Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Zemana, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kremplem, advokátem, sídlem Okružní 433/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2025 č. j. 24 Cdo 2068/2025-288, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 2025 č. j. 70 Co 243/2024-180 a výroku II usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. srpna 2024 č. j. 42 C 69/2024-164, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Ing. Milady Pokorné, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na předvídatelné rozhodování podle čl. 1 věty první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") v záhlaví označeným usnesením připustil změnu žaloby tak, že se stěžovatel domáhá vydání rozsudku, kterým se určuje, že František Zeman, který zemřel dne 25. 2. 2020, (dále jen "zůstavitel") byl ke dni své smrti vlastníkem ideální jedné poloviny blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Hostěnice a že stěžovatel je vlastníkem zbývající ideální jedné poloviny těchto pozemků (výrok I), v části, kde se stěžovatel domáhal určení svého vlastnického práva, pak řízení podle § 104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil (výrok II), a to pro překážku věci rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Učinil tak z důvodu, že o stejném nároku ve sporu se stejnými účastníky již pravomocně rozhodl rozsudkem ze dne 19. 11. 2013 č. j. 24 C 104/2013-218, který Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 3. 2016 č. j. 13 Co 100/2014-262 potvrdil, načež stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 11. 2016 č. j. 22 Cdo 4521/2016-315 odmítl.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením v napadeném výroku II usnesení okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Uvedený soud konstatoval, že právně relevantní změnu poměrů může představovat úmrtí zůstavitele toliko k prvnímu nároku.
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dospěl k závěru, že krajský soud se při výkladu § 159a o. s. ř. od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
5. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku úmrtí zůstavitele se ocitl v bezvýchodné situaci, která je v rozporu s dobrými mravy. Zůstavitel působil jako mediátor a spojovací článek mezi ním a vedlejší účastnicí, nyní však nemá jinou možnost než se domáhat určení svého vlastnického práva. Zohlednit je třeba také skutečnost, že vedle určení svého vlastnického práva se domáhá i určení vlastnického práva zůstavitele. Důvod, pro který tak činí (tj. nepravost podpisu zůstavitele na darovací smlouvě, jímž byl převeden zůstavitelův podíl k uvedeným pozemkům), má vypovídat o tom, že toto úmrtí mělo na řízení o určení jeho vlastnického práva "skutečně zásadní vliv". Jde přitom o novou skutečnost, která tu v době vydání rozsudku č. j. 24 C 104/2013-218 nebyla. V důsledku této změny poměrů není již dána překážka věci rozhodnuté.
6. Uvedené argumenty stěžovatel označuje za "relevantní v nejvyšší možné míře", a - s poukazem na povinnost obecných soudů posoudit a "odůvodnit" relevantní argumenty účastníků - označuje posouzení věci za zjevně nespravedlivé, v rozporu s právem na spravedlivý proces. Namítá i rozpor s judikaturními závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež plynou z usnesení ze dne 5. 11. 2021 sp. zn. 21 Cdo 1212/2021 a usnesení ze dne 16. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 977/08 . III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Stěžovatel namítá, že není dána překážka rei iudicatae, s tím, že úmrtím zůstavitele došlo ke změně skutku (skutkového děje), a že nyní již nejde o věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 24 C 104/2013. Opakuje přitom stejný argument, který uplatnil jak v odvolacím, tak v dovolacím řízení. Krajský soud i Nejvyšší soud se jím přitom zabývaly a náležitě (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) se s ním vypořádaly, když stěžovateli vysvětlily, proč uvedenou skutečnost nelze považovat za právně relevantní a proč není právní názor odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Ústavní soud tak nemá, co by mohl obecným soudům z hlediska ústavnosti (a ani věcné správnosti) vytknout.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu