Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Dušana Hejbala, zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem, sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2023 č. j. 27 Cdo 86/2023-643, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2021 č. j. 27 Co 35/2021-564 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 10 C 232/2017-452, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Starokatolické církve v ČR, sídlem Na Bateriích 93/27, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Praze-západ s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z vyžádaného spisového materiálu se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je žaloba, kterou se žalobkyně Starokatolická církev v ČR (dále jen "žalobkyně") domáhá vůči stěžovateli zaplacení částky 3 036 435 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.
3. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu domáhala po stěžovateli (jako bývalém biskupovi v období 7. 1. 2002 do 16. 7. 2016 a jediném zapsaném členu statutárního orgánu, jímž je Biskupský ordinariát a synodní rada) zaplacení peněžité částky. Tvrdila, že stěžovatel z účtu žalobkyně, který nebyl v letech 2014 až 2016 veden v účetnictví žalobkyně, prováděl v období od 8. 4. 2014 do 1. 7. 2016 "větší množství hotovostních výběrů a neoprávněných převodů, které nejsou kryty rozhodnutím Synodní rady církve a hotovostní výběry nejsou kryty žádnými účetními doklady". Poté, co stěžovatel skončil ve funkci biskupa žalobkyně, byla provedena revize účetnictví a po uvedených zjištěních byl stěžovatel vyzván k doložení potřebných dokladů. Jelikož tak neučinil, byl následně vyzván k vrácení uvedených finančních prostředků. Stěžovatel nárok žalobkyně od počátku neuznával a tvrdil, že všechny finanční prostředky byly použity ve prospěch žalobkyně (srov. bod 2 napadeného rozsudku soudu prvního stupně), případně byly nároky promlčeny.
4. Okresní soud Praha-západ napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 268 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po stěžovateli zaplacení částky 767 935 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud v řízení provedl rozsáhlé dokazování (účetní doklady žalobkyně, výpisy z účtu žalobkyně, výslechy svědků aj.), přičemž bylo prokázáno, že předmětný účet (dále jen "účet") byl veden na klienta Církev starokatolická, Duchovní služba Praha, Fond aktivit (ke dni 6. 11. 2018 zanikl s právním nástupcem Starokatolickou církví ČR), přičemž žalobkyně byla jediným majitelem účtu. Podpis stěžovatele byl veden jako podpisový vzor k účtu. Podpis stěžovatele odpovídal podpisu na pokladních dokladech a výběrech z účtu (bod 4 napadeného rozsudku). Dále soud z předávacího protokolu zjistil, že dne 15. 7. 2016 nový biskup a nový statutární zástupce žalobkyně převzal od stěžovatele doklady, finanční prostředky a další věci týkající se církve. Při revizi účetnictví žalobkyně bylo však účetní společností zjištěno, že účet nebyl v letech 2014 až 2016 řádně veden v účetnictví církve, bylo z něj provedeno větší množství hotovostních výběrů a neoprávněných převodů (nekrytých žádnými účetními doklady). Účet a dané transakce nebyly až do předání účetnictví zachyceny v účetnictví žalobkyně. Nárok žalobkyně posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. K promlčení podle něho nedošlo, dílem s ohledem na běh času, dílem s ohledem na postavení stěžovatele a žalobkyně (byl členem statutárního orgánu oprávněným jednat za žalobkyni až do 16. 7. 2016).
5. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni náklady řízení. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2022 č. j. 27 Cdo 124/2022-622, odmítnuto jako nepřípustné.
6. Nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2023
sp. zn. III. ÚS 2469/22
, bylo výše citované usnesení Nejvyššího soudu zrušeno poté, co Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud konstatoval, že sice lze souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu, že v případě předložení jedné právní otázky nelze dovolatelem tvrdit, že tato otázka nebyla Nejvyšším soudem dosud vůbec vyřešena, a současně, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V tomto směru stěžovatel pochybil. Avšak jinak tomu bylo u tvrzení stěžovatele, že právní otázky nebyly judikaturou dovolacího soudu dosud vyřešeny. V tomto případě by totiž napadené usnesení Nejvyššího soudu obstálo, pokud by tento soud vyložil a náležitě odůvodnil, že se stěžovatel v tomto ohledu mýlí. To konkrétně znamená, že by (byť i velmi stručně) k těmto otázkám uvedl, že se jimi v minulosti již zabýval a alespoň namátkou by odkázal na rozhodnutí, ve kterých tak učinil. Stěžovatel formuloval celkem pět těchto otázek (jejich relevanci Ústavní soud nehodnotil) a bylo proto úkolem Nejvyššího soudu na ně odpovídajícím způsobem zareagovat, a pokud dovolání neshledal přípustným, vysvětlit, že např. na těchto otázkách nezávisí napadené rozhodnutí, anebo že tyto otázky již byly vyřešeny rozhodnutími dovolacího soudu (a pokud ano, kterými).
7. Nejvyšší soud poté, co znovu věc posoudil v intencích citovaného nálezu Ústavního soudu, dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění rozhodnutí se přitom postupně vypořádal se všemi pěti uplatněnými právními otázkami stěžovatele.
8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti směřuje převážně proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení opakovaně projevil naprostý nezájem o danou věc, resp. o podané dovolání. Odůvodnění napadeného usnesení je podle něj příkladem přepjatého formalismu, když podané dovolání odmítl toliko z (domnělých) formálních důvodů. Nesouhlasí zejména s tím, jak Nejvyšší soud (a rovněž soudy nižších instancí) posoudil důkazní břemeno stran "doložení použití peněz". Namítá, že obecné pravidlo toho, kdo nese v civilním sporném řízení břemeno tvrzení a břemeno důkazní, nelze používat bezvýjimečně a zejména ne bezmyšlenkovitě. Nadto jde o nárok z bezdůvodného obohacení a důkazní břemeno při informačním deficitu tíží stranu žalující (viz dále). Podle stěžovatele nejde o otázku skutkovou, bez judikatorního přesahu. Nejvyšší soud nehodnotil dovolání z hlediska jeho obsahu, když je podle judikatury dostačující, pokud splnění předpokladů dovolání fakticky vyplývá z jeho textu a není přitom nezbytné, aby toto bylo explicitně označeno.
10. Obecné soudy podle stěžovatele rovněž opomenuly morální rozměr dané věci a rozhodovaly, jako by se jednalo o spor obchodní korporace s bývalým členem statutárního orgánu. Soudy hodnotily odpovědnost stěžovatele jako zaměstnance s poukazem na závěry Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 a další. Své závěry však soud podle stěžovatele blíže nerozvedl, přičemž daná judikatura dopadá na zaměstnance obchodní korporace podle tehdejšího obchodního zákoníku.
11. Stěžovatel dále cituje vybrané pasáže rozhodnutí Ústavního soudu pojednávající o uplatňování korektivu dobrých mravů v rozhodovací činnosti soudů. Namítá, že jeho "manažerské selhání" nikoho nepoškodilo, zatímco úhrada předmětné částky jej přivedla na hranici existenčního ohrožení. Podle něj je závěr soudů, tedy přiznání nároku z bezdůvodného obohacení v dané výši ve prospěch žalobkyně, v rozporu s dobrými mravy a vede k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
12. Stěžovatel rovněž polemizuje s tím, jak odvolací soud hodnotil výpovědi svědků vyslechnutých soudem prvního stupně. Uvádí, že jeho hodnocení je v rozporu se zjištěnými skutečnostmi i tvrzením vedlejšího účastníka. Okresnímu soudu stěžovatel vytýká, že "obrátil" důkazní břemeno v neprospěch stěžovatele, a to po změně obsazení senátu. Tvrdí, že při skončení pracovního poměru stěžovatele byly předány všechny doklady a kompletní účetnictví a pokud žalobce tvrdí opak, tíží ho břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně této skutečnosti. Od samého počátku se stěžovatel potýkal s informačním deficitem, kterého se však dovolával zcela zbytečně.
13. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje též právem na účinné vyšetřování (s důrazem na zákaz nucených prací), zmiňuje i zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování a princip právní jistoty spojený s ochranou legitimního očekávání.
14. Z textu samotné ústavní stížnosti, čítající celkem 22 stran, de facto vyplývá, že se jejím prostřednictvím stěžovatel snaží brojit prakticky proti všem bodům odůvodnění obecných soudů, někdy i nad jejich rámec.
15. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
17. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení.
18. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná nebo pouze okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 150/93
, 49/2 SbNU 87;
sp. zn. III. ÚS 61/94
, 10/3 SbNU 51;
sp. zn. IV. ÚS 185/96
, 131/6 SbNU 461;
sp. zn. II. ÚS 213/2000
, 19/25 SbNU 143;
sp. zn. I. ÚS 549/2000
, 63/22 SbNU 65;
sp. zn. IV. ÚS 219/03
, 25/32 SbNU 225 a další). Třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění (jak tvrdí stěžovatel v nyní projednávané věci) v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 84/94
, 34/3 SbNU 257;
sp. zn. III. ÚS 166/95
, 79/4 SbNU 255;
sp. zn. II. ÚS 182/02
, 130/31 SbNU 165 a další).
19. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471].
20. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti postupu soudu prvního stupně a soudu odvolacího, Ústavní soud dospěl k závěru, že odůvodnění jejich rozhodnutí nejsou svévolná ani formalistická. Soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé dokazování spočívající zejména v předložení kompletního účetnictví žalobkyně a souvisejících listinných důkazů, včetně výpovědí relevantních svědků (bývalé účetní žalobkyně aj.). Na základě takto provedeného dokazování, k němuž neměl výhrady ani odvolací soud, bylo řádně prokázáno, že žalobkyně byla jedinou majitelkou účtu, stěžovatel disponoval podpisovým právem a prováděl sporné výběry hotovosti a převody finančních prostředků ve svůj prospěch. Naopak nebylo prokázáno, k čemu konkrétnímu stěžovatel většinu takto získaných peněz použil, resp. bylo prokázáno, že je nepoužil ve prospěch žalobkyně, jak ve svých vyjádřeních tvrdil.
21. Konkrétně k námitce stěžovatele směřující proti obrácení důkazního břemene, Ústavní soud konstatuje, že na jednání dne 11. 6. 2018 byla žalobkyně vyzvána k doložení veškerého účetnictví, což učinila a předložila veškeré účetní podklady, kterými disponovala. Na jednání dne 26. 11. 2018 byly soudem rekapitulovány důkazy a následně na jednání dne 17. 4. 2019 byl stěžovatel poučen ohledně břemena tvrzení a důkazního stran vynaložení prostředků, které se měly nacházet na účtu. Uvedený postup obecných soudů je v souladu s ustálenou judikaturou a rozhodovací praxí soudů.
22. Jde-li o polemiku stěžovatele týkající se rozložení důkazního břemene, lze s ním souhlasit, že v soudní judikatuře a právní teorii existuje více názorů na rozdělení důkazního břemene mezi procesní strany ve sporu o nárok z bezdůvodného obohacení. Dlouhodobě převažuje názor vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001 sp. zn. 25 Cdo 1167/99, z něhož vycházely obecné soudy v této věci (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3382/2018, sp. zn. 24 Cdo 3586/2018). Není-li prokázán důvod plnění obohaceným, plnění se vrací. Jeho aplikace v tomto případě obecnými soudy tak není žádným prvkem svévole z jejich strany. U některých odborníků (např. MELZER, F., CSACH, K. in MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Leges, Občanský zákoník. § 2894-3081. Velký komentář. IX. sv. Praha: Leges, 2018, 1381an., PETROV, J. in HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014) Praha: C. H. Beck, 2014, § 2991, m. č. 108, LAVICKÝ, P. Rozdělení důkazního břemena ve sporu o vrácení peněžité částky In. XXX. Karlovarské právnické dny, 15. - 17. 6. 2023) je preferován jiný přístup k dělení důkazního břemene v těchto věcech. Podle nich je důkazním břemenem při plnění bez právního důvodu, tedy i prokázáním absence právního důvodu, zatížen naopak žalobce, který se domáhá vydání bezdůvodného obohacení. Žalovanému lze však uložit sekundární břemeno tvrzení ohledně právního důvodu. Žalobce má pak možnost prokázat, že zde takový důvod není. V nyní posuzovaném případě proběhlo rozsáhlé dokazování týkající se jednotlivých plateb, kde stěžovatel tvrdil různé důvody nabytí peněžních prostředků (viz bod 2 napadeného rozhodnutí okresního soudu), žalobkyně však přinesla řadu důkazů, jimiž prokazovala, že tato tvrzení stěžovatele ohledně nakládání s prostředky jsou nepravdivá (bod 3 a 79 napadeného rozhodnutí okresního soudu). Nešlo tedy pouze o to, že by stěžovatel něco neprokázal, ale z provedených důkazů vyplývala i nepravdivost jeho tvrzení, jeho tvrzení byla v rozporu s dalšími provedenými důkazy navrženými žalobkyní. Za těchto okolnosti nevidí Ústavní soud potřebu zasahovat do výkladu jednoduchého práva obecnými soudy.
23. K námitkám stěžovatele směřujícím obecně proti hodnocení důkazů obecnými soudy, Ústavní soud uvádí, že ve své ustálené judikatuře zřetelně stanovil, za jakých podmínek vůbec lze přistoupit k přezkumu toho, zda hodnocením důkazů obecnými soudy mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jde tedy o situaci potenciální libovůle v soudním rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nález ze dne 20. 9. 2006
sp. zn. I. ÚS 553/05
(N 167/42 SbNU 407)]. Ústavní soud v závěrech obecných soudů v nyní posuzovaném případu neshledal libovůli, ani svévoli. Obecné soudy se s argumenty uplatňovanými stěžovatelem vypořádaly v napadených, adekvátním způsobem odůvodněných rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Pokud šlo o neprovedení některých stěžovatelem navrhovaných důkazů, jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud řádně uvedly, z jakých důvodů je považují za nadbytečné.
24. Další z řady námitek stěžovatele směřují proti postupu při rozhodování obecných soudů, které - ačkoliv tak měly učinit - neuplatňovaly při posuzování věci "korektiv dobrých mravů". Ústavní soud v tomto směru uvádí, že argumentace stěžovatele spočívá v citaci vybraných pasáží rozhodnutí, které svým předmětem nijak neodpovídají danému případu. Například nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005
sp. zn. I. ÚS 643/04
se týká uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, dále nález ze dne 3. 11. 2000
sp. zn. IV. ÚS 702/20
se zabývá korektivem dobrých mravů při uplatnění práv ze smlouvy o úvěru věřitelkou vůči solidárním dlužníkům aj. Stěžovatel však nemůže spojovat tvrzené porušení jeho základních práv pouze s poukazem na skutkově i právně zcela odlišné případy. Tvrzení o tom, že obecné soudy zcela opomenuly morální rozměr věci, samo o sobě nemůže obstát, a to i vzhledem k samotnému předmětu sporu a zjištěním obecných soudů. V jejich kontextu je odvážné tvrzení stěžovatele, že nikdo neutrpěl újmu nebo že by vrácení prostředků mělo urážet lidské cítění. Obdobně nejsou přiléhavé námitky stěžovatele stran porušení práva na život a požadavku na účinné vyšetřování, když v posuzované věci se neřeší deliktní odpovědnost, ale jde o vztah vyplývající z nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku.
25. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující výlučně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti a musí z něj být dostatečně patrny důvody pro závěr o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že dovolání je nutné posuzovat podle jeho obsahu. Plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání dostatečně z právní argumentace obsažené v dovolání, nelze takové dovolání odmítnout jako vadné jen proto, že předpoklady přípustnosti nejsou v dovolání označeny přímo a explicitně. O takový případ se však nyní nejedná. Ústavní soud dospěl po jeho prostudování (a pro úplnost též po prostudování textu samotného dovolání) k závěru, že námitky stěžovatele nejsou opodstatněné. Nejvyšší soud totiž dovolání neodmítl pro jeho vady, ale proto, že právní otázky položené stěžovatelem nezakládají jeho přípustnost. V takovém případě je Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje znaky přehnaného formalismu. Taková pochybení však Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu neshledal. Nejvyšší soud se řádně zabýval všemi stěžovatelem uplatněnými právními otázkami a při posouzení dovolání nepostupoval v rozporu s právní úpravou ani ustálenou judikaturou. Rozhodnutí je adekvátním způsobem zdůvodněno a je z něj patrné, jaké konkrétní důvody soud vedly k odmítnutí dovolání stěžovatele.
26. Závěry Nejvyššího soudu u prvních dvou právních otázek stěžovatele vycházejí z toho, že nárok je posouzen jako nárok z bezdůvodného obohacení. Vyřešení položených otázek ohledně možnosti výkonu činnosti biskupa v pracovněprávním vztahu a míry přísnosti jeho deliktní či kvazideliktní odpovědnosti zde nemělo význam pro rozhodování obecných soudů. Přesto Nejvyšší soud poskytl stěžovateli odůvodnění, proč jsou tyto otázky nižšími soudy vyřešeny správně, jakou by mohly mít relevanci (např. zmatečnost).
27. Z limitů ústavnosti nevybočilo ani odůvodnění nepřípustnosti dovolání u třetí a čtvrté otázky. Obě směřovaly proti skutkovému stavu zjištěnému nižšími soudy. Nejvyšší soud posoudil na jejich základě přípustnost dovolání, přičemž jeho úvahu žádnou svévoli ani extrémní vybočení nevykazují. Stěžovatel v tomto zaměňuje vadu dovolání a jeho nepřípustnost. Jeho otázky směřovaly ve své podstatě ke zpochybnění hodnocení předávacího protokolu odvolacím soudem, přestože se odvolací soud neodchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Obecné soudy nerozporovaly, že předávací protokol je důkazem ohledně v něm potvrzených skutečností. Je třeba jej však hodnotit zároveň s jinými provedenými důkazy, např. zjištěním o jaký účet v konkrétním případě šlo, kdo o něm věděl a jak se s ním zacházelo. Nepochybně lze také uzavřít dohody o vzdání se nároků, či prominutí dluhu, ani zde však nelze obecným soudům z hlediska ústavněprávních hledisek nic vytknout, když z provedených důkazů uzavření takové dohody nedovodily.
28. V další dovolací námitce týkající vázanosti senátu dosavadním procesním postupem při změně obsazení šlo o tvrzené vady řízení, které samotné mohou založit přípustnost dovolání pouze výjimečně, v případě ústavněprávní intenzity. Zde je přitom podstatné, že stěžovateli nic nebránilo namítanou vadu uplatnit v odvolání, což také učinil a odvolací soud se s ní vypořádal již v bodech 19 až 21 odůvodnění napadeného rozsudku.
29. Ústavní soud na základě výše uvedeného shrnuje, že v rozhodování obecných soudů neshledal žádná pochybení, která by ve svém důsledku vedla k jeho kasačnímu zásahu. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu