Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. V. st., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, sídlem Orlí 492/18, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. srpna 2018 č. j. 5 To 57/2018-156 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. července 2018 č. j. 34 T 10/2017-144, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně žádá o přednostní vyřízení věci.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla dne 11. 5. 2017 podána státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Ostravě obžaloba, kterou je stěžovateli kladeno za vinu spáchání dvou zvlášť závažných zločinů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 2 alinea první, odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 a 3 tr. zákoníku.
3. Napadeným usnesením krajského soudu bylo u hlavního líčení konaného dne 11. 7. 2018 rozhodnuto podle § 72 odst. 1 a 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), o dalším trvání vazby stěžovatele tak, že byl i nadále ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. řádu.
4. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
5. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že pro jeho ponechání ve vazbě nejsou splněny zákonné podmínky. Oběma soudům vytýká, že nerozhodly o jeho propuštění na svobodu za současného nahrazení vazby alternativními opatřeními. Poukazuje přitom na subsidiární charakter vazby. Má za to, že hrozba vysokým trestem nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho další ponechání ve vazbě, a to zejména ve světle konstantně judikované doktríny zesílených vazebních důvodů, když i dle judikatury Ústavního soudu musí být delší trvání vazby ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody. Dle jeho názoru není ani dán závažný důvod k obavě, že by trestnou činnost, pro niž je stíhán, opakoval, neboť při domovních prohlídkách byly věci důležité pro trestní řízení zajištěny, popřípadě stěžovatelem dobrovolně vydány. Poukazuje na to, že v případě propuštění na svobodu má zajištěno bezplatné bydlení u svého otce, a že vede spořádaný rodinný život, neboť se pravidelně stýká se svojí dcerou a vnuky. Soudům dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vytýká, že svá rozhodnutí odůvodnily nedostatečně a v rozporu s uvedenou doktrínou zesílených vazebních důvodů, když se ani nevypořádaly s jeho návrhem na nahrazení vazby jiným institutem. Rozhodly jednostranně bez přihlédnutí k okolnostem svědčícím proti omezení osobní svobody vazbou.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Obsah institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
9. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod § 67 tr. řádu.
10. Pro posouzení dané věci je relevantní, že o dalším trvání vazby stěžovatele rozhodoval krajský soud ve stádiu řízení před soudem. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení, v němž silná role příslušela převážně státnímu zástupci, vede řízení před soudem, které je těžištěm celého trestního procesu a v němž se nejširším způsobem uplatňují základní zásady trestního řízení. V přípravném řízení je rozhodování o dalším trvání vazby svěřeno soudci příslušného soudu, který rozhoduje na návrh státního zástupce, zatímco po podání obžaloby je tato úloha svěřena přímo příslušnému soudu, který nadále garantuje ochranu základních práv obviněného. V tomto smyslu má Ústavní soud za to, že rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě nebyla jeho práva nikterak porušena.
11. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 , ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16 , dostupná jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
12. Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu se podává, že stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit spolu s dalšími spoluobžalovanými v podstatě tak, že v období od 24. 11. 2015 do 12. 5. 2016 po vzájemné dohodě, že budou dodávat drogu marihuanu v minimálním množství 1 kg obžalovanému A. F., který zajistí její vývoz a prodej v zahraničí, tomuto měli dodat drogu marihuanu v minimálním množství 42 150 gramů, stěžovatel měl dále opatřit nejméně 60 kg drogy marihuany a předat ji dalším osobám, přičemž měl vědět, že droga bude za účelem jejího dalšího prodeje převezena do Polska, dále měl přechovávat nejméně 3,820 g metamfetaminu báze, od roku 2014 do 12. 5. 2016 měl nakoupit nejméně 20 až 25 ks znehodnocených, střelby neschopných zbraní různého typu, které měl uvést do střelbyschopného stavu a tyto měl přechovávat v místě svého tehdejšího bydliště a rovněž je měl dále prodávat, a dále měl neoprávněně v době od listopadu 2015 do 12. 5. 2016 odebírat elektrickou energii a způsobit tak společnosti ČEZ Distribuce, a. s. škodu ve výši 74 150 Kč. Trestní věc stěžovatele byla usnesením ze dne 7. 11. 2017 vyloučena k samostatnému projednání, neboť dokazování ve vztahu k ostatním spoluobžalovaným bylo ukončeno a v jejich věci byl vyhlášen odsuzující rozsudek, který ke dni 13. 6. 2018 nabyl právní moci. Tito spoluobžalovaní byli uznáni vinnými ve smyslu podané obžaloby s úpravou celkového množství distribuované drogy, přičemž ve vztahu ke stěžovateli bylo konstatováno, že obžalovanému A. F. předal nejméně 10,8 kg marihuany a další množství cca 4 kg za účelem dalšího prodeje přechovával, obžalovaný D. K. byl pak uznán vinným jednáním, že obstaral stěžovateli minimálně 4,5 kg marihuany.
13. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel je stíhán pro spáchání zvlášť závažné úmyslné trestné činnosti, kterou měl páchat po delší dobu, a to s úmyslem opatřit si značný majetkový prospěch, přičemž všechny dosud zjištěné skutečnosti, včetně pravomocného odsouzení spoluobžalovaných, nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, se staly, mají znaky uvedených trestných činů a jsou dány důvody k podezření, že tyto skutky stěžovatel spáchal.
14. Krajský soud se dostatečně zabýval tím, zda je další držení stěžovatele ve vazbě nutné či zda nedošlo ke změně okolností, která by mohla odůvodnit jeho propuštění na svobodu. Dospěl však k závěru, že k žádné změně, pokud jde o důvody tzv. útěkové a předstižné vazby, nedošlo, neboť stěžovatel je v případě uznání viny s ohledem na závažnost, rozsah a dobu páchání trestné činnosti ohrožen uložením citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby v rozmezí od 10 do 18 let. K tomu přistupuje i zjištění, že stěžovatel není trvale vázán k žádnému místu; formálně je hlášen k trvalému pobytu v sídle Městského úřadu v Uničově. Zdržoval-li se v minulosti na jednom místě, tak jen z důvodu, že zde páchal trestnou činnost. Nelze odhlédnout ani od zjištění, že byl v minulosti již 5x soudně trestán, mimo jiné i pro trestnou činnost spojenou s nedovoleným přechováváním omamných látek a nedovoleným ozbrojováním, z čehož je patrné, že výchovné působení na něho nemá žádný vliv. Všechny tyto skutečnosti svědčí o tom, že obava soudu, že by se po propuštění na svobodu mohl skrývat na neznámém místě a tím se vyhýbat důraznému trestnímu postihu, je dostatečně odůvodněna. Dlouhá doba páchání trestné činnosti, pro kterou byl v minulosti již odsouzen a z jejíhož výnosu si opatřoval prostředky k obživě, i zjištění, že v dalším pokračování v trestné činnosti bylo stěžovateli zabráněno až jeho vzetím do vazby, pak i nadále odůvodňuje obavu, že v případě ponechání na svobodě by mohl v páchání trestné činnosti pokračovat. Na tom nemůže nic změnit ani jeho argument, že mu při domovní prohlídce byly věci důležité pro trestní řízení zabaveny.
15. Existence vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu je pak posílena stádiem, v němž se trestní řízení nyní nachází. Dle argumentace krajského soudu proběhlo dne 11. 7. 2018 hlavní líčení, v rámci něhož měly být předneseny závěrečné řeči a případně vyhlášeno meritorní rozhodnutí. Pouze s ohledem na neadekvátní chování stěžovatele muselo být předčasně ukončeno a odročeno. Propuštěním stěžovatele na svobodu ve stádiu před vyhlášením meritorního rozhodnutí by tedy hrozilo, že by dosažení účelu trestního řízení bylo ztíženo. Tím se věc stěžovatele odlišuje od případů řešených nálezovou judikaturou Ústavního soudu, reagující na absenci odůvodnění vazebních rozhodnutí v souladu s doktrínou tzv. zesílených vazebních důvodů u déletrvající vazby.
16. Z napadeného usnesení stížnostního soudu pak vyplývá, že vrchní soud přezkoumal z podnětu stížnosti stěžovatele rozhodnutí krajského soudu ze všech v úvahu přicházejících hledisek. Stejně jako krajský soud však dospěl k závěru, že důvody tzv. útěkové a předstižné vazby jsou stále aktuální. Stěžovateli přitom nelze přisvědčit v názoru, že se nezabýval jeho stížnostními námitkami, neboť z odůvodnění rozhodnutí se podává, že na relevantní stížnostní argumentaci, byť stručně, reagoval. Jeho poukaz na odůvodnění usnesení krajského soudu, s nímž se ztotožnil, nelze považovat za nezákonný či protiústavní. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 až 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na stížnostní námitky stěžovatele reagoval i explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
17. Vytýká-li stěžovatel soudům, že se nevypořádaly s jeho návrhem na nahrazení vazby jiným opatřením, ani této námitce nelze přisvědčit, neboť v obou napadených rozhodnutích je odůvodněno, proč nelze vazbu nahradit procesním institutem uvedeným v § 73 tr. řádu. Jejich závěr, že to není možné nejen pro charakter trestné činnosti, pro niž je stěžovatel stíhán, její rozsah, dobu páchání, a s tím související hrozbu trestu, ale i pro charakteristiku jeho osoby, která s ohledem na dosavadní způsob života nedává jakoukoliv záruku, že by nahrazující opatření za vazbu splnilo svůj účel, je ústavně akceptovatelný, neboť je podložen příslušnými skutkovými zjištěními.
18. Lze uzavřít, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však nemůže zpochybnit jejich ústavní konformitu. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, žádné protiústavní deficity nevykazuje.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu