je dle soudu nevýznamná, neboť požadavek na odškodnění
a důvody, pro které má za to, že mu náleží maximální možné odškodnění, byly v
řízení uplatněny včas, přičemž o samotné výši odškodnění rozhoduje soud dle své
úvahy. Odvolací soud tento právní názor přejal s tím, že ani obrana námitkou
promlčení není důvodná, neboť žalobce své právo na odškodnění uplatnil u
žalované v zachovalé prekluzivní lhůtě dopisem ze dne 27. 11. 2013, a od tohoto
data začala běžet čtyřletá promlčecí doba pro uplatnění nároku u soudu.
6. Odvolací soud také jako věcně správný posoudil závěr soudu prvního
stupně stran důvodnosti nároku na zaplacení provizí v celkové výši 134.175 Kč s
příslušenstvím.
II. Dovolání a vyjádření k dovolání
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen
„dovolatelka“) dovolání, a to proti prvnímu bodu výroku odvolacího soudu v tom
rozsahu, v němž došlo k potvrzení věcné správnosti bodu I. výroku rozsudku
soudu prvního stupně, spolu s výroky o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně a soudem odvolacím. Přípustnost dovolání dovozuje dovolatelka z
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s.
ř.“), s tím, že právní otázka počátku běhu čtyřleté promlčecí doby práva na
odškodnění dle § 669 obch. zák. nebyla dosud v rozhodovaní dovolacího soudu
řešena, stejně jako právní otázka, zda v žalobě na plnění z titulu nároku na
odškodnění lze přiznat žalobci nároky dle úvahy soudu jdoucí nad žalobní petit
vymezený samotným žalobcem. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka – dle obsahu dovolání – v
nesprávném posouzení námitky promlčení odvolacím soudem co do rozšíření
žalobního nároku žalobce o částku 121.109 Kč z titulu odškodnění dle § 669
obch. zák. uplatněného před soudem prvního stupně podáním ze dne 2. 4. 2017,
soudu doručeným dne 10. 4. 2017. Dle dovolatelky nemá na počátek běhu promlčecí
doby vliv, kdy reálně byl nárok na odškodnění žalované oznámen, ale kdy poprvé
mohl být tento nárok uplatněn u žalované, a tedy, kdy poprvé mohl být nárok na
odškodnění u soudu žalován, a to v daném případě bylo k datu 1. 3. 2013.
Doručení oznámení dle § 669 odst. 5 obch. zák. není ve smyslu předmětné právní
normy podmínkou pro založení vzniku práva na odškodnění, které dle přesvědčení
dovolatelky vzniká ze zákona dle § 669 odst. 1 obch. zák., pouze se prekluduje
v jednoroční lhůtě, pokud není oznámení zastoupenému doručeno. S ohledem na
uvedené dovolatelka dovozuje, že žalobou uplatněná část nároku ve smyslu
rozšíření žaloby o částku 121.109 Kč, resp. o částku 124.003,07 Kč s
příslušenstvím je promlčena. Dovolatelka taktéž zpochybňuje správnost právního
posouzení otázky promlčení učiněné soudem prvního stupně o tom, že pokud byl
žalobní nárok ze stejného právního titulu uplatněn částečně v době, kdy nebyl
promlčen, a v další části již v době, kdy uplynula subjektivní promlčecí lhůta,
pak tato okolnost nemá na promlčení práva vliv, a tedy že postačuje, že nárok
jako takový byl uplatněn. Dovolatelka nesouhlasí ani s právním výkladem soudu
prvního stupně spočívajícím v tom, že výši odškodnění určuje soud svým
rozhodnutím podle své úvahy. Na tomto základě dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soud zrušil první bod výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu v té
části, jíž došlo k potvrzení věcné správnosti bodu I. výroku shora označeného
rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v části předmětného výroku, jíž byla
změněna výše nákladů řízení před soudem prvního stupně, a třetí bod výroku
rozsudku odvolacího soudu, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
8. Žalobce se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a o. s. ř. ve znění účinném od
30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.)], po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán
uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá
z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale
má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
13. Dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací
soud se při posouzení právní otázky počátku běhu čtyřleté promlčecí doby práva
na odškodnění dle § 669 obch. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Právní poměr mezi účastníky se dle § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, řídí ustanoveními zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
a zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
15. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či
nikoliv.
16. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
17. Odvolací soud shledal námitku promlčení učiněnou žalovanou jako
nedůvodnou s tím, že žalobce své právo na odškodnění uplatnil u žalované v
zachovalé prekluzivní lhůtě dopisem ze dne 27. 11. 2013 a od tohoto data začala
běžet čtyřletá promlčecí doba pro uplatnění nároku u soudu. Potvrdil tak závěry
soudu prvního stupně, dle kterého smluvní vztah žalobce a žalované skončil na
konci února roku 2013, žaloba byla podána v roce 2015, nárok na odškodnění ani
vyplacení provizí tudíž promlčen není. Dle soudu prvního stupně není významná
skutečnost, že žalobce žalobu rozšířil, neboť požadavek na odškodnění a důvody,
pro které má za to, že mu náleží maximální možné odškodnění, byly v řízení
uplatněny včas, přičemž o samotné výši odškodnění rozhoduje soud dle své úvahy.
Toto právní posouzení není správné.
18. Dovolací soud se předně zabýval otázkou počátku běhu promlčecí doby
u práva na odškodnění dle § 669 odst. 1 obch. zák.
19. Podle § 669 odst. 1 obch. zák. má obchodní zástupce v případě
ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže a) zastoupenému získal nové
zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má
dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a b) placení tohoto
odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména
provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů
uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo
nepoužití konkurenční doložky ve smyslu § 672a obch. zák.
20. Podle § 669 odst. 5 obch. zák. obchodní zástupce ztrácí právo na
odškodnění podle odstavce 1, jestliže neoznámí zastoupenému do jednoho roku od
ukončení smlouvy, že uplatňuje svá práva.
21. Podle § 391 odst. 1 obch. zák. začíná u práv vymahatelných u soudu
běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-
li tento zákon něco jiného.
22. Podle § 392 odst. 1 obch. zák. běží u práva na plnění závazku
promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s
jeho plněním (doba splatnosti). Spočívá-li obsah závazku v povinnosti
nepřetržitě vykonávat určitou činnost, zdržet se určité činnosti nebo něco
strpět, počíná promlčecí doba běžet od porušení této povinnosti.
23. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi přijal a odůvodnil
právní závěr, dle kterého není-li doba, kdy měl být závazek splněn nebo mělo
být započato s jeho plněním (doba splatnosti), dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo určena v rozhodnutí a je-li splatnost pohledávky závislá na
žádosti věřitele o plnění (srov. § 340 odst. 2 obch. zák.), neuplatní se
ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. při určení začátku běhu promlčecí doby
závazku vůbec. V době, kdy věřitel dlužníka o plnění ještě ani nepožádal, zde
není „doba splatnosti“, což zakládá nikoli počátek doby promlčení žádosti o
plnění ve smyslu § 391 odst. 2 obch. zák., nýbrž (při nemožnosti použití
zvláštního pravidla dle § 392 odst. 1 věty první obch. zák.) prosazení obecné
úpravy promlčení práva na plnění obsažené v § 391 odst. 1 obch. zák. Jestliže
tedy promlčecí doba ohledně obchodního závazku (pohledávky), u kterého nebyla
doba splatnosti sjednána ani určena právním předpisem nebo rozhodnutím, začne
běžet (v souladu s § 391 odst. 1 obch. zák.) již dnem, kdy věřitel mohl
dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat (rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněný pod
číslem 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak není důvodem ke
změně jejího počátku (k použití § 392 odst. 1 věty první obch. zák.) okolnost,
že věřitel dlužníka o toto plnění následně též požádal /dle § 340 odst. 2 obch.
zák./ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo
3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 32
Cdo 3244/2016).
24. Naproti tomu, jde-li o právo na plnění, jehož splatnost byla ve
smlouvě určena (i tím způsobem, že byla ponechána na vůli věřitele), řídí se
počátek běhu promlčecí doby u tohoto práva ustanovením § 392 odst. 1 obch. zák.
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007,
či ke vzájemnému vztahu shora citovaných rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3135/2015).
25. Z uvedených závěrů plyne, že pro určení počátku běhu promlčecí doby
je v obchodních vztazích rozhodující, zda je splatnost pohledávky určena
zvláštní zákonnou úpravou či dohodou stran, anebo je ponechána na obecné úpravě
§ 340 odst. 2 obch. zák., dle které, není-li doba plnění ve smlouvě určena, je
věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník
je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o
plnění požádán. Zatímco v prvním případě běh promlčecí doby nastává takto
určeným či dohodnutým okamžikem splatnosti ve smyslu § 392 odst. 1 obch. zák.,
v případě druhém, kdy zvláštní úprava splatnosti pohledávky či dohody o ní
absentuje, je, s odkazem na § 391 odst. 1 obch. zák., počátek doby promlčení
určen již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé
požádat.
26. Vznik práva na odškodnění je podmíněn současným splněním dvou
předpokladů, totiž jednak že obchodní zástupce zastoupenému získal nové
zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má
dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, jednak že placení tohoto
odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména
provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů
uskutečněných s těmito zákazníky, a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční
doložka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo
3359/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo
4957/2015). Samo právo na odškodnění vzniká bez dalšího při naplnění zákonných
podmínek, aniž by byl vznik tohoto práva podmíněn jeho uplatněním obchodním
zástupcem u zastoupeného dle § 669 odst. 5 obch. zák. Naopak, jak plyne z
výslovného znění § 669 odst. 5 obch. zák., až v případě, že právo na odškodnění
obchodní zástupce u zastoupeného neuplatní do jednoho roku, zaniká prekluzí
(shodně k tomu M. Tomsa. In: Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.
Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1276). Z
uvedeného plyne, že § 669 odst. 5 obch. zák. upravuje toliko předpoklady pro
ztrátu práva na odškodnění, nedotýká se však splatnosti tohoto práva, která je
při absenci jiného zvláštního ustanovení (či dohody stran) určena § 340 odst. 2
obch. zák. tak, že dlužník (zastoupený) je povinen dluh plnit bez zbytečného
odkladu poté, co byl věřitelem (obchodním zástupcem) o plnění požádán, tedy bez
zbytečného odkladu po uplatnění práva na odškodnění dle § 669 odst. 5 obch. zák.
27. Za této situace nemůže obstát závěr odvolacího soudu o tom, že
žalobce své právo na odškodnění uplatnil u žalované v zachovalé prekluzivní
lhůtě dopisem ze dne 27. 11. 2013 a od tohoto data začala běžet čtyřletá
promlčecí doba pro uplatnění nároku u soudu. Nebylo-li v předmětné smlouvě mezi
žalovanou a žalobcem ujednáno ničeho o splatnosti práva na odškodnění, počíná
promlčecí doba v těchto případech (s odkazem na závěry shora uvedeného R
10/2014) již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé
požádat, tedy kdy mu vzniklo právo na odškodnění podle zákona.
28. Bude tedy na odvolacím soudu, resp. soudu prvního stupně, aby v
dalším řízení předně posoudil, zda předmětná smlouva o obchodním zastoupení ze
dne 1. 6. 2005 obsahovala zvláštní ujednání o splatnosti pohledávky z
odškodnění ve smyslu § 669 obch. zák., či nikoliv, a na tomto základě posoudil
počátek běhu promlčecí doby v souladu se závěry shora uvedenými.
29. V závislosti na výsledcích posouzení této právní otázky je nutné
dále posoudit i otázku včasnosti uplatnění práva na odškodnění před soudem,
která odvolacím soudem posuzována nebyla. V projednávané věci se z obsahu spisu
podává, že soud prvního stupně rozhodoval o žalobě ze dne 16. 10. 2015, kterou
žalobce požadoval zaplacení částky 242.218,60 Kč s příslušenstvím z titulu
odškodnění obchodního zástupce jako 50 % z maximální výše odškodnění dle § 669
odst. 2 obch. zák. a částky 125.642 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplacené
provize. V průběhu řízení podáním ze dne 2. 4. 2017, jež bylo doručeno soudu
dne 10. 4. 2017 (č. l. 794, 826), navrhl žalobce změnu žaloby tak, že rozšířil
žalobu o 121.109 Kč, tj. dalších 25 % z maximální výše odškodnění, takže
uplatňoval nárok v celkové výši 363.327 Kč z titulu odškodnění obchodního
zástupce a částku 128.785 Kč z titulu neuhrazené provize. O tomto návrhu
rozhodl soud prvního stupně při jednání usnesením ze dne 19. 4. 2017, č. j. 22
C 289/2015-891, tak, že byla připuštěna úprava žaloby a rozšíření žaloby dle
podání žalobce ze dne 2. 4. 2017, doručeného soudu dne 10. 4. 2017, tak, že
nyní je požadováno 363.327 Kč spolu s příslušenstvím blíže určeným a dále
128.785 Kč s příslušenstvím blíže určeným. Následně podáním ze dne 24. 5. 2018
žalobce provedl úpravu žalobního návrhu v tom smyslu, že výše požadovaného
plnění z titulu práva na odškodnění obchodního zástupce zůstala nedotčena, ale
z titulu neuhrazené provize požadoval žalobce částku v celkové výši 134.175 Kč
s příslušenstvím (č. l. 934). Poté žalobce podáním ze dne 30. 5. 2018 (č. l.
938, 944) upravil žalobní návrh tak, že z titulu odškodnění obchodního zástupce
uplatňuje celkem částku 372.012 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně při
jednání dne 9. 11. 2015 (č. l. 1056) rozhodl, že připouští změnu žaloby
učiněnou podáním ze dne 24. 5. 2018 a 30. 5. 2018 (č. l. 1056) tak, že je
požadováno zaplacení částky 372.012 Kč s příslušenstvím a částky 134.175 Kč s
příslušenstvím. Soud prvního stupně k tomuto uvedl právní hodnocení, jež nebylo
odvolacím soudem zpochybněno, podle něhož skutečnost, že žalobce žalobu
rozšířil, je (z hlediska posouzení námitky promlčení) nevýznamná, neboť
požadavek na odškodnění a důvody, pro které má za to, že mu náleží maximální
možné odškodnění, byly v řízení uplatněny včas, přičemž o samotné výši
odškodnění rozhoduje soud dle své úvahy. Toto právní posouzení není správné.
30. Podle ustanovení § 402 obch. zák. přestává promlčecí doba běžet,
když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní
úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho
zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
31. Podle § 95 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení se souhlasem
soudu měnit návrh na zahájení řízení. O změnu žaloby mj. jde tehdy, změní-li
žalobce žalobní návrh tak, že požaduje na základě stejného skutkového základu
více, než požadoval v původní žalobě, tj. jde o rozšíření žaloby. Návrh na
změnu žaloby je podáním ve věci samé, s nímž jsou proto spojeny hmotněprávní a
procesněprávní účinky. V případě nově uplatněné části nároku nastávají
hmotněprávní účinky mj. dnem, kdy soudu došla změna žaloby, nebo dnem, kdy byl
tento úkon učiněn do protokolu. S tímto okamžikem je pak spojen důsledek pro
běh promlčecí doby, a to že se tímto dnem běh promlčecí lhůty staví (§ 391, §
402 obch. zák.), a tento okamžik je též rozhodný pro posuzování, zda promlčecí
lhůta marně uplynula. Pro stanovení promlčecí doby, popř. počátku jejího běhu,
tak nemá právní význam okamžik zahájení původního řízení, popř. okamžik
připuštění změny návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013,
sp. zn. 23 Cdo 3200/2011). Závěr, podle něhož účinek spojovaný s podáním žaloby
soudu (stavení běhu promlčecí lhůty) lze spojovat pouze s podáním takové žaloby
(z hlediska skutkového vymezení uplatněného nároku), o které je v konečném
důsledku soudem věcně rozhodováno, s tím, že pokud v průběhu řízení žalobce
žalobu postupem dle § 95 o. s. ř. změní, hmotněprávní účinky změněné žaloby
(tímto způsobem nově uplatněného nebo nově uplatněné části nároku) nastávají až
dnem, kdy soudu změna žaloby došla, se podává z ustálené judikatury Nejvyššího
soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo
664/2002).
32. Uvedené v projednávané věci znamená, že došlo-li k rozšíření žaloby
podáním dne 10. 4. 2017 a 1. 6. 2018, je nutné při posouzení námitky promlčení
posuzovat uplynutí promlčecí doby v rozsahu práva uplatněného změnou žaloby k
okamžiku učinění tohoto procesního úkonu, nikoliv k okamžiku podání žaloby.
Těmto požadavkům soud prvního stupně ani odvolací soud nedostál. Je proto dále
na soudu prvního stupně, aby v dalším řízení posoudil důvodnost námitky
promlčení k jednotlivým částem žalobního nároku tak, jak byl postupně
rozšiřován jednotlivými podáními žalobce dne 10. 4. 2017 a 1. 6. 2018.
V. Závěr
33. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a protože důvody, pro které
bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu i rozsudek tohoto soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
34. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
35. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí,
jímž se řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 část věty před
středníkem o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu