USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně H. M., zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 4, Paprsková 333/16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 4 693 280 Kč s příslušenstvím a o 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 1/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 70 Co 25/2024-516, takto: Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se domáhala po žalované náhrady škody ve výši 4 693 280 Kč s příslušenstvím a náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím. Tyto nároky jí měly vzniknout v důsledku rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 13 Cmo 46/2011, které bylo pro nezákonnost zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 29 Cdo 2860/2012-182. Předmětným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo potvrzeno zamítnutí žaloby žalobkyně na vyloučení jedné čtvrtiny jí vlastněných nemovitostí z majetkové podstaty úpadce E. D., její sestry, a tento spoluvlastnický podíl nabyla v následné dražbě společnost Depositary s. r. o. Po zrušení nezákonného rozhodnutí sice byl žalobkyni vydán konkursním správcem výsledek zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši 3 876 720 Kč, nicméně v následně probíhajícím řízení o vypořádání spoluvlastnictví žalobkyně za zpětné nabytí tohoto podílu uhradila jmenované společnosti částku 8 500 000 Kč. Rozdíl mezi jí vydanou částkou a částkou, kterou žalobkyně zaplatila, označila žalobkyně za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím. Nemajetkovou újmu odůvodnila žalobkyně tím, že po dobu od listopadu 2013 do ledna 2019 ztratila možnost disponovat celým domem, k němuž měla citové pouto, hrozba ztráty zbylé části nemovitostí v řízení o vypořádání spoluvlastnictví pro ni představovala značné psychické vypětí, zároveň došlo k rozpadu její rodiny. U žalované uplatnila žalobkyně svůj nárok dne 28. 5. 2015.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 23 C 1/2021-477, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky ve výši 2 783 280 Kč a 66 000 Kč, obě se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 30. 11. 2015 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 820 000 Kč a částku 1 434 000 Kč, obě spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 11. 2015 do zaplacení (výrok II), uložil povinnost žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 837,36 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III), uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 7 532,50 Kč (výrok IV) a uložil žalované povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 11 781,50 Kč (výrok V).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalované (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II ohledně částky 1 434 000 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 1 820 000 Kč s příslušenstvím v tomto výroku a taktéž ve výrocích III, IV a V o nákladech řízení účastníků a státu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku II, kterou odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby co do částky 1 434 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. V bodě II dovolání vymezila žalobkyně přípustnost dovolání následovně: „Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to na vyřešení následujících otázek“. Následně žalobkyně ve svém dovolání uvádí 3 otázky, pro které je citované vymezení přípustnosti společné. Předpoklady přípustnosti dovolání pak neplynou ani z další argumentace obsažené v dovolání žalobkyně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 2872/23, bod 25). Jako dovolací důvod žalobkyně uvádí nesprávné
právní posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy (bod II dovolání), v bodě IV dovolání následně namítá, že odvolací soud při rozhodování o výši nemajetkové újmy nezohlednil hodnotu vlastnického práva žalobkyně, nezohlednil, že žalobkyně vedla další soudní spor o zrušení a vypořádání vlastnického práva a že si musela půjčit částku ve výši 6 000 000 Kč.
6. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je přitom třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb. (dále také jen „stanovisko pléna ÚS“), kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. V bodě 46 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 zároveň Ústavní soud zdůraznil, že odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým pouze proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a judikatury Nejvyššího soudu mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám, tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řádu zcela popřen a ústavně konformní požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam.
7. Dále se dle judikatury Nejvyššího soudu nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud žalobkyně u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bodu 16.
8. Žalobkyně v podaném dovolání (bod II) vymezila několik právních otázek, aniž však ve vztahu ke každé z nich uvedla, kterou z variant přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř. považuje za splněnou. Žalobkyně pouze částečně citovala znění § 237 o. s. ř., a to navíc alternativně, v případě přípustnosti dovolání spočívající v řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při kterém se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak nespecifikovala judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit. Dovolání žalobkyně nelze tudíž věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
9. Tento závěr potvrzuje i judikatura Ústavního soudu, dle které jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
10. Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, koncepční změna institutu dovolání včetně změny institutu přípustnosti dovolání, účinná od 1. 1. 2013, měla za cíl vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu a jejím cílem bylo také posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní charakter. Cílem novely bylo také usnadnit Nejvyššímu soudu práci s podanými dovoláními, kdy se velmi často objevovaly případy nízké úrovně kvality dovolání sepisovaných advokáty.
Advokáti často zaměňovali ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody, dovolání zcela postrádala právní kvalifikaci dovolacích důvodů, v neposlední řadě pak šlo o souběžné uplatnění všech taxativně vypočtených dovolacích důvodů v občanském soudním řádu, aniž by v textu dovolání bylo provedeno obsahové rozlišení jednotlivých dovolacích důvodů z hlediska užité argumentace v podaném dovolání. Zcela nová definice přípustnosti dovolání a kvalifikovanější způsob rozhodování o přípustnosti dovolání měla také maximálně eliminovat riziko nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí a následné riziko odepření spravedlnosti pojmenované nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21.
2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno dosavadní ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu vágnosti definice zásadního právního významu. V usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, Ústavní soud přiléhavě vysvětlil, že vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání novelou zákona byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.
V usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18, pak Ústavní soud shledal jako ústavně konformní vyloučení povinnosti soudu poučit dovolatele podle § 43 o. s. ř. o nedostatku náležitosti dovolání spočívající ve vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dle názoru pléna jde o zákonnou úpravu podmínky přístupu k soudu, jež sleduje legitimní cíl, kterým je racionalizace, zpřehlednění a zrychlení dovolacího řízení, a je způsobilá tohoto cíle dosáhnout.
11. Nejvyšší soud si je vědom recentní judikatury Ústavního soudu k otázce vad dovolání, která se od výše citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, včetně stanoviska pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v otázce přípustnosti dovolání pro dosud v rozhodování dovolacího soudu nevyřešenou otázku odchyluje. V nálezu ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 2469/22, stěžovatel vymezil přípustnost dovolání tak, že napadený rozsudek „závisí na vyřešení následujících otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“ s tím, že následně stěžovatel vymezil 5 konkrétních otázek, pro které je citované vymezení přípustnosti dovolání společné (bod 22 nálezu).
Ústavní soud zde zdůraznil, že u stejné právní otázky nelze současně tvrdit, že určitá otázka nebyla dovolacím soudem vyřešena vůbec a zároveň že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (bod 24 nálezu). Postavil se tedy shodně s výše citovanou judikaturou proti alternativnímu vymezení přípustnosti. Dále Ústavní soud uvedl, že ohledně odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu stěžovatel neoznačil žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit, přičemž k tomuto označení je podle zákona povinen, a proto v tomto ohledu nesplnil podmínku přípustnosti dovolání (bod 25 nálezu).
V citovaném nálezu však Ústavní soud, odchylně od stanoviska pléna ÚS, dovodil, že část vymezení přípustnosti dovolání jako otázky neřešené v této věci vadná není. V bodě 28 nálezu uvedl, že je-li smyslem dovolacího řízení sjednocovat judikaturu obecných soudů, respektive rozhodovat právní otázky dosud neřešené, Nejvyšší soud musí odůvodnit, proč v konkrétním případě není zapotřebí meritorní rozhodování, byť i jen prostým odkazem na svoje předchozí rozhodnutí. Ke shodnému závěru dospěl senát Ústavního soudu rovněž v usnesení ze dne 22.
5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 193/24, bodu 7.
12. Nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3085/23, pak posuzoval situaci, kdy stěžovatelka rovněž vymezila přípustnost dovolání alternativně, konkrétně, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popřípadě má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (bod 25 nálezu). V bodě 27 tohoto nálezu Ústavní soud uzavřel, že pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, je třeba vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak. Jelikož to stěžovatelka v této věci neuvedla, dospěl v tomto nálezu Ústavní soud k závěru, že se jedná o vadné vymezení přípustnosti dovolání. Co se týče druhého z případů přípustnosti dovolání, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, toto neshledal Ústavní soud jako vadné, ačkoli stěžovatelka otázku hmotného práva nebo procesního práva, kterou má za dosud nevyřešenou, explicitně neoznačila, její vymezení však bylo dle Ústavního soudu zřejmé z popisu důvodu dovolání (bod 28 nálezu).
13. Závěr učiněný senátem Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2469/22 a sp. zn. III. ÚS 3085/23 je tedy v otázce přípustnosti dovolání jako otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené rozporné se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Ačkoli stanovisko pléna ÚS odmítá jako řádné vymezení přípustnosti dovolání parafrázi ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části, nálezy sp. zn. III. ÚS 2469/22 a sp. zn. III. ÚS 3085/23 parafrázi v otázce přípustnosti dovolání jako otázky v rozhodování dovolacího dosud nevyřešené umožňují.
14. Nejvyšší soud si dokáže představit situaci, kdy by byla v dovolání vymezena přípustnost dovolání alternativně ve vztahu ke konkrétní právní otázce, ale zároveň by dovolatel odkazoval alespoň na jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým má být závěr odvolacího soudu v rozporu. Jinak řečeno, dovolatel by takovým vymezením přípustnosti vyjádřil svou nejistotu ohledně toho, zda je skutečně závěr odvolacího soudu v rozporu s výslovně označenou judikaturou Nejvyššího soudu či zda jde o otázku neřešenou. Tím by došlo k naplnění vůle zákonodárce, jak je vyložena výše, stran toho, aby se zástupce dovolatelky seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a zvážil, zda má být dovolání podáno. V takovém případě by bylo odmítnutí pro vady dovolání dle Nejvyššího soudu skutečně nepřiměřeně přísné a Nejvyšší soud by se zabýval přípustností dovolání. To však není tento případ. Žalobkyně totiž s žádnou judikaturou Nejvyššího soudu právní řešení přijaté odvolacím soudem nekonfrontovala a nadto vymezila přípustnost dovolání paušálně ve vztahu ke třem právním otázkám. Z toho je zjevné, že v jejím případě není účel právní úpravou požadovaného vymezení podmínek přípustnosti dovolání jako jeho podstatné náležitosti naplněn.
15. Právní názor vyslovený ve stanovisku pléna Ústavního soudu je závazný pro rozhodování všech senátů Ústavního soudu, překonat jej může opět jenom plénum Ústavního soudu, nikoli jeho tříčlenný senát. S ohledem na znění § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, které ukládá senátu Ústavního soudu i za situace, kdy v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předložit otázku k posouzení plénu, vyvstává otázka správnosti postupu členů senátů Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 2469/22 a sp. zn. III. ÚS 3085/23 v situaci, kdy se svými nálezy od stanoviska pléna ÚS chtěli odchýlit.
16. Za situace, kdy pro Nejvyšší soud je s ohledem na obecnou závaznost rozhodnutí Ústavního soudu (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) precedenčně závazný názor pléna Ústavního soudu i názor senátu vyjádřený v nálezu Ústavního soudu, zvolil si Nejvyšší soud názor pléna vyjádřený ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jako přesvědčivější a odpovídající vůli zákonodárce při úpravě přípustnosti dovolání tak, jak je vysvětleno výše, a v souladu s ním posoudil dovolání žalobkyně v této věci jako vadné. Zároveň však Nejvyšší soud na shora uvedený rozpor v judikatuře Ústavního soudu upozorňuje a dává Ústavnímu soudu na zvážení jeho odstranění cestou vydání dalšího stanoviska pléna.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, kterým se řízení končí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 10. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu