USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní
věci žalobkyně S. c. v Č., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY,
zastoupené Mgr. Liborem Knotem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Záhumení II 354,
PSČ 763 02, proti žalovanému D. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr.
Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 10, Baškirská 1404/1,
PSČ 101 00, o zaplacení 3.036.435 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 10 C 232/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 27 Co 35/2021-564, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 21.392,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce.
[1] Žalobou doručenou Okresnímu soudu Praha-západ dne 28. 12. 2017 se
žalobkyně domáhá na žalovaném jako bývalém biskupovi a členu statutárního
orgánu zaplacení 3.036.435 Kč s příslušenstvím. Ze žalobních tvrzení se podává,
že žalovaný z účtu žalobkyně prováděl v období od 8. 4. 2014 do 1. 7. 2016
„neoprávněné převody“ bez rozhodnutí Synodní rady a hotovostní výběry, jež
„nejsou kryty žádnými účetními doklady“.
[2] Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 10 C
232/2017-452, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 2.268.500 Kč s (ve výroku
specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu ohledně 767.935 Kč s
(ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.).
[3] Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (první
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že
dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a
není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [5] Dovolatel brojí proti hodnocení důkazů provedenému odvolacím soudem
(maje za to, že výsledek dokazování měl být odlišný); toto hodnocení však
nepodléhá dovolacímu přezkumu. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod
číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [6] Lze dodat, že odvolací soud se neodchýlil od skutkových zjištění
soudu prvního stupně, naopak „zásadně vyšel“ z jeho skutkových zjištění, ani
důkazy jinak nehodnotil, proto nebyl povinen důkazy povedené soudem prvního
stupně zopakovat (srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23
Cdo 588/2012, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013). [7] Ve zbývající části, tj. jde-li o otázky, zda „může být činnost
biskupa církve vykonávána v pracovním poměru“, zda „je deliktní, resp. kvazideliktní, odpovědnost člena statutárního orgánu církve stejně přísná jako
v případě členů statutárních orgánů obchodních korporací“, zda „má předávací
protokol také hmotněprávní účinky ve vztahu mezi předávajícím a přebírajícím“ a
zda „je prvostupňový soud při novém obsazení senátu vázán dosavadním procesním
postupem, zejména výzvou k doplnění skutkových tvrzení a návrhů na doplnění
dokazování a předběžným právním názorem prezentovaným před změnou personálního
obsazení, zejména pokud se týká informačního deficitu jedné z procesních stran
a povinnosti druhé procesní strany tyto informace a důkazy poskytnout“,
dovolání nesplňuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř. [8] Ve vztahu k těmto otázkám dovolatel souhrnně uvádí, že „přípustnost
dovolání se podává z § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení
následujících otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. [9] Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. [10] Podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). [11] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že
požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, či ze dne 16. 9. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 1891/2013). [12] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou
přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení
podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti
(spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout
pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. například závěry stanoviska
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16). [13] Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno
vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání –
splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro
řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost
proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014,
odmítl). [14] Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. [15] Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu
dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za
dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014,
sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV.
ÚS 266/14 (a v něm
citovanou judikaturu). [16] Z dovolání (posouzeného z obsahového hlediska i v jiných jeho
částech) není patrné, při řešení které konkrétní otázky hmotného nebo
procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a o jakou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu se má
jednat, resp. jaká konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, na níž
napadené rozhodnutí závisí, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud
vyřešena. [17] Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval
(srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).
[18] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. 6. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu