Částečně vadné alternativní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Hany Markové, zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem, sídlem Paprsková 333/16, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2024, č. j. 30 Cdo 2056/2024-568, části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2024, č. j. 70 Co 25/2024-516, kterým byla potvrzena zamítavá část výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23.
listopadu 2023, č. j. 23 C 1/2021-477, a proti části výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. listopadu 2023, č. j. 23 C 1/2021-477, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 1 434 000 Kč spolu s příslušenstvím, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. V nyní posuzované věci Ústavní soud řešil otázku, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovatelce právo na soudní ochranu (resp. právo na přístup k soudu) tím, že shledal její dovolání vadným.
2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejší účastnici náhrady škody a nemajetkové újmy, jež jí měly vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí Vrchního soudu v konkursním řízení.
3. Obvodní soud stěžovatelce zčásti vyhověl (v rozsahu částek 2 783 280 Kč a 66 000 Kč s příslušenstvím), zčásti její nárok zamítl (v rozsahu částek 1 820 000 Kč a 1 434 000 Kč s příslušenstvím).
4. Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil v zamítavém výroku v rozsahu částky 1 434 000 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku rozsudek zrušil a vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
5. Stěžovatelka podala proti části výroku II rozsudku městského soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu, dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání v něm formulovala takto: "Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to na vyřešení následujících otázek". Načež vymezila tři právní otázky: "a) Zda již samo porušení majetkového práva k věci nezákonným rozhodnutím soudu je důvodem pro přiznání nemajetkové újmy.
b) Zda pro stanovení výše nemajetkové újmy soud vychází také z obvyklé ceny majetkového práva k věci, které bylo porušeno nezákonným rozhodnutím soudu. c) Zda pro stanovení výše nemajetkové újmy soud vychází z důsledků porušení majetkového práva k věci, kdy důsledky spočívají ve vedení soudních sporů vzniklých v návaznosti a v příčinné souvislosti s porušením majetkového práva k věci nezákonným soudním rozhodnutím".
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil. Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť. Přípustnost dovolání není způsobile vymezena, pokud je u téže otázky současně uvedeno více předpokladů přípustnosti, neboť z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání.
7. Nejvyšší soud dodal, že si je vědom závěrů nálezů sp. zn. III. ÚS 2469/22 a sp. zn. III. ÚS 3085/23 , považuje je však za rozporné se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, proto dal přednost uvedenému stanovisku a dovolání shledal vadným.
II. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka namítá, že přiznané odškodnění je nízké, neodpovídá rozsahu její majetkové újmy, soudy nezohlednily všechny relevantní okolnosti a nedostatečně se vypořádaly s její argumentací.
9. Nejvyšší soud odepřel stěžovatelce právo domáhat se ochrany svého práva tím, že dovolání odmítl pro vady. Podle stěžovatelky nemůže účastník řízení se stoprocentní jistotou uvést, v čem spatřuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud nevede registr vyřešených hmotněprávních nebo procesních právních otázek, aby účastník řízení mohl správně stanovit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.
10. Nejvyšší soud a Ústavní soud svým výkladem doplňují ustanovení § 237 o. s. ř. a stanovují povinnost uvést přípustnost dovolání způsobem, který ustanovení § 237 o. s. ř. neukládá účastníkovi řízení. Takový výklad je však extenzivní a formalistický a brání přístupu k soudu.
11. Stěžovatelka tak tvrdí porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu.
13. Ústavní stížnost je přípustná v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
14. Ústavní stížnost je však nyní nepřípustná v části směřující proti napadeným částem výroků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto pro vady, není v tuto chvíli u těchto rozhodnutí splněna podmínka řádného vyčerpání všech procesních prostředků nápravy ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
15. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení.
16. Obvodní i městský soud odkázaly na svá rozhodnutí, stížnost považují za nedůvodnou.
17. Nejvyšší soud připomíná, že stěžovatelka v podaném dovolání vymezila několik právních otázek, aniž však ve vztahu ke každé z nich uvedla, kterou z variant přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř. považuje za splněnou. Stěžovatelka v dovolání pouze částečně citovala znění § 237 o. s. ř., a to navíc alternativně. Nespecifikovala judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit.
18. Námitka stěžovatelky, že je nucena pod sankcí odmítnutí dovolání pro vady stanovit správnou přípustnost dovolání, není důvodná. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako vadné nikoli proto, že by stěžovatelka nezvolila "správný" předpoklad přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., ale z důvodu, že stěžovatelka podmínku přípustnosti dovolání dle požadavků zákonného ustanovení vůbec nevymezila. Stěžovatelka závěry odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu vůbec nekonfrontovala. Přípustnost dovolání vymezila paušálně ve vztahu ke třem právním otázkám, nikoli ke každé právní otázce zvlášť. Pro bezvadnost dovolání nemá význam, zda se dovolatel do předpokladu přípustnosti "strefil", dovolatel tedy může uvést kterýkoliv předpoklad přípustnosti a dovolací soud sám posoudí, který z nich skutečně přípustnost dovolání založí. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, nikoli vymezenou přípustností dovolání.
19. Nejvyšší soud nemůže z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu).
20. Stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 odmítá jako řádné vymezení přípustnosti dovolání parafrázi ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části. Nálezy sp. zn. III. ÚS 2469/22 a sp. zn. III. ÚS 3085/23 to naopak umožňují. Proto by měla být věc postoupena plénu ke sjednocení judikatury. Nejvyšší soud uzavírá, že žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky porušeno nebylo.
21. Vedlejší účastnice uvádí, že obsah ústavní stížnosti je téměř totožný s obsahem dovolání. Odmítnutí pro vady bylo správné a do práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Vše podstatné je uvedeno v odmítavém usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta a vedlejší účastnici přiznány paušální náklady řízení před Ústavním soudem.
22. Stěžovatelka možnost repliky k výše uvedeným vyjádřením nevyužila.
23. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a nezasahuje proto do rozhodovací činnosti soudů vždy, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem. Jeho zásah je namístě až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
24. Jedinou ústavně relevantní otázkou v nyní posuzované věci bylo, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovatelce právo na soudní ochranu, resp. právo na přístup k soudu tím, že shledal její dovolání v celém rozsahu vadným. V. 1. Obecná východiska
25. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Tento postup k ochraně práv jednotlivce není upraven ústavními předpisy, nýbrž je regulován v zákonných procesních předpisech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Dodrží-li jednotlivec stanovený postup, a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). To platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, neboť i když dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2804/15 ].
26. Zde Ústavní soud připomíná, že v případě odmítnutí dovolání pro vady jde, na rozdíl od odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, o otázku samotného práva na přístup k soudu, a to nejen k Nejvyššímu soudu, ale též k Ústavnímu soudu. Vadné dovolání znemožňuje jeho další posouzení Nejvyšším soudem z pohledu vlastní přípustnosti, resp. též případný následný věcný přezkum rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu. Zároveň však znemožňuje též přezkum rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu Ústavním soudem z hlediska jejich případné neústavnosti.
27. Dodrží-li jednotlivec zákonné požadavky kladené na dovolání, a Nejvyšší soud označí dovolání jako vadné, poruší tím právo jednotlivce na soudní ochranu chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny.
28. Účelem stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 bylo primárně sjednotit postup Ústavního soudu při posuzování přípustnosti ústavních stížností. Část rozhodovací praxe Ústavního soudu shledávala ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu jako přípustné, ačkoli bylo dovolání odmítnuto pro vady. Jiná část judikatury je shledávala nepřípustnými pro řádné nevyčerpání dovolání, bylo-li jako vadné odmítnuto.
29. Stanovisko pléna tak formuluje (v kontextu nyní posuzované věci) dva klíčové závěry: 1) § 241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání a není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud dovolání odmítne a 2) v takovém případě je nepřípustná ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím pro řádné nevyčerpání prostředků nápravy.
30. Účelem stanoviska však nebylo a nemohlo být vymezit vyčerpávajícím způsobem veškeré případy, kdy je dovolání již vadné. To je úkolem další judikatury, která podle určených hledisek zohledňuje jednotlivé skutkové okolnosti každé věci. Zákonodárce v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovil mimo jiné požadavek, že v dovolání musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to s odkazem na § 237 až 238a o. s. ř. Sjednocující stanovisko se však výslovně nijak nevyjadřuje k otázce alternativního vymezení dvou předpokladů přípustnosti. Pouze považuje požadavky § 241a odst. 2 o. s. ř. za legitimní a přiměřené, resp. požadavek na advokáty, aby se seznámili předem s judikaturou dovolacího soudu a argumentovali jí, za akceptovatelný.
31. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nijak nezpochybňuje, že jednotlivé případy přípustnosti dovolání se navzájem vylučují a nemohou být splněny současně. Stejně tak platí, že vadou je pouze to, pokud dovolatel vůbec svůj názor neuvede, nikoli však to, pokud má Nejvyšší soud na splnění předpokladů přípustnosti jiný názor.
32. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2659/20 Ústavní soud uvedl, že využije-li dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vícero možností plynoucích z § 237 o. s. ř. jako případných předpokladů v jejich posloupnosti, neporušuje tím požadavek, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jen jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání.
33. V nálezech sp. zn. III. ÚS 2469/22 i sp. zn. III. ÚS 3085/23 Ústavní soud připustil, že předpoklady přípustnosti mohou být uvedeny též alternativně (bez stanovené posloupnosti), přičemž případná vada se může týkat pouze části takto vymezené přípustnosti.
34. V nálezu sp. zn. III. ÚS 2469/22 se Ústavní soud zabýval rozhodnutím Nejvyššího soudu, které odmítlo dovolání, v němž byla přípustnost vymezena tak, že napadený rozsudek "závisí na vyřešení následujících otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny...", načež následoval seznam otázek. Jde tak o situaci obdobnou nyní řešené věci. Odmítnutí dovolání pro vady (pro údajné nesplnění náležitostí uvedených v § 241a odst. 2 o. s. ř.) shledal Ústavní soud neústavním.
35. Ústavní soud k tomu uvedl, že "...stěžovatel skutečně pochybil, tvrdil-li u všech pěti shora citovaných právních otázek, že se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Z logiky věci totiž u stejné právní otázky nemohou zároveň platit obě tato tvrzení: buď určitá otázka nebyla dovolacím soudem vyřešena vůbec, anebo ji odvolací soud nerespektoval. Nelze však současně tvrdit obojí" (bod 24). Zároveň však Ústavní soud dospěl k závěru, že absence vypořádání se s judikaturou dovolacího soudu se týká jen části vymezených podmínek přípustnosti, konkrétně části, v níž dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
36. Naopak v části, v níž dovolatel uvádí, že jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, se měl dovolací soud těmito otázkami zabývat. Podle Ústavního soudu by napadené usnesení Nejvyššího soudu obstálo, pokud by tento soud vyložil a náležitě odůvodnil, že se stěžovatel v tomto ohledu mýlí. To konkrétně znamená, že by (byť i velmi stručně) k těmto otázkám uvedl, že se jimi v minulosti již zabýval a alespoň namátkou by odkázal na rozhodnutí, ve kterých tak učinil (bod 27), resp. "vysvětlit, že např. na těchto otázkách nezávisí napadené rozhodnutí, anebo že tyto otázky již byly vyřešeny rozhodnutími dovolacího soudu (a pokud ano, kterými)" (bod 28).
37. O podobnou situaci alternativně vymezených předpokladů přípustnosti šlo i v případě sp. zn. III. ÚS 3085/23 . I zde Ústavní soud dospěl k závěru, že vada dovolání (nedostatečné vymezení předpokladů přípustnosti) se týká pouze té části, v níž dovolatelka požadovala, aby určitá právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, ačkoli neuvedla, jak je v dosavadní judikatuře řešena. Naopak ve vztahu k vymezení přípustnosti druhou alternativou (otázka, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena), shledal Ústavní soud dovolání jako nikoli vadné, a odmítavé usnesení Nejvyššího soudu zrušil. V. 2. Aplikace na posuzovanou věc
38. Argumentuje-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení i ve vyjádření účastníka řízení tím, že shora citované nálezy sp. zn. III. ÚS 2469/22 a sp. zn. III. ÚS 3085/23 jsou v rozporu se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nelze mu přisvědčit. Otázka, zda je alternativní vymezení dvou předpokladů přípustnosti dovolání [v nynější věci jde o 1) odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a 2) dosud neřešenou právní otázku] automaticky vadné jako celek, popř. zda nelze shledat vadnou pouze část takovéhoto vymezení, stanovisko výslovně neřeší.
39. Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení připouští, že si dokáže představit situaci, kdy by byla v dovolání vymezena přípustnost dovolání alternativně ve vztahu ke konkrétní právní otázce, ale zároveň by dovolatel odkazoval alespoň na jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým má být závěr odvolacího soudu v rozporu. Jinak řečeno, dovolatel by takovým vymezením přípustnosti vyjádřil svou nejistotu ohledně toho, zda je skutečně závěr odvolacího soudu v rozporu s výslovně označenou judikaturou Nejvyššího soudu, či zda jde o otázku neřešenou. Tím by došlo k naplnění vůle zákonodárce, tj. aby se zástupce dovolatele seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a zvážil, zda má být dovolání podáno. V takovém případě by bylo odmítnutí pro vady dovolání dle Nejvyššího soudu skutečně nepřiměřeně přísné a Nejvyšší soud by se přípustností dovolání zabýval (bod 14 napadeného usnesení).
40. Rozdíl mezi touto hypotetickou situací a situací, kterou nyní posuzuje Ústavní soud, však není nijak zásadní. V případě alternativně vymezených předpokladů přípustnosti [1) právní otázka má být řešena jinak, 2) jde o novou právní otázku] by při uvedení konkrétního judikátu k první otázce Nejvyšší soud posoudil, zda jde o judikát relevantní. V případě, že nikoli, řešil by přípustnost optikou druhé otázky, tedy zkoumal, zda jde o věc dosud neřešenou. Pokud však dovolatel k prvnímu předpokladu přípustnosti ("právní otázka má být řešena jinak") žádnou judikaturu neuvede, jde o vadu při vymezení tohoto předpokladu přípustnosti. Ve zbytku ("dosud neřešená otázka") je ale vymezení předpokladů přípustnosti srozumitelné, resp. způsobilé pro posouzení přípustnosti. Oproti hypotetickému příkladu uvedeného Nejvyšším soudem v napadeném usnesení (bod 14) jde tak jen fakticky o přeskočení prvního kroku pro jeho vadné vymezení, tedy přeskočení kroku spočívajícího ve vyhodnocení relevance citovaného judikátu.
41. Ústavní soud nijak nezpochybňuje závěr uvedený ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, který správně akcentuje v napadeném usnesení i Nejvyšší soud, tj. že "[j]edním z účelů a důsledků takovéto zákonné úpravy by mělo být, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu".
42. V případě vymezení předpokladu přípustnosti tak, že relevantní právní otázka dosud nebyla vyřešena, nelze přirozeně žádnou argumentaci judikaturou očekávat. Je rizikem dovolatele (resp. jeho právního zástupce), pokud se s judikaturou dovolacího soudu neseznámí. Pro odmítnutí dovolání pro nepřípustnost postačí pouze odkaz na rozhodnutí, v němž daná otázka řešena byla. Nejvyšší soud není povinen z vlastní iniciativy vypořádat předpoklady přípustnosti, které jsou vymezeny vadně. Je třeba klást k tíži dovolatele, pokud formuluje dovolací důvod způsobem, že Nejvyšší soud určitou otázku dosud neřešil, přičemž toto tvrzení bude vyvráceno.
43. V souladu s již citovaným nálezem sp. zn. III ÚS 2469/22 však lze považovat za nepřiměřeně přísné, pokud je z důvodu neseznámení se dovolatele (resp. právního zástupce) s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu shledáno jako vadné i to vymezení předpokladu přípustnosti, u nějž z povahy věci argumentace judikaturou není možná ("dosud neřešená otázka").
44. V nyní posuzované věci je tak vadou dovolání, pokud stěžovatelka neuvedla, od jaké rozhodovací praxe a v čem se dovolací soud odchýlil. K tomu Ústavní soud připomíná, že odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým pouze proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a judikatury Nejvyššího soudu mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by byl účel právní úpravy v občanském soudním řádu zcela popřen a ústavně konformní požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadá tím onen předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 46).
45. Zároveň však, je-li možno vztáhnout vadu podání pouze na jeho část, není důvod považovat za vadné podání jako celek. Pokud tedy stěžovatelka alternativně uvedla, že jí vymezené otázky jsou otázky hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou však nijak nespecifikovala), nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, lze považovat takovéto vymezení přípustnosti za vadné pouze zčásti. A to v části týkající se tvrzeného odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Naopak tvrzení, že jde o otázky dosud v judikatuře neřešené, jako předpoklad přípustnosti samostatně obstojí. U takto formulovaného předpokladu přípustnosti totiž z povahy věci neexistuje prejudikatura, a tudíž se dovolatel nemusí k ničemu vymezovat. Z dovolání je tak zřejmé, co má dovolací soud posoudit, resp. jaký typ přípustnosti má posuzovat.
46. Stále platí, že Nejvyšší soud si nemůže předpoklady přípustnosti dovozovat sám, resp. nemůže podání za stěžovatele "domýšlet" a vzápětí se s takto dotvořeným podáním vypořádávat. To však není nyní posuzovaný případ. Při shledání dovolání jako částečně vadného z důvodu nevymezení relevantní judikatury totiž zůstává část dovolání, u níž lze přípustnost dovolání bez dalšího posoudit, aniž by byl dovolací soud nucen podání domýšlet, dotvářet či doplňovat.
47. Předpoklad přípustnosti spočívající v tom, že konkrétní tři vymezené otázky dosud v judikatuře dovolacího soudu nebyly vyřešeny, je jednoznačný. Kdyby byl uveden jako jediný předpoklad přípustnosti, dovolací soud přípustnost dovolání (ve spojení s konkrétními právními otázkami) posoudí. Je-li tento předpoklad kombinován s jiným předpokladem přípustnosti, který je však (pro absenci odkazu na judikaturu) vymezen vadně, je situace stejná. Zůstává jediný relevantně vymezený předpoklad přípustnosti, s nímž se Nejvyšší soud musí argumentačně vypořádat.
48. Odmítnutím dovolání pro vady tak došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu, resp. přístup k soudu zaručený čl. 36 odst. 1 Listiny.
49. K tvrzenému porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu (čl. 36 odst. 3 Listiny) se Ústavní soud z důvodu nepřípustnosti části ústavní stížnosti nemohl vyjádřit. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelkou odkazovaný čl. 41 Úmluvy není v posuzované věci vůbec aplikovatelný, neboť se týká jen řízení před Evropským soudem pro lidská práva, konkrétně možnosti daného soudu přiznat spravedlivé zadostiučinění.
50. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud takto rozhodl bez ústního jednání, protože od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
51. V dalším řízení musí Nejvyšší soud zohlednit to, že dovolání nebylo vadné jako celek, nýbrž zčásti způsobilé k tomu, aby dovolací soud posoudil jeho přípustnost v otázkách, které dle tvrzení stěžovatelky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny.
52. Návrh na zrušení části rozsudků městského soudu a obvodního soudu odmítl pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. října 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu